COOLna

“Já, hlupák…”
Ne. Víte, kdo o sobě hovoří jako o hlupákovi? Ten, kdo je schopen vidět chybu, kterou udělal. Takový člověk ale není hlupák. Takový člověk hlupákem BYL.

Ze svého dnešního pohledu vidí, co provedl špatného. Tehdy to ale neviděl. Znamená to, že dnes je moudřejší, než byl. Tehdy BYL hlupákem. Dnes to vidí. Protože nabyl zkušenost, kterou jako hlupák ještě neměl.

Žádný člověk nespadl z nebe učený.

Všichni se učíme chybami, které děláme, respektive které si uvědomujeme a jsme ochotni přiznat. Angličtina, moudrý jazyk, používá slovo experience jak pro zkušenost, tak pro zážitek. Každý zážitek je totiž zkušenost. Ať je zkušenost dobrá, nebo špatná, ve výsledku je prospěšná. A nejdůležitější jsou paradoxně nejbolestnější lekce, protože si je nejdéle pamatujeme. Ty nás ponaučují a posouvají vůbec nejvíc.

Takže kdykoli se díváte zpětně a vidíte své chyby, znamená to, že už víte, co neopakovat, a tudíž jste lepší verzí svého Já, než jste byli v době, kdy jste takové chyby byli schopni udělat.

“Nejsem dost dobrý…”
Každý z nás je v každém okamžiku dost dobrý na to, aby mohl být lepší. Každý z nás je totiž schopen kdykoli se naučit to, co ještě neumí. Zdůrazňuji slovo schopen. Schopen ještě neznamená ochoten. Jinak řečeno: Každý to dokáže, ale ne každý chce.

Někdy to slyšíme od druhých, že pro ně nejsme dost dobří. Připadáme si pak nedostateční. Jako bychom měli jen chyby. Ale to je klam. Všichni máme jak nedostatky, tak přednosti. Každý jsme jiný. Každý máme něco, co druhý nemá. A druhý má vždy něco, co nemáme my. V tom je kouzlo rozmanitosti lidstva.

Pokud někomu nepřipadáme dost dobří, může to být tím, že má jiný vkus – v takovém případě můžeme připadat dost dobří někomu jinému. Anebo dokonce za čas můžeme připadat dost dobří i tomu, komu se ještě dnes nezdáme dost dobří. Možná nevidí naši hodnotu. Možná nevidí ničí hodnotu. Možná si potřebuje projít srovnávací (komparativní) zkušeností s jiným člověkem. Zjistit, jestli mu někdo jiný vyhovuje víc. Možná však po boku jiného člověka pochopí, co jsme nabízeli my a co ten jiný člověk nemá. Pak mu najednou můžeme připadat dost dobří. A ozve se nám. Ale je otázka, jestli pak bude dost dobrý nám.

“Jsem horší než…”

I tohle jsme slýchali už jako děti. Byli jsme poměřováni, ale byl to nesmysl. Nemůžeme zvládnout něco jako někdo druhý. Protože my NEJSME někdo druhý. Tudíž ani nemůžeme být HORŠÍ či LEPŠÍ než někdo druhý. My všichni jsme prostě jiní.

Manýra srovnávání zachvátí náš mozek, kdykoli čelíme nějakému zklamání. Třeba nás opustí někdo, na koho jsme spoléhali. Odejde za někým jiným. A my si to překládáme: Odešel za někým LEPŠÍM. (A možná nám to tak i vmete do obličeje.)

Často je to důsledek syndromu neviditelného člověka. To je psychologický jev, který postihuje páry v dlouhodobém vztahu. Stereotyp a zvyk mohou za to, že protějšek přestane vidět, co pro něj každodenně děláme. Ačkoli na začátku si toho vážil, časem se to stalo tak samozřejmým, normálním, běžným, všedním, očekávaným aktem, že to pro něj ztratilo kouzlo, vzrušení, hodnotu. Přejedl se toho. Okoukali jsme se mu. A on odchází za někým, koho označuje za “lepšího”. Ve skutečnosti jen odchází za změnou.

Pokud si však udrží tento způsob myšlení, po čase zjistí, že i ten “nový” se stává nudným. Jako líčka od Pohlreicha, která budete jíst denně.

A pak stačí, abyste se po delší dobu před svým ex-protějškem zjevili Vy, a on vydechne rozkoší: “Bože, to je změna!” Ne, není. My jsme v jádru pořád stejní. Ale současně jiní než ostatní.

“Jsem nula, když to o mně lidé říkají a když se tak ke mně i chovají.”

To, že s Vámi někdo jedná jako s nulou, ještě neznamená, že nula jste. Možná na Vás jen nevidí žádnou přednost, protože Vás lépe nezná. Ale možná na Vás právě přednosti vidí a štvou ho, a právě proto se Vás snaží přesvědčit, že jste nula. Protože na Vás žárlí. Protože máte něco, co on nemá a co Vám chce vzít. Třeba klid, úsměv, sebevědomí. Podaří se mu to? Dovolíte mu to?

Nikdy sebe nesuďte podle toho, jak s Vámi lidé zacházejí. To, jak s Vámi lidé jednají, vychází z nich, z jejich potřeb, z jejich zvyku, z jejich momentálního rozpoložení. Nemusí to mít absolutně žádnou souvislost s Vámi. Stejně se mohou chovat ke komukoli jinému, koho potkají. Možná jste jim jen přišli do rány Vy, když jim někdo hnul žlučí.

Neberte si osobně to, co Vám lidé říkají, ani to, jak se k Vám chovají. Pamatujte, že na světě jsou čtyři typy lidí. Jedni Vám v problémech pomohou. Druzí Vás v problémech nechají. Třetí Vám problémy vytvoří. A čtvrtí Vás v problémech ještě rádi přidusí. Každý z nich má ke svému jednání své vlastní motivy, vycházející z jeho hodnot i mindráků.

“Nikdo si mě neváží.”
Nikdy nepaušalizujte, nepoužívejte slova jako VŠICHNI, NIKDO, VŽDYCKY, NIKDY. To, že si Vás neváží jeden člověk, neznamená, že si Vás nebude vážit druhý člověk. A někdy ten, kdo si Vás momentálně neváží, prozře, jakmile ho život o Vás připraví.

Říká se tomu dar rozlišení (tomuto psychologickému jevu věnuji značnou část mé knihy o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem). Vychází ze základního zákonu vděčnosti: Když si něčeho nevážíme, život nám to odebere. A to proto, abychom si toho znovu vážit začali.

Příkladem je zdraví. Považujeme-li ho za samozřejmost, přestaneme o něj pečovat, a v tu chvíli onemocníme. Najednou pro nás už samozřejmostí není, stává se naší základní prioritou, děláme vše pro jeho obnovu, a v tu chvíli se uzdravíme (anebo ne, pokud jsme ho už příliš zanedbali). Život nás tím učí vážit si toho, co máme, dokud to máme, ne až poté, co to ztratíme.

A tak pokud si nás někdo přestal vážit, položme si otázku: Nestojí za to najít jiného člověka, který si nás vážit bude?

Myslíte si, že ho nebudete schopni tolik milovat? Vážení, pokud jste schopni milovat člověka, který si Vás neváží, nepochybujte o tom, že budete násobně víc milovat člověka, který si Vás bude vážit. Jen ho musíte KONEČNĚ potkat. Ten, kdo si Vás neváží, to není.

“Tohle nejde odpustit.”
Kdo nechce odpustit, sám sobě ubližuje. Odpuštění je totiž akt, při kterém SAMI SEBE zbavujeme zla v sobě. Hněvu, žluče, nenávisti. Výčitek, lítosti, deprese. Nic z toho nepotřebujeme. Naše negativní myšlenky totiž nedokážou vytvořit pozitivní pocity. Naše negativní pocity neumějí vést k pozitivním činům. Naše negativní činy nemohou vyvolat pozitivní výsledky. A naše negativní výsledky nejsou schopny generovat pozitivní myšlenky. Z toho plyne: Naše negativní rozpoložení nám nedokáže vytvořit pozitivní život. Abychom mohli mít dobrý život, musíme se zbavit zla.

Už Gándhí řekl: “Temnotu nelze vytlačit temnotou. Temnotu jde vyhnat jedině světlem.” Abychom se přestali trápit, nemůžeme se dál trápit. Neodpouštění neničí ty, kteří nám ublížili, ale nás.

Bohužel lidé si pletou pojmy prominout a odpustit. Odpuštění NEznamená, že někomu něco promíjíme, že to špatné, co provedl, schvalujeme, že na to zlé, čím nám ublížil, zapomínáme. Je to přesně naopak. Odpustit znamená nezapomenout. Odpustit znamená pamatovat si, co nám kdo způsobil, a právě proto s ním ukončit vztah a už nikdy se do něj nevracet.

(Naproti tomu prominout znamená dát novou šanci, vstoupit podruhé do téže řeky, doufat, že se protějšek změnil. Kdo odpustí, pouští se člověka, který mu ublížil. Nechává ho spravedlnosti, karmě, svému vlastnímu osudu. Odpuštění samozřejmě nezmění minulost – to, co se stalo, v nás navždy zůstane –, ale změní budoucnost – to, co v nás navždy zůstane, nás bude chránit; už nikdy nedovolím, aby se stejné ublížení opakovalo.)

“Jsem smolař, když mám těžký život.”
Iluze, že jen my máme problémy, je mylná. Na světě není bezchybný člověk, tudíž ani nikdo, jehož život by byl bez problémů. Nejšťastnější lidé nejsou ti, kteří by neměli žádné problémy, ale ti, kteří se naučili s problémy zacházet. Neutíkat od řešení, ale volit takové řešení, aby je problém ještě posílil. Jako činka, kterou zvednou v posilovně. Proto se problémům také říká těžkost.

Život je takový. Není to ráj, ale posilovna. Co nás nezabije, nás posílí.

Firstclass