COOLna

My máme Vánoce už za sebou, oni je slaví právě teď. Kdo? Vydavatelé seberozvojových příruček, autoři dietních programů, tvůrci online cvičebních kurzů, provozovatelé fitness center, zkrátka všichni, které živí naše touha po sebezdokonalování a jejichž zboží si kupujeme nebo předplácíme, abychom naplnili svá novoroční předsevzetí. Když jejich produkty nefungují, obvykle z toho obviňujeme sami sebe. Nebyli jsme dost důslední. Necvičili jsme pravidelně. Nemysleli jsme dost pozitivně. Neměli jsme dost pevnou vůli. A příští rok odstartujeme další kolo. Představa, že začneme nějaký zgruntu nový život, že stvoříme zbrusu nové já, které nebude v jedenáct večer chodit do ledničky a prokrastinovat brouzdáním po Facebooku, je zkrátka příliš lákavá.

Jenže to má háček. Ať už svůj život předěláme jakkoli radikálně, jednoho se zbavit nemůžeme: sebe samých. Můžeme si úspěšně osvojit nový návyk, ale nemůžeme se stát od základu jiným člověkem. I když začnu od nového roku každé ráno cvičit jógu, pořád to budu já, kdo cvičí jógu. Nikoli nějaká nová, zázračně proměněná osoba, která si mávnutím kouzelného proutku osvojila zenový klid, místo kafe si zamilovala jasmínový čaj a její byt vypadá jako z instruktážních videí Marie Kondo. Pořád to budu já se svými (stále stejnými) potřebami, úzkostmi, chutěmi a neurózami. Včetně nutkání v jedenáct večer nakouknout do ledničky nebo zabrousit na Facebook. Tohle staré já zkrátka nikam neodejde, i když bude cvičit pozdrav slunci třeba celé dopoledne.

V životě jsem věnovala ohromnou spoustu energie úsilí změnit sebe samu. Přestat být nepořádná, chaotická, úzkostná, závislá na hodnocení ostatních. Stát se někým, kdo si místo půl tabulky oříškové Milky raději dá „čtvereček kvalitní hořké čokolády“ a myslí to upřímně. Stále jsem žila s vizí svého budoucího já, možná ne dokonalého, ale lepšího než to současné. Přes všechny dobře míněné články o sebepřijetí, které jsem kdy přečetla (a pohříchu i sama napsala), jsem skutečně věřila, že to nějak půjde.

Až někdy po čtyřicítce mi začalo docházet, že tahle snaha, kromě toho, že je poměrně dost narcistická, je taky do velké míry marná. Protože můžu změnit práci, začít dělat nový sport, přestěhovat se nebo začít meditovat, ale své pocity nejistoty a nespokojenosti si nesu všude s sebou.

Možná že dobrý a smysluplný život začíná přesně v té chvíli, kdy se přestaneme snažit změnit sebe samé. A začneme se snažit změnit něco ve světě kolem nás.

Barbora Šťastná