COOLna

Německý filosof Peter Sloterdijk v knize Im Weltinnenraum des Kapitals (Ve vnitřním světě kapitálu, 2006) říká, že procesu globalizace jsou vlastní znepokojivé tendence domnělé autonomnosti a samospásnosti. Sloterdijkova pozorování můžeme vztáhnout i na jiný, také domněle samospásný proces: na urbanizaci. Město a jeho planetární expanze se podle některých stává údělem lidstva, materializací nešťastného průniku historie lidského rodu s geohistorií země, jenž bývá nazýván antropocén. Budeme-li vycházet z předpokladu, že je antropocén věkem člověka a město produktem lidské přirozenosti, jak tvrdil například sociolog Robert Ezra Park, můžeme si pak dovolit město interpretovat zároveň jako příčinu i řešení našich současných problémů.

Řada nových městských tropů, jako udržitelné město, zelené město nebo smart city, slouží k udržování utopické představy, že městské plánování může vyřešit současné
krize. Tuto neoliberální rozvojovou pohádku a její kruhovou logiku vidíme především na globálním Jihu. Ať už jde o pochybné realizace rozsáhlých industriálních koridorů v Indii nebo extrémně rychle rostoucí města a privatizované enklávy v Africe, jejich hlavní funkcí je vytvářet nová místa, kam lze přesouvat globální investiční kapitál.

Výzkumníci z chicagské platformy Urban Theory Lab v čele s Neilem Brennerem a Christianem Schmidem poukazují, že formy a koncepty vycházející z dominantního narativu nedokážou funkčně postihnout současné
urbánní procesy. Podle nich je třeba vrátit se k hypotéze o kapitalistické planetární urbanizaci, kterou na počátku sedmdesátých let 20. století předložil francouzský fi losof a sociolog Henri Lefebvre. Podle něj nepotřebujeme novou teorii města, ale teorii urbanity, která překonává tradiční epistemologický i ideologický rozštěp města a venkova. Zásadním pojmem by měla být urbánní struktura. Město se stává pouze jedním, jakkoli důležitým bodem v rozsáhlé urbanizované krajině, která je výrazem současné kapitalistické prostorové organizace světa.
Dynamiku urbanizace nelze redukovat na rozšiřování urbánní struktury na okraje měst nebo do jejich zázemí. Brenner a spol. se prostřednictvím konceptuálního rozlišení mezi koncentrovanou a rozšířenou urbanizací nebo
– řečeno s Lefebvrem – implozí a explozí snaží vystihnout vztahovou souhru mezi aglomerací (tedy tím, co obecně označujeme jako město) a jejím zázemím, včetně domněle přírodních zón pouští, oceánů či hor. Tato dynamika má svou orientaci, která je dána dialektikou center a periferií: aglomerace nikdy neexistují bez rozmanitých periferií propojených mezikontinentální logistickou matricí a kolosální infrastrukturní konfigurací, které dodávají potraviny a suroviny, vodu i energii a jsou zónami rekreace i vykořisťování. Na jedné
straně má tato dynamika tendenci vytvářet bezpečný prostor pro kapitál, na druhé produkuje jinakost, ze které kapitál čerpá, nebo ji marginalizuje. Tyto urbanizační procesy také
vytvářejí a uvádějí do pohybu nové formace nelidského světa, například masivní intenzifikací průmyslové živočišné výroby a drastickým zjednodušením agroekologické krajiny za účelem podpory monokulturních zemědělských plantáží.

Současná kritická imaginace, zaměřující své síly k pochopení urbanizačního procesu, tak bude muset zahrnout i oblasti a měřítka dříve netušená a začít zkoumat i v oblastech neměstských. Především je pak třeba zbavit urbanizaci její domnělé samozřejmosti na úrovni přírodního zákona a ukázat ji
jako ideologii a praxi podřízenou mocenským konstelacím.

Ladislav Zářecký