COOLna

V českém školství je problém, že jeho obsah už po staletí vymýšlejí akademici, kteří uvažují v mantinelech svých vědních oborů. Proto je poznání ve škole rozčleněno do vědních oborů jako biologie, fyzika nebo historie. Škola je strukturovaná podle Diderotova stromu lidských věd. Běžný člověk však není vědec, funguje jinak. Existuje mnohem víc způsobů, jak strukturovat poznání. A není vůbec jasné, že ten náš osvícenecký je z pohledu běžného člověka obzvlášť užitečný. Co si třeba rozčlenit poznání na předměty jako „zdraví“, „vztahy“ nebo „technologie“? Nebo nemít žádné předměty a přistupovat k výuce čistě projektově? Tak by si každý žák v podstatě vytvořil svůj vlastní předmět. Ale samotné předměty takový problém nejsou, více mi vadí to, jak jsou často vnitřně uspořádané.

Můžete to ukázat na nějakém příkladu?
Strukturu předmětů obvykle vytvářejí odborníci na daný předmět, nikoli odborníci na pedagogiku nebo dětskou psychologii. Proto se v nich často potřeby dětí úplně přehlížejí. Třeba v biologii obvykle začínáme od jednobuněčných organismů a postupujeme k houbám, rostlinám a nakonec k člověku, protože takto je ten vědní obor vystavěn. Dítě se však učí jinak. Nezískává poznání podle struktury, kterou vymyslel pan Darwin, ale se svým zájmem se vyvíjí, vytváří si kapacitu pro čím dál tím složitější pojmy, postupně si buduje hlubší porozumění. Malé děti nezajímají jednobuněčné organismy, ale proč je bolí břicho, jak se nejlépe postarat o psa, proč na stromech rostou jablka nebo co dělá ten zajímavý brouk. Postupně se přes to mohou dopracovat třeba k rozmnožování buněk. Rozhodně nedává smysl tím začínat.

Jak by se tedy na to mělo jít v případě, kdy by osnovy připravovali pedagogové a psychologové?
V prvé řadě by se mělo vycházet z potřeb a zájmů samotných dětí. Nevíte, jak uspořádat předmět? Podívejte se na to, jaké otázky děti v jakém věku kladou! Dobré pravidlo také je postupovat od co nejkonkrétnějších věcí, na něž si můžeme takříkajíc „sáhnout“, a postupně se propracovávat k abstraktnějším konceptům. Platí to třeba i v dějepise. Při poznávání minulosti by mi dávalo smysl začínat něčím konkrétním, třeba tím, co si pamatuje moje babička, a pak se postupně nořit dál a dál. Místo toho se často začíná pravěkem, a k hmatatelným dopadům historie se ve škole kolikrát ani nedostaneme.

Lidé zvyklí na frontální výuku dvaceti žáků s učitelkou však možná zajímá, jestli se taková výuka dá také reálně praktikovat.
Naše myšlení o školství je často pokroucené tím, na co jsme po generace zvyklí. Ale myslím, že tento způsob je ve skutečnosti mnohem intuitivnější než to, jak to známe ze školy. Je přirozenější povídat si s dětmi o věcech, jež jsou jim blízké, nebo o buňkách a pravěkých kmenových strukturách? Řada alternativních škol s takovým přístupem už navíc dávno pracuje.

Říkal jste, že povinné penzum znalostí byste zúžil na minimum. Co by v něm bylo?
Tohle je v podstatě filozofická otázka, kterou nelze zodpovědět neutrálně. Osobně bych navrhoval zůstat při zemi a položit si následující otázku: Se kterými problémy se budou všechny děti ve svém životě setkávat? Podle toho se pak můžeme rozhodnout, co se jim snažit ve škole povinně předat. Sám jsem na to dělal jednou takový online průzkum. Ptal jsem se přes internet dospělých lidí, jaké problémy ve svém životě za poslední měsíc řešili. Zjistil jsem, že nejčastější problémy lidí se týkají komunikace a vztahů, ale také zdraví, organizace času nebo financí. Co z toho vyplývá? Možná to, že když vytváříme povinné penzum znalostí, měli bychom do něj určitě zahrnout základy komunikace, psychologii vztahů, poznatky o lidském těle a zdravé výživě a finanční gramotnost.

Které věci, co se momentálně vyučují ve školách, vám přijdou zcela zbytečné?
Žádné poznání nepovažuji za zbytečné. I kdyby se na základkách učila starobabylónština nebo parakonzistentní logika, k něčemu by nám to bylo. Rozvíjelo by to myšlení, rozšiřovalo přehled o světě a tak dále. Je to ovšem otázka priorit. Některé věci jsou stěžejní a jiné jsou jen okrajové. Základy komunikace jsou myslím stěžejní pro každého z nás. Proti tomu římští císaři jsou spíš hezká zajímavost, bez níž se nám může pořád velmi dobře žít. Pokud bych měl přece jen něco označit za zbytečné, nebyla by to žádná konkrétní látka, ale spíš povrchně nabiflované znalosti, kterým žáci ve skutečnosti nerozumějí. Občas se třeba pro zajímavost ptám lidí, jestli mají v hlavě ze školy uložené některé znalosti, o nichž vůbec netuší, k čemu slouží.

Spousta rodičů klade důraz na to, aby škola jejich děti připravila na zaměstnání. Přitom se běžně mluví o tom, že nevíme, jaká povolání bude společnost ještě za deset let potřebovat. Co si o tom myslíte?
Souhlasím, že škola má děti připravovat mimo jiné na profesní život. Ale jak říkáte, není to tak jednoduché. Podívejte se na dnešní nabídku pracovních míst – digitální marketér, datový analytik, správce sociálních médií… Tyhle profese ještě před dvaceti lety neexistovaly. Připravila škola tehdejší děti na jejich vykonávání? A jak máme připravovat děti na profesní život dnes, když vůbec netušíme, jaké profese budou na trhu práce za dalších deset dvacet let? Pokud o budoucnosti vůbec něco víme s jistotou, je to to, že bude potřeba se pořád učit nové věci. Proto je potřeba klást ve vzdělání důraz právě na učební autonomii. Pěstovat v dětech ochotu učit se novým postupům, opouštět zastaralé myšlenky, umět se zorientovat v nové problematice.

A jak se mají teenageři za takových okolností rozhodovat o střední škole?
Nelze generalizovat, ovšem asi bych doporučil dvě věci. Zaprvé si najít školu, která vás nejen naučí nějaký obor – třeba kuchařinu –, ale bude vás připravovat na život v celé jeho šíři. Která vás naučí uchopit problém a řešit jej, která vás naučí učit se, ať už jde o přípravu pokrmů nebo o chemické experimenty. A zadruhé bych lidem doporučil zvolit si směr, co je baví. Zní to banálně, ale když se člověk zabývá tím, co mu skutečně dává smysl, naučí se toho nejvíc. Má totiž motivaci, která ho nutí řešit problémy, dohledávat si informace, jít do hloubky. U toho si pěstuje kladný vztah k učení.

Vy jste pro hodnocení slovní?
Já považuji známkování za spíše škodlivé a nevidím žádný dobrý důvod, proč je zachovávat. Je to věc zastaralá, která pochází z doby, kdy se lidé domnívali, že existuje jenom jeden druh motivace. Buď jsme motivovaní k učení, nebo nejsme. A tečka. Jednička sloužila jako cukr, pětka jako bič. Ale tenhle názor byl už vyvrácený. Psychologie dnes rozlišuje motivaci vnitřní a vnější. Známky jsou vnější motivátor a jako takový mohou mít na dítě negativní vliv, mohou zabít jeho vnitřní motivaci. Slovní či formativní hodnocení je naopak užitečná věc, protože všichni chceme vědět, kde jsme udělali chybu, proč jsme ji udělali a co jsou věci, v nichž se můžeme zlepšit. K tomu bychom podle mě měli směřovat.

Kdybyste měl kouzelnou schopnost do českých škol něco zavést už od 1. září, co by to bylo?
Zrušil bych kabinety a nechal učitele spolu sedět v otevřeném prostoru! Myslím, že by si pak společně mnohem víc povídali o dětech a spolupracovali napříč předměty.

Adam Lalák, psycholog, filozof a výzkumný pracovník ScjioŠkoly