COOLna

Když se historikové zajímali o kořeny rozvoje Čerokézů, objevili starou legendu, kterou byly odpradávna vychovávány čerokézské děti. Stařešinové rodu jim od raného dětství vyprávěli pohádku, podle níž máme všichni v hlavě dva vlky. Jeden je dobrý, laskavý, chápavý, mírumilovný, je schopen soužití s okolím a útočí jenom tehdy, musí-li bránit dobrou věc. Naopak druhý vlk je zlý, nespokojený, podrážděný, nepřizpůsobivý, snadno se rozlítí, rozkmotří, útočí i bez příčiny, spalovaný závistí a nenávistí. A tito dva vlci spolu neustále soupeří o ovládnutí lidské mysli.

„A který z těch vlků častěji vyhrává?“ ptaly se čerokézské děti.

„Přece ten, kterého víc krmíme,“ slyšely odpověď.

Zakladatel existenciální analýzy a rakouský neurolog s českými kořeny Viktor Frankl si už před sto lety dovolil říct, že lidé mají v každém okamžiku, který prožívají, na výběr – buď se budou zaměřovat více na to dobré, co jim moment přináší, a oceňovat to, anebo více na to špatné a trápit se tím… Dodal, že ať naše volba je pro jedno, nebo pro druhé, v obou případech platí, že to, nač se soustředíme, vyroste.

Frankl varoval: „Budeme-li přednostně očekávat špatné, nebudeme zklamáni. Už s očekáváním špatného se nám bude špatně žít. Očekáváním špatného si v sobě vystavíme bariéru, která nás oddělí od dobrého – od radosti ze života, od vděčnosti, od produktivity. S očekáváním špatného postupně ztratíme motivaci, jako by jednat a usilovat o něco lepšího nemělo smysl. A tím se v našem životě uskuteční to špatné, co jsme očekávali. Protože si nepůjdeme pro to dobré.“ Ostatně, byl to Frankl, kdo jako první pronesl: „Jsme TO, jak myslíme. Ve svém životě nezměníme nic, dokud nezměníme své myšlení. A naopak, změníme-li své myšlení, můžeme v životě změnit všechno.“

„O čem je člověk přesvědčen, to je pro něj pravda. Proto se i negativní člověk označuje jako realista. Nepřipouští žádnou pozitivní verzi, protože je přesvědčen o té negativní. Usoudí-li, že nějakou situaci nemá cenu měnit, protože to není možné, nesnaží se to změnit, a proto se to možným nestane. Proto také člověk při očekávání toho nejhoršího nemůže být zklamán. A to bez ohledu na objektivní realitu nebo jeho subjektivní možnosti a potenciál. Pasivnímu člověku i pozitivní příležitost uteče. Sám sebe totiž přesvědčí, že ta příležitost nemůže vyjít a nemá smysl se o ni snažit.“

Život není jen černá a bílá, ačkoli nám to v negativním rozpoložení připadá. Statistika říká, že ze všech obav, které je opatrný mozek schopen vyfabulovat, se až 90 procent nikdy nenaplní a ze zbývajících 10 % obav, na něž přece jen dojde, se 90 % z nich nenaplní v tak temných odstínech, jaké mozek vymyslí. Z toho plyne, že výsledky nejsou v 99 procentech případů tak černé, jaké si dokážeme předem představit. Běžný život má zkrátka „šedou zónu“ a v ní se v 99 procentech případů pohybujeme – mezi stoprocentní euforií a stoprocentní devastací.

Bohužel až přílišná posedlost cílem a přemotivovanost mohou vést například ke spěchu a potažmo paradoxně k REZIGNACI na cíl a k DEMOTIVOVANOSTI. Pokud totiž chvátáme, jen si nabíháme na neúspěch, frustraci a pocit, že pořád ještě nejsme dost dobří, v cíli, a nezvládáme to. Z psychologického pohledu: Čím spíše si myslíme, že to snadno zvládneme, tím více můžeme být zklamáni a sraženi – sami sebou. Zažívají to skoro všichni uspěchaní nováčci – při meditaci, józe, čemkoli dalším. Sami sebe zničí iluzí, že všechno zvládnou rychle, na první dobrou. Nechápou, že učení je proces, a tak z první lekce, na kterou přišli natěšení a sebejistí, odcházejí paradoxně frustrovaní a zklamaní. „Nedokážu to,“ usuzují. A příště už nepřijdou.