COOLna

Enormně apeluji, aby lidé vážili slova. Aby, když už mluví, chápali slova jako kameny: Aby si uvědomili, že tak snadné je ublížit slovem – jako sklon se k zemi, vzít nějaký kámen a hodit ho do řeky. Ano, tak snadné to je; bohužel však nevíme, jak hluboko ten “kámen” uvízne, jak moc a dlouho bude člověka tlačit a zda se ho vůbec někdy “podaří vyjmout”.

Přitom trestající mlčení dokáže způsobit víc bolesti než vyčítavé, vyjasňující nebo kritické slovo. Protože slovo nabízí alespoň nějakou informaci, se kterou lze vědomě pracovat, reagovat na ni, vytvořit protiargument. Ale mlčení vyvolává jen domněnky. Zejména domněnky oslabující a destruktivní. Mlčení tohoto typu postupně ruinuje člověka, anebo vztah. Copak svému protějšku ani nestojím za slovo? Copak mu na mně přestalo záležet? Co hrozného jsem musel provést, že už tak dlouho mlčí? Je vůbec ještě se mnou ve vztahu, nebo dávno odešel? Má smysl se dál snažit?

kam až domněnky mohou vést. Kde však nejsou slova a informace, zbývají domněnky. Mozek potřebuje znát důvod a odpověď. A když ji nedostává od protějšku, vyfabuluje si ji sám. A to podle sebe a svých zkušeností. A často zcela mimo realitu. Proto je tak důležitá zpětná vazba neboli feedback. Kdo je pozornější v angličtině, zaznamenal, že feedback (reakce, odpověď) je základem každé komunikace už proto, že toto slovo tvoří počáteční písmena abecedy – a, b, c, d, e, f. Kromě toho je slovo feedback tvořeno pojmy krmivo (feed) a zpět (back). Vyjadřuje tedy také “nasycení” zvědavosti či informovanosti člověka. Uspokojení jeho potřeby znát fakta.

Někteří lidé mlčí, protože si myslí, že mlčením vyřeší problém. Že když něco nechají být, samo se to uzdraví.

Stačí pohlédnout na kaluž. Každá stojatá voda se postupně kazí.

A člověka tvoří ze tří čtvrtin voda.

Srdce člověka, vystaveného mlčení protějšku, bolí, trápí se, ale také sčítá své slzy. A jednou si na mlčení zvykne. Přijme ho. Osvojí si ho. Ten člověk také začne mlčet. Pak mluvíme o tichu rezignujícím. Vztah, který ještě mohl dýchat, zahnije a přestane žít.

Člověka, kterému se dlouhodobě nevěnujeme, třeba formou komunikace, nakonec naučíme žít bez nás – potažmo s někým jiným, kdo ho takhle neignoruje. Nikdo totiž nemá rád zkaženou vodu. Zapáchá, dělá člověku špatně. Proto ten člověk přirozeně jde za čerstvou vodou. Ne za stojatým mlčením, ale za tekoucí komunikací. To je živá voda.

Kolik zbytečných nedorozumění bychom si ušetřili, kdybychom mluvit začali? Ale pozor, nechci, abychom spolu začali mluvit jakkoli. To už raději mlč, pokud víš, že Tvá slova nejsou lepší než Tvé mlčení.

Ono je totiž důležité nejen umět spolu mluvit, ale i vědět JAK. A právě k tomu slouží dřevo. Když pochopíme člověka jako živou bytost a ubližující komunikaci či nekomunikaci jako hřebíky, které zatloukáme do toho živého dřeva, pak nám dojde, že cokoli řekneme či zapomeneme říct, už nejde vzít zpátky.

I když totiž zatlučený hřebík ze dřeva vytáhneme, spatříme, že v něm zůstala nevratná stopa. Rána po emočním zranění.

Mysli na to, než svým neuváženým slovem nebo neslovem provedeš krok, který později nepůjde vrátit.

Eva byla stvořena z Adamova žebra. Ne náhodou. Bůh nic nevytvořil náhodou.

Bůh ji neutvářel z hlavy. Nechtěl, aby se jeden druhému snažili vládnout.

Bůh ji nemodeloval ani z chodidla. Nechtěl, aby se jeden po druhém snažili šlapat.

Bůh ji záměrně zhotovil ze žebra. Je blízko paži, která dokáže chránit a objímat. A také srdci, které dokáže soucítit a pochopit.

Proč se tedy snažíš reagovat primárně hlavou? Vymyslet takové řešení, kterým dáš najevo svou převahu? Použij konečně paži a srdce. Slovy nebo i beze slov začni objímat, snažit se porozumět. Nedávej najevo, že mlčíš právě proto, že jsme odlišní. Naopak, KOMUNIKUJ PRÁVĚ PROTO, že jsme odlišní. Abychom si mohli být blízcí.

To jediné Bůh chtěl.

Když se nehty stanou neúnosně dlouhými, co děláme? Ano, stříháme je.

Někoho, komu to méně myslí, napadne: Když je naše nedorozumění příliš dlouhé, je dobré utnout vztah. Nebo komunikaci.

Kdyby však tito lidé více přemýšleli a pozorovali, všimli by si, že když jsou nehty dlouhé, stříháme ty nehty. Ne prsty.

Zkracujme nedorozumění, které se mezi námi vyskytlo. Neutínejme vztah jako takový. Na takový krok – useknutí prstu, na kterém vyrostl dlouhý nehet – je vždy dost času.

Proto nehledejme důvody, proč by vztah neměl dál fungovat. Takové je vždycky snadné najít. Každý vztah prochází problémy a nedorozuměními. Je však o lidech v něm, jestli jsou ochotni a schopni být dostatečně komunikativní, aby problémy a nedorozumění zvládli. Jako člověk, který chce a umí vzít nůžky a provést si manikúru…

Kde je vůle, tam je cesta. Kde oboustranná vůle není, cesta být nemůže.

JAKO BYCH ŘEKL: Memento mori. Pamatuj na smrt.

Všichni jsme smrtelní. Natož lidský vztah. Musíme být obzvláště opatrní, abychom život svůj nebo vztahu předčasně a ukvapeně neukončili. Návratu totiž není.

Jedním z nejlepších mement mori je slavné Shakespearovo drama Romeo a Julie. V něm Romeo vstoupí do hrobky Kapuletů a spatří bezvládně ležící Julii. Myslí si, že je mrtvá. A tak vypije jed. Sám ukončí život, aniž ví, že Julie svou smrt jenom předstírá, aby vyklouzla z vlivu svých rodičů, kteří jejich vztahu nepřejí. Nato Julie procitá a vidí mrtvé tělo Romea. Uvědomí si, jak osudově chybovala a že bez něj nemůže žít.

Proto se, společně s Williamem Shakespearem, ptám: Kolik zbytečných problémů, ztrát a pozdních prozření by si lidé ušetřili, kdyby spolu místo mlčení raději pořádně mluvili?

Typickým mementem mori v současnosti je totiž pozdní výkřik toho, kdo celou dobu spokojeně mlčel a trápil druhého. Ten pozdní výkřik zní: On ode mě odešel! A já mu nestihl všechno říct!

Pamatujme: Dokud žijeme, čas pořád je. A jakmile vztah umře, game over, hra končí.