COOLna

V přírodě severní polokoule, Eurasie a Severní Ameriky, se volně vyskytuje více než sto druhů růží, obloukovitého, prutnatého nebo plazivého habitu. Některé růže rostou i jako liány. Zmínky o existenci růží máme už z období čtyř až šest tisíc let před naším letopočtem z Mezopotámie, Persie, Egypta, Indie a Číny. Počátky cíleného pěstování růží vypadaly zhruba tak, že si lidé do svých zahrad a ke svým obydlím přenesli divoce rostoucí růžové keře, které se jim líbily, a dále je množili, aby uchovali jejich vlastnosti. První kulturní odrůdy růží vznikly křížením nejčastěji pěstovaných druhů (například růže mošusová, růže keltská nebo růže indicae). Podobně jako u mnoha jiných rostlin se i u růže předpokládá, že ji do Řecka přivezl Alexandr Veliký. Ostatně název ostrova Rhodos je odvozen právě od výrazu rhodon, tedy růže. Od konce 18. století se již cíleně šlechtí moderní okrasné růže, kterých jsou dnes desítky tisíc kultivarů.

Důvodů popularity růží je celá řada. Prvním a nejrozšířenějším je nepochybně asociace růží s milostnými vztahy. Ačkoliv k rozšíření tohoto spojení notně pomohl marketing, růže byla symbolem lásky minimálně od dob starého Řecka. Podle mýtů to byla Venuše, bohyně lásky, která měla v oblibě růže a myrtu. Těmito rostlinami byla také uctívána. Další, neméně důležitý důvod oblíbenosti spočívá ve využití růže v kosmetice. Výroba vonného oleje, růžové vody a parfémů z růží sahá až do védského období v Indii v druhém tisíciletí před naším letopočtem. Objevuje se také ve starověkém Egyptě. Ve 12. a 13. století přivezly křížové výpravy krásně vonící damašskou růži z Blízkého východu do západní Evropy. Po staletí je růže ceněna pro své protizánětlivé, hojivé a zklidňující účinky na pokožku i zažívání. V neposlední řadě jsou růže hojně používány v potravinářství, a to především okvětní lístky. V českém prostředí růže kulturně zakotvila například ve znaku jihočeského rodu Rožmberků i ve znacích několika desítek českých obcí. Nemluvě o velkém množství významných českých šlechtitelů růží, počínaje Rudolfem Geschwindem (1829–1910), který obohatil spektrum čajových růží, uherských popínavek a dalších variant o 135 kultivarů.

Je vysoce pravděpodobné, že růže, kterou si koupíte, pochází buďto z Nizozemí, nebo z africké Keni či z malého latinsko-amerického státu Ekvádor. Na poslední jmenovaný stát se zaměříme, protože právě růže z Ekvádoru jsou nyní v centru pozornosti nejen v ČR. Mluví se o nich jako o královnách mezi růžemi. Proč? Protože mají výjimečné vlastnosti. Mají mnohem větší a plnější květ, velký až deset centimetrů. Pěstovány jsou stovky kultivarů v ohromné paletě barev: v mnoha odstínech červené, fialové, žluté, růžové atd. Také mají až 130 centimetrů dlouhé stonky. Jedna ekvádorská růže váží průměrně 75,5 gramu, kdežto nizozemská má jen šest gramů. Ekvádorská růže vydrží déle ve váze. Vypadá to zkrátka, že ekvádorské růže v tuto chvíli nemají konkurenci

Ekvádor je nejen největším producentem banánů a bílých krevet, ale prvenství teď drží taky v produkci exportních růží a řezaných květin. Právě řezané květiny představovaly čtvrtou největší exportní komoditu Ekvádoru v roce 2019, a to v hodnotě téměř jedné miliardy dolarů. Polovina tohoto zisku se přitom pojí se dvěma událostmi – svátkem svatého Valentýna a Dnem matek. Tolik k síle marketingu. Hlavní destinací pro ekvádorské růže jsou Spojené státy, Rusko (osmdesát procent veškerých květin prodaných v Rusku pocházelo v letech 2015 a 2016 z Ekvádoru), Nizozemí, Španělsko a Itálie. V rámci tržní logiky jsou ovšem na druhou stranu květiny importovány také do Ekvádoru, a to zejména z Kolumbie, což je druhý největší světový exportér řezaných květin. Dovážejí se ale také ze zemí, jako jsou Nizozemí, Litva či Portugalsko. Nad Atlantickým oceánem se tak míjejí letadla, která dopravují květiny z Ekvádoru do Evropské unie a z Evropy zase do Ekvádoru.

Počátky ekvádorského květinového průmyslu, což je asi nejpřesnější označení tohoto segmentu, sahají do období mezi lety 1963 až 1977, kdy se Ekvádor poprvé pokoušel vyvážet čerstvé květiny, zejména pak na americký trh. Špatná dopravní infrastruktura (hlavně letecká), nedostatečné know-how pěstování a absence navazujícího servisu tehdy vedly ke stagnaci. V roce 1983 byl květinový průmysl revitalizován zahraničními investicemi, největší impuls ale přinesl až rok 1991, kdy byl za vlády George Bushe ve Spojených státech schválen tzv. andský zákon na podporu obchodu a eradikace drog. Pro čtyři země – Bolívii, Ekvádor, Peru a Kolumbii – byly cíleně zrušeny exportní cla na květiny. Cílem zákona bylo motivovat rozvoj aktivit (například právě pěstovaní květin), které měly tvořit alternativu k výrobě drog a jejich pašování do USA.

Pěstování květin se ujalo do té míry, že se Ekvádor stal jedničkou na světovém trhu s řezanými květinami. Kromě andského zákona pomohl ještě jiný faktor, a to ideální podmínky pro pěstování. Ačkoliv na zahrádkách místních obyvatel bychom růže hledali těžko, v oblasti Pichincha a Cotopaxi v podhůří And ve výšce kolem dvou až tří tisíc metrů nad mořem pokrývají plantáže a skleníky plochu čtyři a půl tisíc hektarů – 62 procent z nich zabírají právě růže. V tomto prostředí lze růže během roku pěstovat mnohem déle než v nížinách. Chladné noci pomáhají jejich atraktivnějšímu vybarvení. Sopečná půda růžím také vyhovuje. Teplota je konstantně kolem 14 stupňů Celsia a díky umístění na rovníku je světlo celoročně dvanáct hodin denně. Nelze pominout také faktor levné pracovní síly a levné půdy. To jsou ideální podmínky pro pěstování opulentních růží s mohutnými, rozmanitě vybarvenými květy, velice dlouhým stonkem a malým počtem snadno odstranitelných trnů. Ačkoliv se lze setkat také s ekvádorskými růžemi s intenzivní vůní, mnoho z nových přešlechtěných „růží na steroidech“ však máme za cenu toho, že jsou bez vůně.

Odhady z roku 2003 mluví o tom, že ročně kvete v andských sklenících zhruba 500 milionů růží. Ekvádorské skleníky nepoužívají na rozdíl od těch nizozemských umělé světlo, a jsou tak z energetického hlediska méně náročné. V Nizozemí jsou na druhou stranu skleníky ze skla, které má životnost průměrně 15 let, kdežto skleníky v Ekvádoru jsou pokryty plastovou fólií, kterou je nutné měnit průměrně každé dva roky. Vzniká tak větší odpad. Pokud jde o produktivitu, ve srovnání s nizozemskými a keňskými růžemi jsou ekvádorské nejnáročnější. Z hektaru jich lze sklidit nejméně, a to jak kvůli velikosti, tak pro delší dobu jejich růstu. Rostou totiž 15 týdnů oproti osmi týdnům u růží z Nizozemí.

Hlavní emisní stopa ekvádorských růží je tvořena leteckou přepravou. Pouze na den svatého Valentýna je do světa vypraveno z mezinárodního letiště Mariscal Sucre 15 tisíc tun růží. Letadla mohou pojmout mezi 90 a 120 tunami nákladu. Celkové emise ekvádorských květin se pohybují mezi 6 a 10 kilogramy ekvivalentu oxidu uhličitého na kilogram exportních květin. Studie zaměřená na uhlíkovou stopu pěstování ekvádorských růží uvádí údaj 3,75 kilogramu ekvivalentu oxidu uhličitého na kilogram exportovaných květin. Hlavní zdroje emisí jsou pěstování (37,7 procenta), elektrická energie (13,3 procenta) a používání fosilních paliv (10,95 procenta). Je však nutné zdůraznit, že výzkumy srovnávající emisní stopu ekvádorských a nizozemských růží se shodují v tom, že růže pěstované v Nizozemí mají mnohem větší emisní dopad. Emise ze zámořské letecké dopravy jsou třikrát až čtyřikrát nižší než emise z vytápění a osvětlení skleníků v chladnějších zemích, jako je Nizozemí. I když růže z Ekvádoru urazí během desetihodinového leteckého transportu necelých 10 tisíc kilometrů, stále vyjdou emisně lépe než naše „lokální“, evropské růže vypěstované v Nizozemí. To je však asi jejich jediné pozitivum.

Pěstitelé růží využívají koloniální infrastrukturu „haciendas“ – tedy jakési obdoby koloniálních plantáží. Vlastní koncese na vodu a využívají pastviny, které proměňují na plantáže růží. Kvůli historické struktuře vlastnictví mají přístup ke zdrojům. Od osmdesátých let se tak staly klíčovým a mocným aktérem na ekvádorském geopolitickém poli. Výsledkem je prohlubující se konflikt mezi místními komunitami rodinných zemědělců produkujících potraviny a pěstiteli exportních růží a květin. Obě skupiny totiž využívají stejné zdroje vody na zavlažování polí. Tento spor bude nejspíš s postupující klimatickou krizí eskalovat a v jeho základu je také otázka, zda upřednostnit potravinovou a vodní bezpečnost, soběstačnost a suverenitu před exportně orientovanými aktivitami.

Ekvádorská ústava a zákon o vodě upravují použití závlahové vody prioritně pro lidskou spotřebu. Následuje zavlažování pro zajištění potravinové soběstačnosti, environmentální stabilizace a až na posledním místě je využití vodních zdrojů pro produktivní činnosti. V praxi jsou však pravidla pro využívání vody jiná a přístup k vodě regulují především velcí pěstitelé růží a řezaných květin. Navíc, inspirováni vidinou velkých zisků, přešly stovky malých zemědělců k pěstování květin, ačkoli nemají přístup k úvěrům, znalostem o pěstování ani k zahraničním odbytovým kanálům. Nárůst jejich počtu ještě více vyostřil konflikt o vodu. Na vypěstování jedné růže je zde potřeba 7,5 litru vody, kdežto v Nizozemí je to díky cirkulárnímu systému využívání zdrojů pouze 1,6 litru na růži. Vodní stopa růží z Ekvádoru je vyšší jak oproti Nizozemí, tak oproti Keni.

Ve srovnání s pěstováním nizozemských a keňských růží vycházejí ty ekvádorské absolutně nejhůře také, pokud jde o úbytek biodiverzity způsobený změnou ve využití půdy. Negativní dopad ekvádorských růží na snížení biodiverzity má na svědomí především nízký výnos růží. Jedna růže zabere třikrát více plochy oproti růžím v Nizozemí a Keni. Jeden metr čtvereční půdy využívané v Ekvádoru má konkrétně třináctkrát větší dopad na biodiverzitu než využití jednoho metru čtverečního v Keni. To může být způsobeno vyšší počáteční biodiverzitou v Ekvádoru, a tedy vyšším potenciálem ztráty, případně větším množstvím endemických druhů v zemi. Nutné je započítat také znečištění životního prostředí (půdy, ovzduší, vody) anorganickými hnojivy – dusíkatými látkami a fosfáty používanými při pěstování růží. Asi vás nepřekvapí zjištění, že z hlediska nadužívání anorganických hnojiv je na tom Ekvádor nejhůře.

Pokud jde o pesticidy, je jejich používání v Ekvádoru třikrát vyšší než v Nizozemí. Na ekvádorských květinových plantážích se aplikuje přes třicet různých pesticidů, přičemž 20 procent z nich je zakázáno používat ve Spojených státech i Evropské unii. Poněkud cynicky mohou znít závěry výzkumu, který zjistil vztah mezi změnami v krátkodobém chování dětí a pesticidy aplikovanými ve větším množství během sklizní květin ke Dni matek. Tato studie zkoumala děti, které nepracovaly v zemědělství, ale žily v zemědělských komunitách v Ekvádoru, a zjistila změny v udržení pozornosti, schopnosti vnímat a interagovat s prostředím a také v koordinaci očí a rukou. Tato studie rozšířila záběr o krátkodobé efekty pesticidů oproti již popsanému dlouhodobějšímu a častějšímu vystavení pesticidům, jehož důsledkem jsou poruchy pozornosti u dětí, hyperaktivita, psychomotorické poruchy a poruchy mentálních funkcí u novorozenců. V roce 2019 vyvezl Ekvádor 31 591 tun čerstvých řezaných květin, jejichž pěstování zajistilo přes sto tisíc pracovníků, z nichž polovina jsou ženy. Právě u žen vystavených působení pesticidů jsou identifikovány problémy s početím a častější potraty. K tomu lze přičíst problémy, které mají i muži – respiratorní a neurologické potíže, rakovina, ekzémy a výčet by mohl pokračovat několik odstavců.

O šetrnější způsob pěstování a umenšení sociální, emisní a environmentální stopy se pokouší zavádění certifikovaných kritérií udržitelnosti, ať už se jedná o Rainforest Alliance, Fair Trade nebo floristickou pobočku nizozemské Dutch Sustainable Trade Initiative (IDH). Mezi kvalitou opatření a kontrolami u jednotlivých certifikací jsou však velké rozdíly. Některé jsou spíše kosmetické, jiné mají měřitelně pozitivní efekt, a to jak na výši příjmů pracovníků, tak na kvalitu poskytovaných zdravotních, kulturních a vzdělávacích služeb. Ty ambicióznější certifikace jsou ale zavedeny pouze na malém množství plantáží. Nutno však dodat, že jejich počet roste a certifikované ekvádorské růže lze pořídit také v České republice.

Pandemie covidu se silně podepsala na stavu pěstování ekvádorských růží a zasadila tomuto významnému ekvádorskému odvětví těžké rány. Poptávka klesla na 70 procent, kolem deseti tisíc pracovníků ztratilo práci. Pokud byste se procházeli po ekvádorských růžových plantážích, narazili byste na velké různobarevné hromady růží, které už si cestu k zákazníkům nikdy nenajdou.

Nizozemí je hlavní evropské centrum pěstování i importu květin. V roce 2020 dovezlo řezané květiny v hodnotě 2,42 miliardy eur, primárně z Keni, Belgie, Etiopie, Ekvádoru a Kolumbie. Květiny nejprve putují do nizozemské květinové burzy ve městě Aalsmeer, což je čtvrtá nejrozlehlejší budova na světě. Každý den zde v šest hodin ráno začínají aukce na řezané květiny, denně se jich prodá kolem dvaceti milionů. Odtud květiny putují do jednotlivých evropských zemí, včetně České republiky, kam se z aukce dostanou asi za deset hodin v autech s chlazením.

V roce 2019 skončily v Česku květiny z Nizozemí v hodnotě 1,8 miliardy korun, což představuje 80 procent všech dovezených. Mezi nimi byly samozřejmě i růže z Ekvádoru, nelze ale bohužel zjistit, v jakém přesném objemu. Je však zřejmé, že množství řezaných růží přesahuje import dalších řezaných květin. V roce 2019 jsme dovezli růže v hodnotě 666,5 milionů korun. Růže z českých skladů posléze putují do prodejen a pak do domácností. Během svého krátkého života – od zapěstování po uvadnutí ve váze to dělá celkově asi 19 týdnů – urazí ekvádorská růže kolem 12 tisíc kilometrů a projde množstvím rukou i mnoha dopravními prostředky.

Vyvstávají tak před námi dvě otázky. Do jaké míry je pečováno o ty, kteří růže pěstují? A jsou ekvádorské růže skutečně tak výjimečné, abychom udržovali onu velice robustní, ale křehkou infrastrukturu, která je nesmírně náročná na lidské i další zdroje a citlivá na globální cenové a dopravní výkyvy?