Dvě procenta japonské populace žije bez jakéhokoliv styku s okolím. Jsou to hlavně mladí muži, kdo se rozhodl odstřihnout od společnosti a dobrovolně nevycházet z pokoje. Hikikomori je pro ně volba, ale v roce 2040 bude 40 % japonských domácností obývat jenom jeden člověk.
Podobný trend vidíme i v ostatních zemích: 1/3 Američanů žije sama, půl milionu důchodců v Británii pět dní z týdne na nikoho nepromluví. A 60 % obyvatel se cítilo osamoceně už před pandemií. Lockdown navíc zvýšil počet sebevražd nad únosnou míru a zvýraznil fenomén osamocených (a neobjevených) smrtí Kodokushi. A tak Japonsko i Británie museli zřídit ministerstva pro osamělost.
Bývalý americký surgeon general Vivek Murty mluví o epidemii. Neviditelné, ale o to nebezpečnější. Samota aktuálně zabíjí více lidí než kouření. A jak by řekl hlavní hygienik: Číslo R povážlivě roste.
Neurovědci označují osamělost za stav zvýšené ostražitosti. Už 52 milionů let zpátky znamenala samota ohrožení a smrt. Zajímavé je že, lonely i alone mělo podobné následky. Pokud se naši předci ocitli sami nebo mezi lidmi, se kterými se neshodli, reagovalo tělo stejně: fight-or-flight. A říká se, že dědíš jen to nejlepší. Tak s námi děs ze samoty zůstal.
Třetinu bdělého dne trávíme sami. A s věkem se to číslo zvyšuje: 50 % dne trávíte osamocení, pokud jste v důchodovém věku. A zbytek dne trávíme s lidmi, kteří často splňují definici pravěkých nepřátel. Neznáme je, Nerozumíme si. Nepatří do stejného kmene. A tak přestože na první pohled trávíme dny mezi lidmi – v práci, v metru, ve Stromovce – cítíme se sami. Osaměle.
V průběhu tisíciletí se tato zvýšená ostražitost usadila v našem nervovém systému a vyvolává úzkost, kterou si vybavujeme v souvislosti s osamělostí, píše Vivek Murthy v knížce Together: The Healing Power of Human Connection in a Sometimes Lonely World. Zrychleně dýcháme, srdce se nám rozbuší, krevní tlak stoupne, nespíme. Chováme se ustrašeně, obranářsky a sebestředně.
A tak je dnes samota spojována zvýšeným rizikem srdečních onemocnění, demence, deprese, úzkosti, poruch spánku a dokonce i předčasného úmrtí. Zdravotní následky osamělosti se často přirovnávají k následkům kouření 15 cigaret denně.
Osamění zažíváme teprve čerstvě. Pojem samota (loneliness) přišel až v 19.století. Do té doby jsme žili ve společenstvích lidí, kteří nám byli blízcí. Nebyli to jen prarodiče na vejminku. Svět, ve kterém jsme se pohybovali, byl malý. Pohyb byl pomalejší a náš perimetr uzavřenější a prozkoumatelnější. A jakákoliv výjimka z obvyklého, byla snadno rozpoznatelná: když se v Game of Thrones, objeví v osadě nový člověk, hned o něm všichni ví.
Nežít sám nebylo volbou, ale otázkou přežití. A tak i lidé, kteří svojí crew, neměli, si jí museli rychle najít: Nebylo možné přežít, aniž by člověk žil mezi jinými lidmi, se kterými ho pojily vazby vzájemné náklonnosti, věrnosti a loajality, píše Fay Bound Alberti v A Biography of Loneliness: The History of an Emotion.
Vše změnila až průmyslová revoluce. S růstem životní úrovně vyrostly i naše domy a my jsme najednou měli:
Koupelnu, kde jsme se mohli zavřít.
Oddělili jsme od sebe veřejné a privátní a vynalezli pojem soukromí. Začali jsme se zavírat doslova i metaforicky.
Kancelář, kde jsme mohli pracovat o samotě.
Společenské změny v 19. století nám přinesly do života nejen židle, ale i individualismus. Zaměřili jsme se na výkon, bohatství a úspěch a nejhorší nadávkou se stalo loser.
Restauraci, kde jsme mohli jíst u stolu pro jednoho.
Samota už nebyla jen výsadou Lorda Byrona & co, ale stala se dostupnou možností i běžnému člověku.
Šatnu, na uniformy pro všechna svoje alterega.
Rostoucí životn úroveň znamenala, že jsme si mohli pořídit desítky převleků, za kterými lze schovat reálné emoce.
V 19. století s přesunem do měst vznikl i dating jak ho známe teď. Místo pěti potenciálních manželů jich byly stovky a s tím přišla i aplikace supply-and-demand konceptu. Začali jsme se koukat na partnery jako na akcie, které je třeba pravidelně tradovat. A od toho je jen kousek k Sexu ve městě.
Je to příběh jako z pohádky: o tom, že BMW a vila s sebou automaticky nepřináší štěstí. Naopak nás od něj oddaluje. The rise of privacy, itself a product of market capitalism—privacy being something that you buy—is a driver of loneliness. So is individualism, which you also have to pay for, píše Jill Lepore v The New Yorker.
V některých částech Manhattanu bylo přes 90 % domácností single a evropskou zemí s nejvyšším počtem single domácností je bohaté Švédsko: v 58 % domácností žije jen jeden člověk. To je skoro dvojnásobek oproti evropskému průměru.
Na vysoké jsem musela sdílet 45m2 se třema klukama. Nezbylo nám nic jiného. Ale čím více se zvyšuje částka na výplatní pásce, tím je pravděpodobnější, že budete bydlet sami. Nebudete chtít dělat kompromis. Jen tahle neochota přizpůsobit se znamená, že se potkáme v nemocnici. Zdravotní následky osamělosti často přirovnávají k následkům kouření 15 cigaret denně.
V roce 2050 bude 68 % světové populace bydlet ve městech. A to epidemii samoty ještě akceleruje.
Nebydlíme tam, co pracujeme.
Za poslední dekádu se počet hodin, které trávíme dojížděním zdvojnásobil. Už v roce 2018 průměrný Brit trávil na cestě do práce 59 minut denně. Sám.
Častěji se stěhujeme, a tak nevytváříme vazby na lokální komunity.
Přestože se průměrný Evropan stěhuje jen 4x za život, tak u lidí, co žijí ve městěch, je číslo vyšší. Já bydlím v devátém bytě. 60 % Londýňanů bude v roce 2025 bydlet v pronajatých bytech. A tenhle lack of commitment k místu znamená už teď, že 75 % Londýňanů nezná jména aspoň tří sousedů.
Ve městě můžeme žít sami.
Služby jako Wolt nebo Rohlík fungují primárně ve městech, a tak nemusíte celé dny opustit byt. A ani si říct o pomoc: 74 % Londýňanů za poslední rok nepožádalo nikoho ze sousedů o laskavost.
Work-life balance na nule.
Všudypřítomná rat race znamená, že lidé jí sami u stolů v kancelářích a když v noci konečně dorazí domů, jen vyčerpaně zůstávají u Netflixu.
Lidé ve městech se později berou a mají děti.
Bez společenského a ekonomického tlaku na ukončení samoty, můžeme žít v hook-up culture až do důchodu.
Do měst se stěhují lidé za prací nebo za školou.
Výlet za americkým snem znamená, že vám rodinu musí suplovat kamarádi. A to jsou až na výjimky, které popisuje Bára Chaloupková v Respektu, fluidní společenství. Přichází jim děti, stěhování, náročná kariéra a nám se rozpouští pevná půda pod nohama a snadno skončíme sami večer jen s televizí.
Město nás neustále drží pod tlakem.
Podle psychologů v nás vysoké budovy vyvolávají pocity úzkosti a deprese. A nemusí to být jen mrakodrapy: neustálý spěch a stres, který na vás dýchne hned jak vystoupíte na Florenci provází každého, kdo ve městě žije.
Život ve městě znamená, že se smyly hranice osobního prostoru.
Tlačíme se v metru, ve frontě i v supermarketu. A tak místo Dobrý den, jsme se naučili ostatní ignorovat. Předstírat, že neexistují. I když do nich vrazíme. A určitě vrazíme: v Šanghaji dnes žije 119 000 lidí na kilometru čtverečním.
Město akcentuje sociální rozdíly.
Každý ví, kde jsou dobré čtvrti a vyloučené lokality. A ty definují často, kam chodíme do školy, k lékaři i jak na nás pohlíží společnost. A to zvyšuje pocit osamění.
A osamělost zvyšuje úmrtnost o 26 % a single domácnost dokonce o 35 %.
Průzkum, který tvrdí, že třetinu bdělého dne trávíme sami pochází z doby před pandemií. Rok 2020 tohle číslo výrazně navýšil. Termín social distancing nás uvrhl mezi čtyři stěny a dal nám pochopit, proč slovo izolace pochází z řeckého insula – ostrov.
Stali jsme se Robinsony na vlastních ostrovech a zoufale jsme hledali fotbalový míč, na který si nakreslíme oči. Byli jsme vděční za jakýkoliv kontakt. I ten nelidský. Boj se samotou se odehrával mezi jedničkami a nulami. Protože na internetu nikdy nejsi sám.
Současně je GenZ považovaná za nejosamělejší generaci v historii. Cítí se osamělejší než starší lidé, kteří žijí sami.
Odebrali jsme se na internet, abychom nebyli sami, ale čím více času tam trávíme, tím osamělejší jsme. Obrazovky nás totiž zavírají do nekonečné spirály. No matter how real it feels and how much you enjoy it, that person on the screen is never going to replace proper human contact, vysvětluje psycholog Daniel Sher.
Během pandemie jsme mohli díky VR brýlím National Geographic cestovat po světě, připojit se na jógu do New Yorku, nebo zajít do virtuálních sex dungeons. Ale nic z toho nevonělo a nechutnalo. Nepřinášelo stejnou emoci.
Města, která jsou živoucím organismem a ne sídlištěm schopným jen pozvolného umírání.
Jan Jehlík píše v knize o urbanismu Obec a sídlo: jedinou cestou je stavět opět od společného k soukromému, uvědomovat si prostor jako hmatatelný společný dům, jako kontinuum. Společný dům, kde na sebe dáváme pozor. Aby nikdo už nikdy do studny nespadl.
V sylabu nacházíme kvadratické rovnice a bitvu na Bílé hoře a zapomínáme učit děti kultivovat vztahy. A to se přenáší do našeho dospělého života: tým se odškrtne teambuildingem, známí networkingem a kamarádi pivem jednou za měsíc. Víme, že vztahy jsou důležité, ale pritorities are where your attention is. A to je, kde se naše sliby a realita rozchází. Rodina je pro mě na prvním místě, slýchávám často, ale potom se potkáváme jenom na Vánoce. Přitom sousedská setkání, dobrovolnická pomoc, zavolat babičce a kultivace vztahů mimo okamžitý prospěch jsou na dosah ruky.
Lidé, kteří nejsou osamělí, mají z osamělosti takový strach, že se osamělým vyhýbají, protože se bojí, že by jejich stav mohl být nakažlivý, píše Frieda Fromm-Reichmann už v roce 1959. A přitom i jediná vážně míněná otázka Jak se máš, může pomoci. Někdy zapomínáme, že jedním z největších darů, které můžeme druhým lidem dát, je dar naší plné pozornosti. Naučili jsme se všechno orientovat na výsledek: vypořádávat se s problémy návrhy na řešení, strategiemi a názory. Ale prvním krokem (a možná jediným potřebným), je začít si soustředěně naslouchat. A až potom nabídnout pomoc, píše Vivek Murty.
Samota je po desítkách let kolektivismu v panelových příčkách stále záhadou. Samota je ekonomická (samoživitelky, samoplátci), ale ne mentální. Pokud existuje, tak jako akt anti-establishmentu samorostů v šumavských lesích nebo heroické povzdechnutí, že Jsem to udělal celý sám. Ale není stavem určeným těm, co jsou dobře socializovaní. Na první pohled. Na druhý pohled je všudypřítomná. Obvzlášť tam, co jí nečekáte.
A jak se v Japonsku „léčí“ Hikikomori? Za mladými muži, kteří se rozhodli odstřihnout od společnosti a dobrovolně nevycházet z pokoje, dochází tzv. rental nurses. Ne roboti, ale opravdoví lidé. Nosí jim dopisy, povídají si s nimi, naslouchají a nesoudí.
Kromě toho, že je „vrátí“ do společnosti, tak mezi nimi často vznikne hlubší pouto: Ikuo Nakamura, has fallen in love with his rental sister, Oguri Ayako, and the two are planning to get married. He now wants to become a rental brother, helping others like him.
Tak pokud budete někdy potřebovat rental nurse, zavolejte mi. I protože samota se nejlépe léčí tím, že nabídnete pomocnou ruku někomu jinému.
COOLna 
Napsat komentář