COOLna

Knihu Vzájemná pomoc od Deana Spadea tvoří v podstatě dvě části, první se zabývá teorií vzájemné pomoci a druhá je věnována budování kolektivů, které se nějakému druhu pomoci věnují, ale může být lehce uplatněna na všechny antiautoritářské skupiny bez ohledu na to, na jaký druh agendy se orientují. Ačkoli nám oficiální ideologie nutí myšlenku, že stát je tu pro lidi, aby je ochránil a postaral se o ně, můžeme ji snadno vyvrátit v teoretické rovině s odkazem na historické aspekty vzniku státu, jeho podstatu a zájmy, které ve skutečnosti hájí. V praktické rovině se nemohoucnost státu být oporou projevuje zejména v době krizí a katastrof. To lidem nezbývá zpravidla nic jiného než být sami sobě navzájem oporou a vytvářet (přirozené) struktury vzájemné pomoci. V tomto směru můžeme odkázat na práci anarchistického myslitele Petra Kropotkina Vzájemná pomoc: faktor evoluce.

Spade naštěstí nechápe skupiny věnující se v nějaké oblasti pomoci potřebným jako záplatovače stávajícího systému, nýbrž jako základny sociální změny.

Jako tři klíčové prvky projektů vzájemné pomoci vidí autor jednak to, že lidé sdílí vědomí toho, proč nemají, co potřebují, a společně se svou potřebu snaží naplnit; pak skutečnost, že tyto projekty mobilizují, šíří solidaritu a budují hnutí; a nakonec, že řeší problémy společnou akcí a nečekají na spasitele. Rozsáhle se věnuje vysvětlení rozdílu mezi vzájemnou pomocí a charitou, jelikož ta znamená, „že vláda a bohatí rozhodují o tom, zda poskytnou nějaký druh podpory chudým a kdo, v jakém rozsahu a za jakých podmínek pomoc dostane“. Odtud přechází ke kritice neziskovek, které se více než o cokoli jiného snaží, aby jejich činnost byla legitimní především v očích jejich dárců. Neziskovky tak „ve skutečnosti pouze napodobují, omlouvají a stabilizují nerovné struktury současné společnosti“. Elity „řeší“ chudobu řízením chudých, nikoli přerozdělením bohatství. Jejich postoj k projektům vzájemné pomoci pak získává podobu ignorace, kooptace či kriminalizace.

Zmíněná druhá část knihy je zejména o zdravé skupinové kultuře a přináší návody, rady a doporučení. Stejně jako varuje před různými nástrahami, jako jsou zásluhovost, kooptace či paternalismus, co se týče přístupu navenek, a organizačně pak například tajnůstkářství, hierarchie, neprůhlednost, plané sliby, dělání mrtvého brouka, elitářství nebo soutěživost. To vše by mělo podnítit rozhovory o skupinové kultuře v rámci kolektivů s vědomím toho, že žádný ideální univerzální recept neexistuje a je třeba vycházet z možností, přání a potřeb kolektivu a jeho členů a členek. Velký důraz je pak kladen na způsoby rozhodování a rozebrány jsou výhody jeho konsenzuální podoby. Člověk se neubrání srovnávání s vlastními zkušenostmi a nejde nevzpomenout, jak se k některým popisovaným věcem musel dlouze dopracovávat v rámci svého kolektivu a jeho reflexe organizační praxe. Spade se nevyhýbá ani tématům nakládání s penězi, tahounství, přepracování, vyhoření, konfliktů, perfekcionismu či facilitace schůzek. Klade také důraz na to, jak pracovat sám se sebou, jaké otázky si pokládat, aby bylo mé jednání férové a přínosné. Vždyť v první řadě jde právě o to, aby naše práce, v níž vidíme smysl, byla pro nás samotné radostná.

Celá kniha je pro snazší představu protkána mnoha konkrétními příklady různých aktivistických skupin, i vlastních zkušeností s organizační praxí. Už to samo o sobě dává knize obohacující informační rozměr.

Spadeovu Vzájemnou pomoc, určitě tedy onu druhou část, bych si dovolil zařadit do „povinné četby“ všech, kteří se organizují či chtějí organizovat na antiautoritářských principech. Myslím, že má potenciál podnítit interní organizační diskuse, a tím pádem také zlepšit úroveň vnitřních vztahů jednotlivých skupin i jejich vztahů navzájem, nehledě na zlepšení osobního pocitu z kolektivní práce.

Knihu vydalo nakladatelství Nevim sociálního družstva Tři Ocásci. Chtějí vydávat literaturu, nebo klidně i pseudoliteraturu, která posiluje radikální imaginaci a antisystémový smysl pro humor.
Název Nevim odkazuje na sokratovské pokrčení rameny nad marností snahy vědět úplně všechno a na ocásčí flow nikdy nekončícího posunu a návratu. A v neposlední řadě na zapatistické hnutí, které kráčí s otázkami společně a pomalu, protože cíl je daleko.