COOLna

Když se kvalifikovala na olympiádu, netušila, že její jméno bude za pár let spojené především s pornobyznysem. Skokanka do vody Andrea Absolonová stihla během svého života vystřídat hned několik rolí. Fyzické vypětí ale obnášela každá z nich. To největší přišlo na onkologii, ze které se ve 27 letech už nevrátila. „Určitý exhibicionismus v sobě měla vždycky,“ říká režisérka Natálie Císařovská, která se rozhodla příběh Andrey natočit (film Její tělo).

V roce 1996 se Andrea jako devatenáctiletá kvalifikovala na olympijské hry v Atlantě. Při přípravném tréninku v Madridu si poranila páteř a sportovní kariéru musela ukončit. Po odchodu ze sportovního světa se začala živit modelingem a pornem, které točila pod pseudonymem Lea De Mae. V roce 2004 jí lékaři diagnostikovali nádor na mozku. Rakovině podlehla v prosinci téhož roku ve věku 27 let.

Proč jste si pro svůj první celovečerní hraný film vybrala právě osud Andrey Absolonové?
V prvé řadě jde o neskutečně silný a dramatický příběh, který mi přijde ještě silnější tím, že se opravdu stal. Se scenáristkou Anetou Honzkovou jsme si řekly, že nechceme dělat vyloženě biografický film, ale že nás zajímá ženský motiv, který se točí kolem těla. Protagonistka Andrea šla se svým tělem s kůží na trh ve všech směrech. Začala jako vrcholová sportovkyně, která se přetrénovávala. Chtěla dosáhnout vrcholu: byla tak vychovávaná a k tomu měla talent. Naše hrdinka je aktivní, žádná pasivní oběť. Sama se chce dostat na olympiádu. Sama od sebe vyžaduje výkon.

Ve chvíli, kdy se zraní, ji její dosavadní svět vyplivne. Nemá nic, neumí nic, je nula. Snažily jsme se pochopit, co Andreu dovedlo k tomu, že začala točit porno, což je pro spoustu lidí asi nepředstavitelná věc. Andrea to má ve filmu posazené jinak. Pro ni je největší porážka být šedou myškou. Je zvyklá být v záři reflektorů. Chceme prozkoumat, jak se svým tělem manipuluje. Jako kdyby si říkala, že „je to jenom tělo“, i když to v příběhu nikdy neřekne přímo. Její volby jsou sice asi často nepochopitelné, ale doufám, že fascinující.

Nikdy jsem nebyla moc sportovní, zato hlava mi pořád jede. Fascinuje mě, že to někdo může mít úplně naopak a fungovat do posledního svalu. U skoků do vody záleží na soustředěnosti. Stojíte na desetimetrové platformě, což je šíleně vysoko: musíte se totálně zpevnit, koncentrovat a dát do toho všechno. A pak je tu ten zvláštní přechod od sportu do porno byznysu. Chtěla jsem mezi oběma světy hledat nějaká pojítka.

Už víte, v čem jsou? V oné tělesnosti?
Pro mě ano. Jde o využití těla na maximum: není čas řešit diskomfort, bolest nebo nechuť. Musí se jet naplno – jsou v tom peníze, je to velký kšeft.

Další aspekt může být, že člověk dává svoje tělo všanc vnějšímu hodnocení. Okolí získává pocit, že jeho tělo je majetkem všech.
Určitě. Myslím, že to je taky téma našeho filmu. Chtěla jsem, aby příběh zůstal v devadesátkách, kdy česká média a zejména internet teprve začínaly. Člověk si neuvědomoval, jak moc jde s tělem na trh, že to pak bude řešit celá společnost. Tohle Andrea zažívala i ve sportu, kde šlo navíc o prohru nebo výhru. V obou případech je tělo věc veřejná.

Matka obou sportovkyň ve filmu hodně tlačí na výkon Andrey i Lucky, chce vychovat šampionky. Sama máte malou dceru. Přemýšlíte nad tím, jak moc má rodič děti motivovat? Dá se podle vás najít hranice, kdy jim ambicemi začínáme ubližovat?

Je to strašně těžká otázka. Spoustu věcí v tomhle vztahu jsme jako ženy schopné dořešit až v dospělosti, pokud vůbec. Sama nevím, jak bych se měla zachovat, kdyby mi někdo řekl, že je moje dcera ohromně talentovaná a byl by hřích ji nedat na sport. Risknout to? Nebo si vzít na triko, že zabráníte jejímu úspěchu?

Člověk musí mít hodně vyrovnanou psychiku, aby vrcholový sport ustál, což se ukazuje na osudech spousty sportovců a sportovkyň. Asi bych dceři vždycky říkala: „Dělej to podle sebe, a jestli jsi šťastná, nebudu ti bránit, když jsi v tom dobrá.“ U Andrey už to bylo za hranou. Do toho bych svoji dceru nechtěla uvrtat.

V dnešní době se často setkáváme s ideou, že když milujete, co děláte, můžete výkony podávat neustále. Sport je ale jednou z oblastí, která člověka může obrovsky naplňovat a ničit zároveň. Život Andrey Absolonové bude na spoustu diváků nejspíš působit jako odstrašující příklad. Kde v tom, co děláme, končí vášeň a začíná sebedestrukce?