COOLna

Nguyen to výstižně popisuje tak, že z psaní knihy se stal ultimátní statusový symbol influencerů, a od toho je již jen krůček k poznání, že na proměně role knih mají podíl nejen čtenáři, ale také samotní autoři.


Spisovatelé sice byli i dřív celebritami se známými vizuálními aspekty (Hemingway s dýmkou a vousy či Sartre v tlustých brýlích), ale v současnosti se již jejich osobnost stává neoddělitelnou od jejich tvorby.


Musí čelit stále silnějšímu tlaku na sebepropagaci na sociálních sítích, hovořit o svém životě, dávat na odiv svůj vkus a styl (populární americká spisovatelka Otessa Moshfegh třeba nedávno vykročila na přehlídkové molo) a v samotné tvorbě se to pak odráží v současném boomu autofikce – nic totiž nepodpoří image autora-influencera tak, jako když píše o sobě (nebo o někom, kdo se mu podezřele podobá), a čtenář se pak může ztotožňovat zároveň se stylem a osobností autora i jeho fikčním literárním odrazem.


Výsledkem je stav, kdy už autor není jen člověkem, který napsal nějakou knihu, ale spolu se svou tvorbou se stává abstraktním symbolem určitých hodnot, stylu a estetiky.

Publicistka Jia Tolentino (která zjevně tlak na sebepropagaci a komodifikaci autora těžce nese) to trefně shrnula konstatováním, že jednou z nejhorších věcí na internetu je to, že nás nutí přisuzovat větší cenu reprezentaci nějaké věci než věci samotné, a veřejná představa o autorovi a jeho díle je mnohem důležitější než ono dílo.


Kniha (ať už v rukou čtenáře či jako produkt spisovatele) sice mohla být statusovým symbolem a módním doplňkem odjakživa, ale v realitě současného internetu to ještě výrazněji nabývá na významu.


Nejrůznější subkultury a estetiky vznikají a mění se jako na běžícím pásu, vlastní digitální identitu si můžeme libovolně měnit a skládat z různých kulturních produktů a symbolů, a v takové situaci je velmi těžké o sobě podat nějaký jasný a dobře čitelný signál.

Jinými slovy, když jste se v 80. letech začali oblékat jako pankáč, bylo to celkem jasné vyjádření hodnot a identity, ale dnes bunda s cvočky a vysoké boty celkem nic hlubšího neřeknou a zítra si na sebe nejspíš vezmeme zase něco jiného.


A právě (papírová) kniha je v tomto ohledu onou mimořádně účinnou zkratkou. Když se vyfotíme s románem od Annie Ernaux, dáváme tím velmi jasně najevo celou řadu věcí o vlastním vkusu, zájmech či politických názorech, a knihou od Davida Fostera Wallace zase něco naprosto jiného.

Je celkem jedno, co přesně se v daném díle píše, podstatné je, že se (spolu se svým autorem) stává jasnou značkou a symbolem příslušnosti k určité komunitě či subkultuře.

Oblibu a neslábnoucí prodeje papírových, fyzických knih ovšem nelze plně vysvětlit jen s poukazem na to, že jsou jasným symbolem identity a dobře vypadají na videu. Méně zjevným, ale důležitým faktorem je i to, že nástup vizuální kultury udělal z textových médií něco specifického a méně samozřejmého.

Dobře to vystihuje rozsáhlý rozhovor, který nedávno pořídil redaktor The Atlantic Charlie Warzel s americkým politologem Kevinem Mungerem. Ten se dlouhodobě věnuje zkoumání dopadů, které má přechod od textové k vizuální komunikaci na stav demokracie a politického dění. V rozhovoru podotýká, že současný přechod k „tiktokové“ video kultuře může být vlastně přirozeným návratem ke stavu, ve kterém lidstvo fungovalo tisíce let, a „literární“ éra mohla být spíše historickou anomálií.


Warzel mu sekunduje konstatováním, že sám je sice člověkem, který se živí čtením a produkcí textu, a proto mu krátká videa moc nevoní, ale jeho sociální skupina se stává stále větší výjimkou. Sám to vnímám podobně – takřka si neuvědomuji, že by textová média byla něčím zvláštním, ale samozřejmě je to způsobeno jen nároky, případně typem práce.

Pokud se ale na věc podíváme optikou široké veřejnosti, je zjevné, že textová média skutečně nejsou ničím běžným a univerzálním – dobře poslouží určitým lidem v určitém kontextu, ale na obecné úrovni nemusí být moc praktická nebo smysluplná. Kevin Munger to ilustruje tvrzením, že většina lidí možná přirozeněji natočí obstojné tiktokové video, než napíše dobrý tweet.


Osobně nejsem tak radikální a nemyslím si, že by některá média byla více „přirozená“ než jiná, ale tak jako tak se zjevně ocitáme v situaci, kdy se z dříve samozřejmé existence textových médií stává jistá zvláštnost, která tak nabývá na významu.


Ty nejběžnější ze současných audiovizuálních komunikačních metod můžeme těžko vydávat za specifického koníčka nebo součást identity – jen těžko se můžu prostřednictvím nějakého fyzického symbolu prezentovat jako nadšený divák Netflixu nebo posluchač podcastů (leda bych si vyfotil obrazovku nebo sám sebe ve sluchátkách?), kdežto s tištěnými knihami to jde velmi dobře.


Asi lze jen těžko určit, jestli je tento obrat ke kultu autora coby influencera, čtenáře coby subkultury a knihy coby fyzického symbolu identity a vkusu dobrým či špatným trendem – stejně jako v mnoha jiných případech, i zde je to výsledek řady společenských a technologických proměn, se kterým těžko něco naděláme.


Přesto by ale bylo dobré nezapomínat i na jiné věci, kvůli kterým jsou knihy tak úžasným médiem – třeba, že v nich uložené příběhy a informace jsou důležitější než jejich fyzický nosič, a že mohou sloužit i mnohem zajímavějšími způsoby, než jen jako zrcadlo osobnosti autora i čtenáře.