Kořeny a ekologické dopady antropocentrického myšlení dále rozebírá kniha biologa Roba Dunna A Natural History of the Future.
Dunn vychází z myšlenky, že na planetě nejsme sami, naše přežití je naprosto závislé na symbióze s jinými organismy, a nemůžeme k nim proto přistupovat jen optikou zisku a užitku. Ta sama o sobě není nijak přelomová, ale zajímavější je její pozadí.
Svět totiž vnímáme lidskými měřítky a optikou nejen kvůli jisté přirozené sebestřednosti, ale také proto, že zkrátka nejsme schopni vnímat a chápat život a důležitost organismů, které se od nás zásadně liší.
Zraněný slon v nás vyvolá empatii a snahy o jeho záchranu, ale pochopit a soucítit s vymírajícím planktonem nebo potížemi lišejníků je již výrazně těžší, a už vůbec nemůžeme do svých kalkulací zahrnout organismy a procesy, o kterých dosud vůbec nic nevíme. Bez toho je ovšem naše další přežití čím dál tím těžší.




Napsat komentář