COOLna

Smysl života hledáme od nepaměti. Proč je pro nás tak důležitý?
Protože nás žene kupředu. Rakouský neurolog a psychiatr Viktor Emil Frankl založil logoterapii, což je celý vědní obor založený na smyslu, a doslova se dá přeložit jako léčba smyslem. Moc dobře si totiž uvědomoval, že lidé mající životní cíl přežijí i velké množství bolesti. A tím cílem může být cokoliv. Rozhovor, co musíte dokončit, kniha, kterou musíte dopsat, zásadní sdělení, jež ještě musíte říct svým vnukům, protože by to za vás nikdo jiný neudělal. Kromě toho je také dobré přijít na to, co je uvnitř naší duše. Tuto otázku krásně řeší režisér Andrej Tarkovskij ve svém snímku Stalker z roku 1979. Jedná se o sci-fi, které je jednoduché, až primitivní, nicméně Tarkovskij si v něm klade hluboké otázky. Někde v Sovětském svazu se něco stane. Na zem dopadne asteroid nebo přiletí mimozemšťani, to nikdo neví. Sovětská armáda tam jede udělat pořádek, a protože pohoří, natáhne se kolem celé zóny provázek a řekne se, že se za něj nesmí. Lidé tam však i přesto v doprovodu stalkerů chodí, a to proto, že je uprostřed zóny bunkr, v němž se nachází místnost, která lidem splní to nejniternější přání jejich vlastní duše. Jednou se tam takhle společně se stalkerem vydá i muž jménem Dikobraz, který má na smrt nemocného bratra a toužebně si přeje jeho uzdravení. Do místnosti splněných přání se skutečně dostane, jenže když vyjde ven, spáchá sebevraždu. Neustál totiž vyplnění svého skutečně nejhlubšího přání, jež však bylo neuvědomělé: jeho bratr se nevyléčil, nýbrž zemřel, zatímco on sám závratně zbohatl. To, co máme nejhlouběji v sobě, zkrátka není jen tak. Tarkovskij se tak naprosto přesně ptá, co stojí na tom nejniternějším piedestalu naší duše. Co stojí za tím, že ráno vstaneme? Proč žijeme?

V náboženské pouti však máme jasný cíl, kdežto například sociolog Zygmunt Bauman říká, že je pro život současného člověka typická epizodičnost a nekonsekventnost (nedůslednost), kdy člověk nemá žádný cíl, k němuž by směřoval, a tak jen těká zleva doprava. Proto s překvapením sleduji, jak geometricky stoupl počet lidí, kteří putují do Santiaga de Compostela (poutní místo ve Španělsku).

Jako katolický kněz zcela jistě udílíte lidem poslední pomazání, tedy svátost nemocných. Vědí lidé na smrtelné posteli, pro co celou dobu žili? Našli svůj smysl života?
To je velice citlivé téma a ne každý jej chce před knězem otevřít. Všiml jsem si však, že lidé často touží po jakémsi smíření. Jednou, když jsem byl ještě mladičký kněz, mě volala dcera nemocného stařečka, který byl dlouholetý komunista a napáchal i nějaké nepěkné věci, že prý si se mnou chce promluvit, na což jsem vždycky velice opatrný, protože je to leckdy spíše přání zbožné rodiny než samotného umírajícího. Nakonec mě ovšem přesvědčila, a když jsem s nemocným pohovořil a proběhla tam svátost smíření (zpověď), tak do druhého dne zemřel. Když se vám to stane poprvé, podruhé, potřetí, nepřikládáte tomu žádnou váhu. Když se však něco takového opakuje, dojde vám, že někdy musí lidé před smrtí udělat ještě jednu poslední věc, odhodit své břímě, a když už se nesmířili s lidmi na zemi, usmíří se alespoň s Bohem.

Věřícím lidem by se tedy mělo ze světa odcházet lehčeji?
Jung velice přesně říká, že všechny velké náboženské směry nejsou v zásadě ničím jiným než přípravou na smrt. Ve středověku se vždycky říkalo: „Od náhlé a nenadálé smrti vysvoboď nás, Pane.“ Aby se člověk dokázal připravit. Každý zbožný křesťan se ráno modlí Zdrávas, Maria, kde stojí: „Svatá Maria, pros za nás hříšné nyní i v hodinu naší smrti.“ Je až legrační, že jsme dnes smrt naprosto vytěsnili z našich životů a usilujeme o to, aby nás zastihla uprostřed noci. Aby zdravý člověk usnul a ráno už se neprobudil. To je pro nás ideál dobré smrti.

Později jsme z hygienických důvodů umístili hřbitovy za hradby města, ale tím jsme začali pomalu vytěsňovat i smrt. Tabulizovali jsme ji a odhodili někam za plentu. A ačkoliv už se s tímto tématem především díky hospicovým hnutím udělala spousta práce a vnímání smrti a umírání se i v České republice mění a konečně opět začínáme o smrti přemýšlet jako o něčem naprosto reálném, vážném a jako o něčem, co se nás dotýká, pořád nám naše babičky a dědečkové nejčastěji umírají sami v nemocnicích. Mediků šestého ročníku se poměrně často ptám, zda někdy byli přítomni smrti nějakého pacienta nebo příbuzného. Míněno tak, že by byli u jeho lůžka nebo ho drželi za ruku a byli přítomni jeho poslednímu vydechnutí. Jen málokomu se podaří, aby byl přítomen takové chvíli.

Křesťanství a judaismus umějí jednu skvělou věc. Chytnou totiž člověka za límec, vytáhnou jej a řeknou mu: „Uvědom si, že na tobě záleží. Že život není jen biologický fakt, ale dar a je jen na tobě, jak se ho zhostíš a co uděláš pro to, abys jej prožil smysluplně.“ Církevní školy by měly dětem pomoci pochopit, že je každé slovo, co řeknou, a každý čin, co vykonají, jako tah štětcem po plátně, vlákno v tapiserii nebo jeden tón v symfonii života, kterou bychom měli tvořit tak, aby měla smysl. V tomto počínání však nemusí být vůbec nic explicitně náboženského. O něčem takovém totiž na konci mluví úplně všichni.

Jak to myslíte?
Australská zdravotní sestřička Bronnie Ware byla velice často u umírajících pacientů a z rozprav s nimi pak napsala knihu Čeho před smrtí nejvíc litujeme, jež se stala bestsellerem. Identifikovala v ní pět věcí, kterých umírající pacienti, s nimiž mluvila, nejvíc litovali. Zaprvé si přáli, aby žili podle sebe, a ne podle požadavků svého okolí. Zadruhé, aby tolik nepracovali. Zatřetí, aby měli větší odvahu vyjádřit svoje city, což ostatně říká i Elisabeth Kübler-Ross, psychiatrička, jež se smrtí zabývá celý život a jež na lidi apeluje, aby květiny dávali živým, a ne na rakev, kdy už je pozdě. Začtvrté, aby více času trávili se svými přáteli, a zapáté, aby byli šťastnější. Na tom není nic náboženského, ovšem ukazuje nám to podstatu věci. Že nás na konci vždycky to, zda měl náš život smysl, zajímá.

Marek Orko Vácha