COOLna

To, s čím lze s odpůrci ochrany hotovostních plateb souhlasit, je tvrzení, že dlouhodobě roste počet bezhotovostních transakcí a klesá podíl těch hotovostních. Mít zřízen bankovní účet a k němu platební kartu je pro většinu lidí zcela běžné a často si neumí představit, že jsou lidé, kteří z různých důvodů účty nemají a bezhotovostně neplatí. Někdy jde o volbu svobody či soukromí, často jde ale o čistě pragmatické důvody.

Stanislav je starobní důchodce, který žije v malé obci na Vysočině. Důchod si vybere vždy osmého v měsíci na poště a poplatí vše v hotovosti složenkami. Nemá bankovní účet ani kartu. Mít účet mu nedává smysl, nemá internet a v kapse nosí jen „hloupý“ mobilní telefon. Nejbližší bankomat je v městečku dvacet minut jízdy autobusem, protože pobočku banky v obci zavřeli před měsícem, aby dle slov banky „vyšli vstříc potřebám zákazníků, kteří chtějí s bankou komunikovat z pohodlí domova.“ Stanislav nemá „chytrý“ mobil, a tedy ani aplikaci na internetové bankovnictví, takže by za poplatky za potvrzovací SMS, které banka vybírá (a i ty bude brzy rušit ), zaplatil víc než za platby složenek.

Nedávno si ošklivě zlomil nohu a poslali ho na vyšetření do pražské nemocnice. Půjčil si od souseda auto a vyrazil. Na místě zjistil, že zaparkovat před nemocnicí může jen v modré zóně a když není rezident, tak potřebuje chytrý mobilní telefon a zaplatit elektronicky. Zaparkoval tedy mnohem dál, kde šlo platit hotově, a do nemocnice se dobelhal pár set metrů o francouzských holích. Když si zranění doléčoval, rozhodl se zažádat o příspěvek, který jeho zdravotní pojišťovna slibovala na rekondiční cvičení. Bohužel ale příspěvek se vyplácí jen bezhotovostním převodem, takže si nakonec vše zaplatil ze svého.

Marie to s technologiemi naopak umí. Chytrý telefon odkládá asi jen tehdy, když se musí postarat o svoji malou dceru, kterou sama vychovává. Mariiným problémem jsou ale exekuce. Měla bankovní účet, ten ale exekutor obstavil už před lety. Rodičovskou i dávky na bydlení si tak musí vyzvedávat v hotovosti na poště, jinak by skončily na obstaveném účtu. I když jde o platby, které by exekutor neměl zabavit, tak když se jí to před lety stalo, trvalo pak několik měsíců, než peníze dostala zpět. To si s napjatým rozpočtem dovolit nemůže. Když hledala brigádu, aby si přivydělala, tak jí řekli, že výplatu posílají jenom na účet. Ohradila se, že podle zákoníku práce musí zaměstnavatel zaměstnanci umožnit výplatu mzdy v hotovosti, ale odpovědí jí bylo jen pokrčení ramen a sdělení, že ještě zaměstnanec není a s takovými požadavky ani nebude. Zkoušela zažádat o tzv. chráněný účet, nicméně bylo to tak složité a navíc závislé na samotném exekutorovi, který se k ničemu neměl, až to vzdala. Nedávno vyrazila s dcerou na výlet vlakem, chtěla si ve vlaku objednat občerstvení, ale šlo to jen přes mobilní aplikaci a platbu kartou, kterou nemá. Naštěstí se nad nimi ustrnul jeden pán, který občerstvení koupil a vzal si od ní hotovost.

Dva příběhy složené z reálných zkušeností lidí, kteří z dobrých důvodů nepoužívají bankovní účet a setkávají se s různými omezeními, které jim znepříjemňují život.

Život bez účtu ovšem s sebou nepřináší jen problémy. Je třeba připomenout, že pro řadu lidí je problematický naopak život s účtem spojený s bezhotovostními platbami, protože hůře kontrolují své výdaje. Představa o množství peněz vydávaných za zboží a služby je u pípnutí kartou přeci jen jiná, než při vysázení bankovek a mincí na pult. Problém to opět může být zejména u nízkopříjmových skupin obyvatel, kteří se tak mohou snáze dostat do dluhů, zejména pokud k placení využívají různé těžko srozumitelné produkty typu kreditních karet.

Hotovost má v naší společnosti svou důležitou roli a poskytuje možnost skutečně nediskriminačního nákupu zboží a služeb všem občanům bez rozdílu. Ačkoli v tuto chvíli u většiny nákupů lze hotovostní platby stále využívat, tak trend k bezhotovostní ekonomice je zřejmý a bez regulace lze očekávat, že bychom v poměrně krátké době byli ekonomikou podobně bezhotovostní jako severské státy. Na tomto trendu není nic špatného, dokud je svobodnou volbou těch, kdo platí bezhotovostně. Je proto třeba, aby zůstala zachována široká akceptace hotovosti a trend nevedl ke ztěžování života významné části občanů, navíc těch nejzranitelnějších, jako jsou senioři či lidé v exekucích.

Nabízí se otázka, zda by nebylo na místě zakotvit spíše obecnější úpravu ochrany občanů před hrozbou digitálního vyloučení, pokud z různých důvodů nemohou či nechtějí využívat konkrétní digitální technologie, tedy ústavní základ práva na analogická řešení a ochranu před digitálním vyloučením.

Pokud uvažujeme, jak právo platit hotově upravit, tak si především musíme říci, že už dávno upraveno je. Zákon o oběhu bankovek a mincí obsahuje v § 5 povinnost každého přijímat k úhradě závazků bankovky a mince, dokonce v trestním zákoníku máme v § 239 trestný čin ohrožování oběhu tuzemských peněz, u něhož za bezdůvodné odmítání tuzemských peněz hrozí až šest měsíců vězení. Problém je, že u běžných případů odmítání hotovosti, které nedosahují intenzity trestného činu, dnes chybí sankce, která by umožnila povinnost vynutit.

Jan Vobořil