COOLna

Podle čeho se dnes pozná kvalitní školní výuka?
Kvalitní výuka může mít mnoho různých podob. Jejich společným znakem je, že vyučující zachází s dětmi jako s lidmi. Děti pro něj nejsou jen stroj, kterému potřebuje něco vtlouct do hlavy, ale osobnosti, jež chce rozvíjet. Hovoří s nimi s respektem, dbá, aby se cítily ve třídě bezpečně. Jenom tak budou mít děti možnost a chuť se učit. Dalším rysem kvalitní výuky podle mě je, že reaguje na potřeby dnešní doby. Mnoho věcí, které ve škole dávaly smysl dříve, už v této době informační hojnosti neplatí. Dobrý vyučující dnes na děti nechrlí obrovské množství informací, ale spíš je učí s nimi obezřetně pracovat.

Jak přesně se požadavky na výuku za poslední léta změnily?
Máte teď u sebe mobil? Pokud ano, znamená to, že v kapse nosíte bezmála veškeré poznání, co kdy lidstvo nashromáždilo. To je přece neuvěřitelné! Poznání lidstva – na dosah ruky. Tahle neustálá dostupnost informací je podle mě nejvýraznějším aspektem dnešní doby, když to srovnáme třeba s dobou před pár desítkami let. Proměňuje náš životní styl, ale i fungování našeho mozku. Když mluvíme o vzdělávání, není možné tohle nevzít v potaz. A celé to ještě komplikuje fakt, že svět je čím dál složitější. Podle některých odhadů se množství poznatků, které lidstvo generuje, každý rok zdvojnásobí, takže lidské poznání roste exponenciálně. Z toho vyplývá, že je čím dál těžší se shodnout na tom, co by se vlastně děti měly ve škole učit. Společnost se navíc velmi rychle mění. Každou chvíli před námi stojí nové výzvy – pandemie, války, ekonomické krize, migrační krize. Společnost od nás potřebuje, abychom se uměli dobře přizpůsobovat.

Co z toho vyplývá pro cíle výuky a co se tím pro vzdělávání mění?
V dnešním světě neuspějí lidé, kteří toho nejvíc vědí, ale ti, kteří se umějí učit. Jen si vzpomeňte na začátky pandemie. Každý den jsme se učili něco nového. Právě schopnost se učit by měla být jedním z hlavních cílů výuky. A neznamená to jen umět dělat si poznámky a mít dobrou paměť. Znamená to především mít k učení lásku, užívat si ho. Škola by měla v dětech pěstovat kladný vztah k výzvám a kladný vztah k učení. Další věcí je určitý kritický postoj k informacím. Každý z nás si dnes musí vybírat z nepřeberného množství informací, které se na nás valí. A škola je tu také od toho, aby učila děti oddělovat informační zrno od plev.

Jak se takovému cíli přibližovat ve třídě?
Důležité je přenášet zodpovědnost za učení na samotné děti. Aby pociťovaly, že učení i informační selektivnost jsou důležité. Nikoli proto, aby měl vyučující radost, ale proto, že to má reálné důsledky. Když se například budu učit psát, budu moci napsat dopis své oblíbené celebritě. Když nebudu kriticky přemýšlet, stanu se obětí fake news. Děti by se také měly učit proces učení promýšlet, dělat si plány, zamýšlet se společně nad tím, co už samy dělají.

Co dalšího je pro tuhle autonomii důležité?
Je důležité, aby se děti učení nebály. Lidé mají hrozně často pocit, že na něco takzvaně „nemají buňky“, a proto se do toho ani nemá cenu pouštět. Říkají si: „Nejde mi tělocvik, tak nemá cenu se učit stojku.“ Nebo: „Jsem blbej na matiku, tak se ty rovnice stejně nikdy nenaučím.“ Tyhle postoje jsou vůbec největší překážkou schopnosti se cokoli naučit. Naopak učebně autonomní lidé se s chutí pouštějí do nových výzev, nebojí se chybování a neúspěchu. Učení se může dít jen ve chvíli, kdy žák samotný věří, že je učení možné.

Jde tedy o to, že by se ve škole měly méně učit znalosti?
Tak bych to přímo neřekl. „Tvrdé“ znalosti jsou důležitá věc, jen je potřeba si mezi nimi správně vybírat. Platí to i v té učební autonomii. Můžu milovat učení, ale pokud o něm nic nevím, půjde mi ztěžka. Dobrý student by měl mít plno znalostí o fungování lidského mozku, o zdrojích informací i o procesu učení samotném. Jako lidstvo toho dnes o učení víme už docela dost, rozhodně víc než třeba před padesáti lety. Kognitivní věda udělala za tu dobu neuvěřitelný pokrok a každou chvíli přichází s novými poznatky. Tyhle věci jsou pro běžného člověka strašně užitečné, lidé v byznysu se s nimi seznamují často, ale dětem ve škole je z nějakého důvodu moc neříkáme a dále se zaměřujeme na druhy nerostů nebo zájmen.

Ale jak pracovat s „tvrdými znalostmi“?
Vezměte si třeba křivku zapomínání, kterou popsal psycholog Hermann Ebbinghaus v 19. století. Ta ukazuje, že rychlost zapomínání se postupem času zpomaluje. Díky ní se třeba dozvíme, v jakých intervalech si máme informace opakovat, abychom zapomínání co nejvíce zpomalili. Jiný příklad jsou kognitivní zkreslení, což jsou různé iracionální zkratky, kterých se naše mysl dopouští. Třeba naše tendence si vybírat ze svého prostředí pouze ty informace, jež nějak potvrzují to, co si už myslíme. To je problém, protože to omezuje naši schopnost objektivně poznávat svět kolem sebe. Když si uvědomím, že tomuto zkreslení moje mysl mimovolně podléhá, můžu se začít snažit vědomě ho omezovat. To zvyšuje moji schopnost se učit.

Jak se s internetem a přívalem poznání mění základní vědomosti, jež mají vědět všichni?
Pojem povinné penzum mě trochu děsí, zavání to uniformitou a mrtvolností. Osobně bych byl zastáncem toho, abychom povinného penza měli co nejméně a nechali více prostoru pro jiné věci. Je strašně těžké, ne-li nemožné vybrat poznatky, které by byly úplným základem a všichni by je měli vědět. Připadá mi lepší nechat tyhle věci více na zájmech dětí. Když se dítě zajímá o dinosaury, nejspíš ho to dovede k mnoha poznatkům o geologii a prehistorických epochách. Když se zajímá o auta, naučí se na nich základy fyziky a možná leccos o společnosti. Kdo jsme my, abychom jim říkali, co je důležitější? Tím neříkám, že žádný základ tu není, jen to, že je ho fakt málo a je dobré k němu přistupovat organicky. Navíc se mi zdá, že tento základ je nadoborový a nedá se snadno zaškatulkovat do klasických předmětů.

Adam Lalák, psycholog, filozof a výzkumný pracovník ScjioŠkoly