COOLna

Stigmatizace single lidí se odvíjí i od jejich věku?

Ano. Životní perioda, kdy jsme single, se do nějaké míry stává v podstatě vývojovou fází. Pojmenovává to psycholog Jeffrey Jensen Arnett, který mluví o vynořující se dospělosti (emerging adulthood), tedy období kolem dvaceti let, se kterým je single život spojený. Je to životní období, kdy se hledáme, zkoušíme nové věci, zaměřujeme se na studium, na zábavu. V tomto období není vztahovost prioritizovaná.

Slyšíme to kolem sebe. Dvacetiletým lidem často neříkáme, aby si rychle našli muže či ženu a rychle se sezdali. Naopak, radíme jim, aby si toto období užili, aby se moc nevázali, aby se soustředili na studium nebo cestování. V tomto období single život neproblematizujeme. Což je změna oproti předchozím generacím, kdy to tak nebylo a kolem dvaceti let se lidé už často brali a zakládali rodinu. To teď odkládáme, čímž se vynořilo několik let, možná i celá dekáda, kdy je single život mnohem častější a nedochází k jeho problematizaci.



To se ovšem mění s rostoucím věkem. Čím je člověk starší, tím častěji s ním jeho okolí začíná otevírat téma partnerského vztahu a mezi třicítkou, čtyřicítkou a pětačtyřicítkou už začíná ta výše popsaná stereotypizace.



Jak se do stigmatizace promítají genderové stereotypy?

Být single je náročnější pro ženy. S tím „být žena“ je stále velmi spjatá představa rodiny, proto mají lidé větší problém akceptovat single život u žen.



S tím asi souvisí i nelichotivé slovní spojení „stará panna“, že?

Ano, na tom je to hezky vidět. Spojení „stará panna“ je velmi stigmatizující, oproti tomu „starý mládenec“ zní mnohem honosněji, ačkoli to taktéž není zcela lichotka.

V čem je náročnější být single ženou?

Na seznamovacím trhu vidím velkou penalizaci žen nad 30 či 35 let ze strany mužů. Mají pocit, že ženy v tomto věku budou chtít velmi brzy rodinu, že je budou tlačit do manželství. Kvůli tomu se ženám seznamuje hůře.

O tom, že mají ženy single život i seznamování náročnější, hovoří socioložka Rebecca Traister, která vydala knihu All the single ladies. Píše o tom v kontextu celospolečenských změn, kdy ženy mají čím dál větší vzdělání, mají přístup ke kariérám, ve kterých jsou čím dál úspěšnější, ale zároveň mají často stále vžitou normu či zvyk, že si žena má hledat za partnera někoho, kdo je stejně, či spíše i více vzdělaný než ona. Kdo má vyšší status. Ve výzkumu partnerských preferencí to stále velmi jasně vidíme – ženy více než muži zdůrazňují status partnera. Když máme ale ve společnosti čím dál více vzdělaných žen, a dokonce je jich již více než mužů, tak mají ženy v tomto kontextu omezenější seznamovací trh a hůře se jim hledají partneři.



Pro ženy to znamená, že si buď nikoho nenajdou, nebo musí začít alternativně uvažovat o tom, koho mít za partnera. Někoho s nižším vzděláním, nižším příjmem, nižším statusem, někoho mladšího. Což se děje. Z dat vidíme, že je čím dál více žen, jejichž partner má nižší vzdělání než oni. To s sebou ale opět nese stigmata, protože to jde proti normě.

Můžeme se bavit o tom, proč tomu tak historicky je. Teorií je spousta – počínaje biologickými důvody, kvůli kterým si žena hledá muže s vyšším statusem, protože bude mít dítě a potřebuje někoho, kdo ji tím statusem ochrání a zajistí, po to, že se jedná pouze o sociální konstrukt.



Jsou single lidé znevýhodňováni?

Ano. O tom mluví socioložka Bella DePaulo, která zavedla pojem singlism. Všímá si diskriminace single lidí v mnoha aspektech. Od legislativy, která preferuje manželství a páry – například je výhodnější zdanění ve chvíli, kdy je člověk sezdaný –, až po pracovní prostředí.

V pracovním kolektivu si lidé, kteří mají rodinu, mohou vzít dovolenou o svátcích, a naopak u lidí, kteří jsou single, se očekává, že jim na tom tolik záležet nebude a budou moci v tyto dny pracovat. Nebo se předpokládá, že je v pořádku někomu, kdo je single, dát v práci více zátěže, protože se očekává, že bude mít čas. Volný čas single člověka má v očích společnosti menší hodnotu než volný čas člověka, který žije v partnerství, manželství nebo má rodinu.
Lidé, se kterými pracuji, mi často říkají, že zažívají diskriminaci i v tom ohledu, že nebývají pozváni na akce párů a rodin. Když například pár z jejich okolí organizuje večeři, pozve jen další páry či mladé rodiny a onoho single člověka nepozve, protože má pocit, že by tam nezapadl. Že by to nebyla akce „pro něj“.

Existují i další příklady oné diskriminace single lidí?

Když ještě zůstanu u pracovní roviny, DePaulo zmiňuje případy, kdy zaměstnavatelé nabízí single lidem menší platy a benefity, protože mají pocit, že mají nižší výdaje než lidé v manželství.



Pokud se budeme bavit o systémovém znevýhodnění, v mnoha zemích přináší manželství výhodnější zdanění a třeba i v Česku mají přístup k umělému oplodnění jen lidé v páru. Obecně platí, že single život je nákladnější než život v páru. Britská média vypočítala, že být single je ročně asi o 2000 liber dražší, protože se nemáme s kým dělit o životní náklady.

Zajímavé je, že nic z toho není ve společnosti příliš reflektované. Single lidé, byť si toho třeba všímají, to nevnímají jako diskriminaci ve stejném smyslu, jako bychom na to nahlíželi, kdyby se jednalo o gender nebo etnicitu.



Čím to?

Máme to velmi zinternalizované. Tu ideu, že je horší být single než být ve vztahu, hodně přejímáme. Sami tomu pak začneme věřit. Například dáme přednost s výběrem dovolené někomu, kdo má rodinu, místo toho, abychom si řekli, že na ni máme stejné právo.



Ale single lidé jsou zkrátka velmi heterogenní skupina. Jsou lidé, kteří jejich single status vnímají velmi nedobrovolně a ta diskriminace v nich silně rezonuje. Vnímají, že by se to mělo změnit. Ti, kteří mají single život jako dlouhodobou volbu a kriticky uvažují o tom, jak k single životu přistupuje společnost, tvoří malé procento single lidí.

V Americe jsou data, že 30 % společnosti tvoří single lidé, z toho 15 % partnera aktivně hledá a 15 % ho nehledá. A u těch, kteří partnera nehledají, jsou důvody různé – buď momentálně ve svém životě prioritizují něco jiného, nebo jim single život vyhovuje. Pro Česko úplná data nemáme, ale asi to tu do jisté míry funguje podobně. Jsou lidé, kteří single být nechtějí, a pak jsou lidé, kteří to mají trochu jako životní styl. To ale neznamená, že nemají jiné typy vztahů. Ať už přátelství, přátelství s výhodami, nezávazné vztahy. Dokáží žít naplněný život i bez manželství a rodiny.

Dá se říct, komu tyto narativy o nutnosti partnerství slouží? Je například pro stát výhodnější, pokud lidé v páru žijí?

Do jisté míry ano. Je asi pochopitelné, že stát či společnost protežuje párovost, protože zaprvé existuje předpoklad, že to vede k reprodukci společnosti, a zadruhé je to otázka praktičnosti. Manželstvím se historicky řešila spousta věcí. Majetkové i mocenské záležitosti. Stephanie Coontz, která se zabývá historickým pohledem na manželství, to jasně pojmenovává. Láska jako důležitý předpoklad do manželství se objevuje až během posledního století, předtím bylo manželství především ekonomickou záležitostí.



Tyto struktury si ale dodnes stále přenášíme. Takže ano, manželství má i doteď ve společnosti funkční roli. Spojují se tím rodiny, majetky, dědictví. Vzniká tak sociální struktura či systém, v rámci kterého se o nemocného či starého člena rodiny jeho příbuzní postarají. Je ovšem otázkou, zda to vyhovuje všem. Zda s tím, jak se proměňuje společnost, by stát neměl více reflektovat či přijmout, že někteří lidé zůstávají po různě dlouhé období svého života single.

Říkala jste, že je láska jako předpoklad životního partnerství výmyslem posledních sta let. Jak se to stalo?

Souvisí to s romantickým ideálem, který jako společnost v současnosti máme. Párování ve společnosti bylo předtím založené na pragmatismu, majetku, na tom, kdo k sobě pasoval společensky. Lidem přišlo směšné, že by manželství mělo být spojené s láskou.



Ale pak přišel romantismus. Ideál zamilovanosti a velkých emocí se více propsal do kultury a tím pádem i do společnosti. Máme zažitý romantický ideál toho, jak by naše pravá láska měla vypadat a jak intenzivně bychom ji měli prožívat, a ta obrovská očekávání nám pak dělají trochu nepořádek ve vztazích. Kvůli tomu se nám může hůře seznamovat, protože naše ideály neodpovídají realitě, a ve vztazích máme zase pocit, že pokud je tam „láska“, tak náš vztah má být jednoduchý, bez práce.

Dříve byla láska pragmatická, šla hodně přes rozum a city se neřešily, dnes mnoho lidí řeší jenom city a neřeší racionální rovinu toho partnerství. Zda si jsme dobrými partnery, zda ten člověk, do kterého jsem zamilovaná, vztah vůbec chce, jestli je ochoten do něj investovat. Zda je vůbec dobrým člověkem.

V čem jsou tyto představy a normy omezující?

Ve dvou rovinách. Zaprvé máme pak pocit, že je jen jeden správný způsob, jak dělat vztahy. Tak to není. Jsme přece různorodí a co může fungovat pro mě, nemusí fungovat pro někoho jiného. Dnes už vztahy i sexualita směřují k velké rozmanitosti, což je dobře, protože to odpovídá realitě. Ty normy se proměňují a dochází k reflexi, že vztahy mohou fungovat různě a láska může mít mnoho podob.

A druhá rovina je ta, že takové ideály jdou ruku v ruce s vysokými očekáváními. I když nám nějaká norma sedne a chceme monogamní manželství, které bude trvat celý život, máme obrovská očekávání. Toho si všímá třeba terapeutka Esther Perel nebo psycholog Eli Finkel, který proměnu manželství studuje. Partner má podle nás být někdo, s kým budeme mít děti, kdo s námi bude vést domácnost, kdo nám bude pomáhat finančně, zároveň nás má ale v našich očích posouvat dál, má být naším nejlepším kamarádem, máme s ním mít vášnivý sex.

To jsou obrovská očekávání, která se v realitě velmi těžko hledají. Pak máme pocit, že v tom selháváme, což může vést k pochybám o nás samotných nebo k pochybám o těch druhých.

Proč máme nyní tendenci romantickou lásku tak romantizovat, klást na ni tak velký důraz?

Sociolog Anthony Giddens říká, že se láska stala náboženstvím naší doby. Ve chvíli, kdy polevily tradiční struktury a komunity kolem náboženství či třeba společenské třídy, společnost začala tíhnout k individualizaci a náš život začal být spíše o tom, co chci já jako jednotlivec, se lidé upnuli právě k seberealizaci a naplnění skrze lásku a partnerství. Ve společnosti, kde komunita ztratila svůj význam, se náš partner, případně nukleární rodina, stává obzvlášť důležitým a někdy vlastně jediným vztahem.

Pokud stavíme romantickou lásku na piedestal, dochází k zanedbávání a nedoceňování ostatních druhů lásky?

Zcela určitě. Partnerské vztahy vidíme jako něco víc než ty ostatní. Tak to ale v realitě nemusí být. Můžeme čerpat hodně radosti, naplnění, blízkosti z dalších druhů vztahů – z přátelských, rodinných, ze strany kolegů a kolegyň, sousedů a sousedek či z komunity.



Lidé, kteří chtějí vztah najít, mnohdy soustřeďují veškerou svou pozornost na to, aby si partnerství našli, a zapomínají na rozvoj ostatních vztahů, které by mohly naplnit některé jejich vztahové potřeby. A to se děje právě i proto, že takové vztahy vnímají jako inferiorní k těm partnerským.

Navíc to, že máme i další vztahy, o které se můžeme opřít, takže nenaložíme veškeré naše potřeby na romantický vztah, je koneckonců velmi zdravé i právě pro ten případný budoucí partnerský vztah.

socioložka a psychoterapeutka Markéta Šetinová