COOLna

Stačí pár pixelů a můžeš jít odepsat kariéru. Nemluvím o OnlyFans, ale o revenge porn: „Zpravidla se jedná o amatérské snímky, které ženy poslaly pouze svému partnerovi, jemuž důvěřovaly. Jenže ten je podrazil. Uživatelé k intimním fotografiím (na internetu) uvádí i jejich celé jméno a město, z něhož dívka pochází,“ vysvětluje pojem Aktuálně.cz ve virálním článku, kde mapuje Češky, jejich snímky se dostaly na Reddit.

Obětí revenge porn se podle globální studie stalo až 39 % lidí. Nejde jen o zneužití ze strany partnera: tři ze čtyř lidí se někdy zkoušeli seznamovat online a polovina jich poslala druhé straně nahou fotografii. Nejen dick pic. Polovina z těch fotografií skončila online bez jejich souhlasu. Na sítích, které se k jejich odstranění rozhodně nechystají: „Stáhnout či alespoň nahlásit diskreditační materiál se přitom nepovedlo žádné z oslovených dívek. Redakce o to samé pokusila s odkazem na přítomnou dětskou pornografii. Žádná odpověď nepřišla.“ Ve světle toho, jak dlouho trvá schválit reklamu na plavky na Facebooku, mi běží mráz po zádech nad bezmocí obětí.

Nikdy nic nefotit a už vůbec ne neposílat, slibuješ si teď. Ale fotky z osmnácti už těžko zachráníš. A ty určitě existují. Nahé fotky si v Česku vyfotilo 620 000 mladých lidí. Teenageři říkají, je to v průměru pouhých 15,2 roku, kdy se poprvé vyfotí nebo natočí nazí, mnoho jich začíná ve dvanácti letech. Více než polovina těch, kteří zažili šikanu kvůli svým fotkám, nikdy nevyhledala pomoc. Každý devátý se vyfotí nedobrovolně. Mrazivá fakta ukazují, že je to ke kyberšikaně mnohem blíže.

Redaktorce Aktuálně Tereza Patočkové, která článek o revenge porn sepsala, přišla kopa vzkazů, ze kterých se vám zvedne žaludek. A odpovídají statistice, že v průměru trvá na internetu 30 vteřin než političce či novinářce přijde na internetu urážka.

A nejsou to jen novinářky. 94 % mladých lidí mezi 14-24 lety už se setkalo s hate spech na internetu. To je 2x více než před pěti lety. Platformám se nedaří hate speech efektivně regulovat. 1 % obsahu na Facebooku je hate speech a na webech jako 4Chan to může být až desetina obsahu. 1 % nezní jako moc do chvíle než to dáš do absolutních čísel. Jen na Instagram denně přibude 95 milionů fotek, na Facebook 350 milionů.

A přitom Univerzita v Cardiffu zjistila, že existuje přímá korelace mezi hate speech online a hate crimes offline. S každým dalším komentářem pod příspěvek na Facebooku, normalizujeme násilí i ve fyzickém prostoru. Dáváme mu vysvětlení, ospravedlňujeme ho.

Celý svět zvedl ze židle (další) případ holky, která v noci nedošla domů. Sarah Everard se vracela domů v devět bezpečnou částí Londýna, od kamarádky, po cestě si telefonovala s přítelem. A stejně je mrtvá. Zvedlo nás to ze židle, protože nějakou formu napadení má za sebou mnoho z nás. “Podle zprávy Dětského fondu OSN zažije každá desátá dívka sexuální napadení před dvacátými narozeninami” píše Anit pro ELLE. Je to zoufalý příběh o tom, jak uděláš všechno správně a stejně skončíš špatně.

Podle dat UN Women 35 % žen po celém světě zažilo sexuální a fyzické napadení. Ale vzhledem k tomu, že jen desetina znásilnění je nahlášeno, UN odhaduje, že doopravdy zažilo napadení 3/4 žen. A méně než 40 % jich vyhledá jakoukoliv pomoc.

Rok 2017 nepřežilo 87 000 žen a polovina jich zemřela rukou někoho z rodiny. A to číslo pravděpodobně roste. Pandemie akcelerovala domácí násilí. Linky bezpečí hlásily pětinásobek hovorů ve srovnání s dobou před pandemií.

Nevyvážená moc vede často právě k útokům, které ženy nenahlásí. Bojí se, že přijdou o práci, že je například známý influencer zesměšní, že už si k nim u nich ve vsi nikdo nepřisedne. Harry Weinstein tak dlouho unikal spravedlnosti právě protože se herečky bály, že už si neškrtnou. Podobné to bylo i se šéfem Měnového fondu, nebo modelingovou agenturou Elite.

“Když mi šéf sahá na zadek, držím hubu a krok. Mám malé děti, nemohu si dovolit přijít o místo,” vyprávěla mi pár let zpátky holka na Ostravsku. A proto mlčela a šéf si to vysvětloval jako schválení svého jednání, tak ho přenesl i do zbytku kanceláře.

Madeleine Albright napsala, že ženy, které nepomáhají jiným ženám, mají v pekle speciální místo. Vím, kdo další by si zasloužil místo u toho vyhřátého stolu. Ti, co předstírají, že tenhle problém neexistuje. Mávají nad ním rukou. Mlčí. Muži i ženy.

Každá holka, co znám, byla někdy na kurzu sebeobrany, vlastní pepřák a píše kamarádům smsky po návratu domů. Kolik znáš kluků, co si procházejí tím samým? A přitom tam by měla debata směřovat, vyprávěl Chris Hemmings pro BBC. “It is about men, we have to deal with that fact. Men are at the center of it.” Educate your sons, stojí na mnoha protestních plakátech.

Kitty Genovese byla “zavražděna před svým domem, i když její volání o pomoc slyšela řada sousedů. Nikdo jí nepřišel na pomoc, protože si myslel, že to udělá „ten druhý“.” Lepší volat osmkrát než vůbec. Stát se hrdinou nepotřebuje válku.

Alice Rawsthorn vysvětluje v příspěvku na IG, že upravit města, aby se v nich ženy cítily bezpečnější a vítanější, nepotřebuje velkou investici. Nejsem sama, kdo raději přebíhal rušnou ulici jen aby nemusel do tmavého podchodu.

Nejsem sama, kdo několikrát zažil, že se ohradil a z druhé strany se ozvalo “nerozumíš vtipu.” Nic kolem toho tématu není dobrý vtip. Ani komentář “no happy ending” o vraždě asijských masérek. Ani vtip na Monicu Lewinsky. Ani na krátký sukně na jaře.

Útočníci si nevybírají jen mladé Instagramové modelky. Ohrožení se týká každého. Mojí timeline ředila babička, která zbila mladíka, který na ní bez varování zaútočil.

Status neznamená nevinu. To, že jsi poslanec Parlamentu, nebo policista, neznamená, že nemáš za sebou historii obtěžování, znásilnění nebo hate speech. Neměli bychom se vyhýbat obviněním jen protože má někdo hodně followers.

Pavlína Louženská