COOLna

Může se násilí v rodině dědit? Na tuto otázku se snažili odpovědět experti ze společnosti SocioFactor, kteří pro Asociaci pracovníků intervenčních center ČR zpracovali na toto téma první výzkum v České republice. Výsledky pomyslného „kola násilí“ jsou alarmující. Téměř třetina Čechů, kteří se v životě setkali s domácím násilím, ho zažila v dětství i dospělosti. Prostřednictvím rozhovorů a dotazování téměř tisíce účastníků se odborníci snažili definovat a zmapovat faktory, které k přenosu násilí přispívají. Z předchozích průzkumů asociace vyplývá, že každá pátá až šestá rodina domácí násilí zažívá a v 80 procentech těchto rodin žijí děti.

Domácí násilí má mnoho podob. Může se jednat o formu fyzickou, sexuální, psychickou, ekonomickou, sociální či kybernetickou. „Podle výzkumů zažívá každá pátá až šestá rodina v Česku domácí násilí. A v 80 procentech těchto rodin žijí děti,“ zdůraznila Martina Vojtíšková, předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center ČR.

Dosud se v České republice výzkumy o domácím násilí týkaly obětí či veřejného mínění, nikdy se nezaměřily na transgenerační přenos. „Uvědomujeme si, že se násilí dědí v rámci rodiny, mezi generacemi, v určitém čase. Ukazuje to, jak fatální může být. Skrze výsledky chceme apelovat na rodiče, aby začali situaci konečně řešit,“ doplnila Vojtíšková.

Sběr dat se uskutečnil v roce 2023.

Výzkum byl rozdělen na dvě části: kvantitativní a kvalitativní. První zmiňovaná odhalila, že více než třetina respondentů se zkušeností s domácím násilím (34,6 procenta) ho zažila jak v dětství, tak v dospělosti. Téměř tři čtvrtiny této skupiny respondentů (73,8 procenta) ho zažily v dětství, v dospělosti pak dvě třetiny (60,8 procenta) z nich.

Díky propojení dat aktuálního výzkumu s dřívějším mohou autoři poskytnout statistiku, ze které vyplývá, že téměř třetina Čechů (31,8 procenta), kteří mají ve svém životě zkušenost s domácím násilím, ho zažila v obou životních etapách, tedy v dětství i v dospělosti, a to buď jako svědek, oběť či původce násilí.

Z této části průzkumu dále vyplynulo, že lidé se zkušeností s násilím méně než ostatní důvěřují policii, justici, odborům ochrany dětí (OSPOD) i sociálním pracovníkům obcí.

Ti, kteří domácí násilí zažili pouze v dětství, odpovídali také na otázky, zda agresor nebo oběť trpěla nějakou závislostí, psychickou poruchou či byla nezaměstnaná. Výsledek? Ze 478 lidí již bezmála polovina uvedla (43,4 procenta), že původce nadměrně konzumoval alkohol, ve 20 procentech trpěl psychiatrickým onemocněním. V případě oběti tento faktor uvedlo 12,8 procenta dotázaných. Stejné procento účastníků průzkumu uvedlo, že agresor byl nezaměstnaný.

Alarmující je podle Vojtíškové také to, že 58,4 procenta těch, kteří zažívají násilí v dospělosti, přiznává, že k němu dochází před jejich dětmi. Na druhé straně tito lidé zažijí domácí násilí ve vztahu pouze jednou (80,6 procenta), nikoliv opakovaně (34,1 procenta) jako ti, kteří byli násilí vystaveni i v dětství.

Z rozhovorů s respondenty vyplynulo, že čím déle jsou děti vystaveny domácímu násilí, tím větší je riziko, že si přenesou naučené vzorce chování do vlastních vztahů v dospělosti. „Výzkum potvrdil, že děti často opomíjíme jako svědky násilného chování, zejména v případě násilí mezi partnery či manžely,“ podotkla Vojtíšková.

Jako zásadní pro přenos násilí se v rámci výzkumu ukázaly rizikové faktory. Jsou jimi například izolace oběti, chybějící podpora, bariéra odchodu, nefunkční komunikace v rodině nebo vnímání násilí jako něčeho, co je normální. „Pokud oběť setrvává v násilném vztahu, postupem času začnou zúčastnění vnímat toto chování jako normu, což vede k vyšší pravděpodobnosti přenosu násilí na další generace,” vysvětlila Vojtíšková.

Podle psycholožky Ludmily Čírtkové, která se ve spolupráci s Asociací problematice mezigeneračního přenosu dlouhodobě věnuje, normalizace násilí snižuje schopnosti jedince rozpoznat násilí a projevy zneužívání v dospělosti. „Pro oběti může být obtížné si včas uvědomit, že to, co se jim děje, již překračuje hranice akceptovatelného soužití,” uvedla expertka.