COOLna

Jakmile má policie obviněného z vraždy, provádí se takzvaná rekonstrukce činu. Byl při ní někdo tak chladnokrevný, až vás to zarazilo?
Vzpomínám si na partu z hlavního nádraží, byli to kluci ve věku dvacet až pětadvacet let. Dělali bojové sporty, ale najednou skončili bez domova, okolnosti je svedly dohromady a měli jediný společný cíl: vydělat peníze. Když viděli muže s kufříkem, sledovali ho, přepadli a ztloukli. Byli u toho dost brutální, a jelikož poslední případ už byl klasifikován jako pokus o vraždu, dostali jsme ho my. Po postiženém dupali, skákali a při rekonstrukci byli tak cyničtí, že to překvapilo i mě. „Jak jste ho bouchnul?“ zeptal jsem se. Jeden z nich v tu chvíli začal do figuríny mlátit takovou silou, až se z ní kouřilo, a ještě se u toho hlasitě smál. Na druhou stranu si na nic nehráli, což jsem měl radši, než když vrah dělal srdceryvné scény a tvrdil, jak je mu všechno líto.

Mlátil, až se z ní kouřilo… Figuríny asi dostávají dost zabrat, že?
Kope se do nich, mlátí, bodá, takže ano, dostávají a časem se rozpadnou. Jako vedoucí oddělení vražd jsem si kdysi našel pána, který figuríny vyrábí, a udělal nám krásnou, novou, poměrně i trvanlivou. Po rekonstrukcích vražd manželů Stodolových si ji pořídili i kolegové z Hradce Králové, protože jejich figurína vypadala jako z výlohy obchodního domu a takový nápor nevydržela.

Poučují vás pachatelé při rekonstrukci? Nebo vás třeba i chválí, jak dobře ji vedete?
Spíš pochválí figuranta. Když je totiž pachatelů víc, provádí se rekonstrukce s každým zvlášť. Figuranti v tu chvíli hrají komplice, z nichž se obviněný snaží dělat větší darebáky, než je on sám. Takže to vypadá následovně: „Pak ho Franta kopnul. Víc ho kopnul! A pak mu ještě stoupnul na hlavu. Přesně tak, výborně to děláte.“ A jestli nás poučují? Kolega kdysi zahájil rekonstrukci vraždy, u které byl obviněným Rus. Přes tlumočníka ho poučil, zeptal se, jestli všemu rozumí, a Rus tlumočníkovi něco pošeptal. „Co říkal?“ zeptal se vyšetřovatel a předal tlumočníkovi k ústům mikrofon. „Že byste si měl zapnout poklopec.“ Kolegu to vůbec nerozhodilo. Vzal si mikrofon zpátky, s kamennou tváří napravil oděvní chybu a prohlásil: „Děkuji, pokračujeme v rekonstrukci.“

Šetřili jsme případ loupeže s následkem smrti. Dva pachatelé přepadli starého pána, svázali ho a do úst mu dali roubík, kterým se udusil. Ukradli několik věcí, mezi nimi i staré pendlovky ze zdi, a protože chtěli vyváznout s co nejmenším trestem, tvrdili, že byli poškozeným napadeni. Prý šli jen na lup, nevěděli, že je někdo doma, a teprve když odcházeli, pán se probudil, začal je ohrožovat, a tak nemohli udělat nic jiného než ho svázat. My jsme samozřejmě tušili, že to bylo jinak: pána nejdřív svázali a pak kradli.

Začala rekonstrukce, pachatelé na ni nebyli připraveni, zatímco já se byl v bytě několikrát podívat a věděl jsem, že tam hrozně vrže podlaha. Schválně jsem tedy ztišil hlas a povídám: „Majitel spí, budeme mluvit potichu, abychom ho nevzbudili. Pane obviněný, co přesně jste dělal?“ Prý neslyšně prošel. „Aha, tak prosím neslyšně projděte.“ Samozřejmě kravál. Zkusil to ještě jednou, lepší to nebylo, a tak se začal hájit tím, že podlaha tenkrát nevrzala. „Dobře,“ říkám mu. „Teď tedy ze zdi ukradněte hodiny.“ A nevím, jestli tušíte, co se děje, když sundáváte pendlovky.

Zase kravál.
To by vzbudilo i mrtvého, natož dědu, který v bytě spal. V tu chvíli se na mě obviněný otočil a pronesl: „To jsem asi posral, co?“

Spousta vražd se odehraje v afektu doma mezi partnery. Existuje způsob, jak jim předejít?
Jeden ano. Nehádat se v kuchyni.

To je legrace?
Vypadá to tak, ale několik vražd v kuchyni jsme opravdu vyšetřovali. Přišel opilý muž domů, začal otravovat, kdy už bude večeře, a žena při tom bohužel krájela cibuli. Kdyby klepala maso, vezme ho paličkou po hlavě a on má možná otřes mozku. Pokud by ji otravoval v obýváku při šití, maximálně mu vypíchne jehlou oko. Ale určitě by ho nezabila, zatímco s nožem v ruce ho bodla tak nešťastně, že na místě zemřel. Takže chcete-li se hádat s manželkou, nedělejte to v kuchyni. Vím, o čem mluvím.

Jak to myslíte?
Ne doslovně, ale jednoho takového chudáka jsem si zahrál při rekonstrukci. Je to případ, který jde trochu špatně přenést na papír, ale zkusím to. Manželka chystala večeři, partner přišel domů opilý, měl hlad a ona mu řekla, že musí chvíli počkat. Jak už seděl za stolem, vzal do ruky příbor a začal s ním o stůl bouchat. Takže jsem při rekonstrukci bouchal příborem a pachatelka povídá: „Bouchal víc.“ Tak jsem bouchal víc. „Ještě víc!“ Bouchal jsem, jak nejvíc jsem uměl, rámus byl až nesnesitelný, ona se podívala na vyšetřovatele, pak na mě a prohlásila: „No nezabili byste ho?“

Byl jste někdy tím, kdo pozůstalým oznamoval, že o někoho přišli?
Byl, a není to nic hezkého. Dokonce jsme jako vyšetřovatelé prošli školením a učili se, jak podávat špatné zprávy. Možná je to zbabělé, ale až jsme si někdy oddechli, když byla oběť třeba z Ostravy a mohli jsme to přehodit na tamní kolegy. Asi nejhorší na naší práci je to, že jakmile člověku takovou zprávu řeknete, jedním dechem se ho zeptáte, co dělal a kde byl. Několikrát se stalo, že nám to dotyční nepřítomně vyprávěli, a najednou jim došlo, na co se jich vlastně ptáme. „Počkejte, snad si nemyslíte, že já…?“ V tu chvíli jim vysvětlíte, že jde o běžnou rutinu a že se tak ptáte každého. „Kde jste byl, co jste dělal, ukažte mi ruce, jestli je nemáte pořezané.“

Zaujalo mě to školení. Co vás na něm učili?
Hlavně věty, které za žádnou cenu nepoužívat. „Zabili vám dítě, ale máte ještě jedno.“ Právě oznamovat rodičům, že přišli o dítě, bylo nejtěžší. Ale říct jim to musíte a hned se zase ptáte: „Nevíte, kdo mohl mít zájem na její smrti? Kde byla, s kým měla schůzku, kdo jsou její kamarádi, máte na ně spojení?“ Nemůžete to nechat na zítra. Asi nejdůležitější je rodinu uklidnit. Oni v první chvíli nemyslí ani tak na potrestání pachatele, ale potřebují vědět, co se stalo. Na druhou stranu jsem zažil matku, která se po vraždě syna chovala až odporně. Výchovu zanedbávala, a najednou začala dávat rozhovory málem jako matka roku. Skoro mi přišlo, že je ráda, že může být v novinách.

Tak on neexistuje jeden správný způsob, jak reagovat na špatnou zprávu.
To máte pravdu. Vyšetřovali jsme kdysi dvojnásobnou vraždu starších manželů v domě, kde bydlel i prezident Zeman. Byli zabiti dost brutálním způsobem a pachatel navíc otočil všemi plynovými hořáky, aby byt po jeho odchodu vybuchl. To se nakonec nestalo zásluhou digestoře, ta sice nebyla zapnutá, nicméně stále odváděla plyn ven. V bytě zůstala kočka, která přežila dva týdny jen díky tomu, že pila vodu ze záchodu. Při ohledání místa zalezla za linku, nechtěla ven, pořád mňoukala, do toho přišla snacha a dostala hysterický záchvat, že ji musí zachránit. „Dovnitř nemůžete, ohledáváme tam dva mrtvé,“ vysvětloval jsem jí. „Ne, musím, je tam kočka!“ Snažil jsem se být slušný, ale na konci už mi ujely nervy. „Máme tu dva mrtvé, a vy se staráte o kočku? Běžte pryč!“

Jak do takového tvrdého prostředí zapadne žena, kriminalistka?
Zaprvé tak, že tam být chce. Někde jsem četl, že jakmile přijde do pracovního kolektivu žena, začnou se muži chovat slušněji. K tomu musím říct, že na vraždách jsme se chovali stejně. Většina žen na náš humor přistoupila, ale byla i jedna, kterou urážel. Při obědě jsme probírali případ, kdy muž zůstal sám se třemi dětmi, psychicky to nevydržel, a když jedno dítě nepřestávalo brečet, vystrčil ho z okna a pustil. Kolega si vzal slovo: „Já včera hlídal syna a ten tak zlobil, že nebydlet v přízemí, udělal bych to taky.“ V tu chvíli bouchla příborem a odešla. Že prý takové řeči nebude poslouchat.

To se jí úplně nedivím.
Dobře, já už teď taky ne, ale zároveň přiznám, že všichni muži u stolu se smáli. Kdysi se jedné kolegyně někdo zeptal, jak s námi může vydržet. „Neposlouchám je,“ odpověděla. Ale aby nevznikl špatný dojem – já na ženy na oddělení vražd nedám dopustit. Jsou pečlivější než muži a rozhodně empatičtější. Pozůstalou, které právě zabili manžela, pohladí po ruce nebo ji vezmou kolem ramen, což bych já udělat nemohl. Po takové kolegyni nebudu chtít, aby se sama zavřela ve výslechové místnosti s grázlem a řvala na něj, ale když jsem věděl, že výslech zvládne líp než já, nikdy mi nevadilo ji požádat.

vyšetřovatel a bývalý šéf pražské mordparty Josef Mareš