COOLna

Tohle je opravdu věčný argument – „nikdo ji nenutil, aby měla děti; nikdo ženám nebrání ve vstupu do politiky; nikdo dívkám nebrání studovat technické obory“. Ano, nikdo je nenutí s pistolí u hlavy. Ale tohle extrémně zjednodušující pojetí zcela ignoruje sociální tlak, pomíjí předsudky, stereotypy a návyky, které o životě máme a které jsou nám do hlav vkládány od narození během výchovy. Působení kultury, rodiny, vzdělávacích institucí, pracovních kolektivů, médií. Ženy nejsou „nuceny“ mít děti jako v Příběhu služebnice, ale celá naše patriarchálně-konzervativní kultura a společnost na ně nekřičí nic jiného: ženy jsou na světě od toho, aby byly maminkami. Smyslem života ženy je mít děti a pečovat o ně. Dobrovolně bezdětná žena je divná, méněcenná, zvrácená.

Specifickou a všudypřítomnou součástí diskusí na téma „lituji svého mateřství“ je takzvaný mansplaining. Zjednodušeně jde o jev, kdy muži povýšeně ženám vysvětlují, jak ony mají žít a prožívat něco, co ti muži sami nikdy nezažijí. Ale nezůstane jen u vysvětlování, hned ty ženy až agresivně odsuzují. Aniž by je vyslechli. Aniž by se nad tím zamysleli. Aniž by si uvědomili, že hodnotí něco, s čím nemají a nemohou mít vlastní zkušenost. Aniž by brali v potaz, že prožitek každého člověka může být jiný a jejich pohled na svět není jediný správný.

Fotografka Diana Karklin, žijící střídavě v Německu, Rusku a Španělsku, ve své knize Undo Motherhood ukazuje odvrácenou stranu mateřství. V různých koutech světa našla překvapivě podobné příběhy žen, které by si znovu nevybraly, že se stanou matkami. A i když své děti milují, mateřství je pro ně past nebo příčina depresí.

Jak se vám povedlo spojit se se ženami, které v knize vystupují a mluví o tom, že litují, že se staly matkami?

Každou jsem našla jinak, jednu mi třeba doporučil kamarád, další jsem zase našla na anonymním internetovém fóru. Nevěřili byste, kolik matek tyhle pocity má. Hledala jsem i specifické příběhy a měla jsem také seznam zemí, které chci prozkoumat. Když jsem našla ženu, která odpovídala tomu, co jsem hledala, tak jsem ji oslovila, vysvětlila, o jaký projekt jde, a zeptala se, jestli do toho půjde.

Ty ženy mají hlubokou potřebu mluvit o tom s někým, kdo je pochopí a nebude je soudit. Chtěly také ostatní ženy varovat, aby neudělaly stejnou chybu. Do projektu se zapojily vlastně i proto, aby jejich trápení dostalo aspoň nějaký smysl. Když člověk zná jejich příběh, je velmi těžké je soudit, vlastně jsme všichni jen rukojmí nefungující sexistické společnosti.

Ženy ve vaší knize pocházejí z různých částí světa – z Mexika, USA, Německa nebo třeba ze Singapuru. Co mají společného kromě toho, že litují, že se staly matkami?

Řekla bych, že žádná z nich nechtěla být jen matkou. Všechny měly sny, plány a ambice, které se netýkaly dětí. Ale pak přišlo mateřství a všechno zničilo. Vůbec nečekaly, že zůstanou na péči o děti samy a že budou muset bojovat proti ideologii mateřství, aby si vůbec zachovaly zbytky svého původního já.

Tyto ženy mluví často o pocitech, které znám od matek, které jsou sice frustrované, ale toho, že se staly matkami, vyloženě nelitují. Čekala jste to?

Věděla jsem, že mít smíšené pocity z výchovy dětí je běžné, přestože se často zametají pod koberec. Takže v tomhle smyslu to pro mě nebylo překvapení. Myslím, že nejlepší definice rodičovství je ambivalence. Je naprosto normální cítit během jednoho dne vyčerpání, vinu nebo vztek, a zároveň lásku a něhu. Ale klíčem k tomu, aby se člověk v této roli cítil dobře, je najít tu správnou rovnováhu mezi negativními a pozitivními pocity. Ale to nejde, když je na to člověk sám. Péče o děti musí být sdílená, jinak je to v podstatě noční můra, jak to popsala jedna z protagonistek. Matky jsou příliš často zahlceny negativními pocity, protože je v tom otcové, rodiny i společnost nechali samotné.

Několik matek v knize mluví o misogynii a společenském tlaku, kterému čelí. Myslíte, že se to někdy může změnit?

Změní se to, až dosáhneme skutečné rovnosti v soukromém i veřejném životě. Rovností myslím stejná práva a povinnosti, stejné příležitosti i stejný přístup k moci pro obě pohlaví. Problém je, že ženy si už genderovou revolucí prošly, ale muži tou svou ještě ne. V podstatě si pořád chrání své privilegované postavení, ale neuvědomují si, že i oni žijí podle pravidel rigidních genderových rolí, které jim nedovolují využít naplno svůj lidský potenciál, prozkoumat tu jemnější, pečující stránku, která je vlastní všem lidem. Muži by konečně měli otevřít debatu o tom, jak jsou jako muži vychovávaní a socializovaní, jaký mají vztah se svými otci, jak je ovlivňuje toxická maskulinita a kultura násilí. My ženy to nemůžeme vyřešit za ně, to nás nikam neposune. Potřebujeme, aby byly slyšet hlasy mužů a začala změna na globální úrovni.