COOLna

Je tedy mozek opravdu něco jako sval, který když nepoužíváte, ochabuje?
Jenže sval když vytrénujete, tak se zvětší. To se vám s mozkem nikdy nestane. Tam leda posílíte stávající spoje nebo dojde k vytvoření spojů nových. Což se samozřejmě využívá například při rehabilitaci. Existuje totiž něco, čemu se říká mozková plasticita, kdy funkci jedné části mozku, která byla poškozena například úrazem, mrtvicí nebo i nějakým operačním zákrokem, může převzít jiná část mozku. Tohle funguje naprosto perfektně u dětí. Čím starší člověk, tím je ale plasticita mozku horší.

Vyplývá z toho, že se lépe operují děti než dospělí?
To nelze tak jednoduše říct. Dětská neurochirurgie má svá specifika, i když některé diagnózy u dětí prakticky neznáme, třeba degenerativní onemocnění páteře, aterosklerózu. A naopak málokterý dospělý má tak jemnou anatomii.

Operace dětí ale má jistě i svá rizika…
Děti jsou strašně citlivé na ztrátu krve, prochladnutí, prostě věci, které by s člověkem, jako jsme my dva, jen tak nezamávaly.

Čím se nejvíc liší neurochirurgická operace dítěte od dospělého?
Především v předoperační přípravě a anestezii. Máme skvělou anestezioložku doktorku Blažkovou, která je skutečný poklad. S ní mám vždycky naprostý klid, už mi mnohokrát vytrhla trn z paty. Ale jinak vedení operace je v zásadě stejné jako u dospělého, jen musíme dbát především na krevní ztráty. Pravda ale je, že vzhledem ke zmiňované plasticitě dětského mozku máme určitý prostor pro chybu nebo větší radikalitu.

Jak tomu mám rozumět?
Například existují určité druhy nádorů, kde je jednoznačný rozdíl v prognóze, tedy především přežití, po kompletním či nekompletním odstranění nádoru. Pokud můžeme ten zhoubný nádor, a zdůrazňuji zhoubný, odstranit celý, a to i za cenu rizika poškození funkce, spolehneme se na plasticitu dětského mozku, protože víme, že během relativně krátké doby se funkce obnoví do normální či téměř normální úrovně, a zároveň tak zlepšíme celkové vyhlídky pacienta.

Musí být těžké odhadnout, co si ještě v mozku můžete dovolit…
Samozřejmě i tady platí, „všeho s mírou“, takže se snažíme i tyhle nepříznivé dopady operace minimalizovat. A naopak: například včera jsem dělal velký nádor, který byl slepen s postranním smíšeným systémem hlavových nervů – ten má na starosti například polykání či odkašlávání a jeho postižení může znamenat riziko vdechnutí do plic a pneumonii. Věděli jsme, že se jedná o nízkostupňový gliom (nádor vyrůstající přímo z mozkové tkáně), jehož dlouhodobá prognóza je vynikající. Proč tedy riskovat pooperační komplikace, když neovlivníte celkovou prognózu? Tak jsme tam s klidným svědomím kousíček nechali a budeme ho po příští desetiletí sledovat.

Čas od času se diskutuje, zda má smysl centralizace pacientů. Co si myslíte vy?
Já jsem jednoznačně pro centralizaci. Když jsem mluvil o dětských mozkových nádorech – my jsme právě proto v Motole letos založili Centrum dětské neuroonkologie, protože nikde jinde v republice se neléčí tolik dětí s nádory mozku.

Kolik je vlastně každoročně v republice diagnostikováno nových dětských nádorů mozku?
Každoročně je v Česku nově diagnostikováno asi 80 dětských nádorů mozku a míchy. A právě abyste měla dostatečné zkušenosti s léčbou, je záhodno pacienty stahovat do jednoho či dvou center. Ono nejde jen o chirurgii, my každoročně operujeme asi 60 dětských nádorů, ale především jde o to okolo – onkologii, radiologii, anesteziologii… Ale hlavně patologii a molekulární diagnostiku. Celých těchhle dvanáct pater tady se věnuje dětem, zkušenosti se tu nutně koncentrují.

Jste zkušený neurochirurg. Ještě pořád vás mozek něčím překvapuje?
Překvapený jsem často, například kolik dokáže nádor zabrat místa, aniž by se projevil. Nebo při pohledu na naprosto strašnou páteř a pacienta bez potíží. U operace samé by nás ale v zásadě překvapit nic nemělo. Operace by měla být objevování očekávaného. Nikoli nalézání překvapivých nálezů. Ale i tak se občas objeví třeba nějaká anatomická varieta, kterou předoperační vyšetření neodhalí nebo není z vyšetření zcela jasná.

Říká se, že mozek je nejdokonalejší útvar ve vesmíru. Je pro vás v mozku pořád ještě nějaké záhadné místo?
Hele, já jsem chirurg! A nad takovými abstraktními věcmi prostě nepřemýšlím. Mě zajímá, jak můžu v mozku chirurgicky pomoct. Mě zajímá, kde je lokalizovaná funkce, abych se jí vyhnul, mě zajímá, kde jsou lokalizované dráhy, kde jsou hlavové nervy, kde jsou cévy, kde jsou životně důležité struktury, abych je nepoškodil, ale přitom se dostal tam, kam potřebuju. Ale abych tam hledal nějaká záhadná zákoutí, to ode mě nečekejte. Naopak, čím míň toho mozku při operaci vidím, tím jsem radši. Čím míň se mozku při operaci dotýkám, tím je to vždycky lepší.

Když sem na kliniku přijímáte nového lékaře, poznáte hned, třeba podle manuální zručnosti, že se na tu práci hodí?
Tak samozřejmě jsou chirurgové nadaní od pánaboha, u nich to vidíte okamžitě. Těm to jde prostě od ruky a to poznáte okamžitě. Obecně platí, že čím jednodušeji ta operace na pohled vypadá v podání toho daného chirurga, tím líp to ten člověk umí. Leckdy je právě i zručnější. Takže samozřejmě manuální zručnost je důležitá, ale neméně důležité je to, co je před tím a za tím. To znamená, jak si člověk rozmyslí postup operace, vlastně se dá říct, že je důležitý ten náš mozek nad tím operovaným mozkem. Takže i sebezručnějšímu chirurgovi, když si to blbě rozmyslí, když si vybere špatný přístup, nemusí být jeho zručnost až tak úplně platná. Mnohem důležitější je právě ta předoperační příprava.

Doc. MUDr. VLADIMÍR BENEŠ, PhD.