COOLna

Vzpomínám si na jeden svůj dávný rozhovor s kamarádkou, se kterou se bohužel nemám už možnost vídat, a tudíž nemohu posoudit, do jaké míry se potvrdila její teze o tom, že muže je zcela nezbytné permanentně zaměstnávat něčím smysluplným, což je údajně jediná možnost, jak zabránit tomu, aby svůj nevyužitý potenciál vrhli nežádoucím směrem. Rozuměj do bezuzdného hýření s kamarády, rozverně blikajících plechových beden či lascivních románků (pochopitelně mimomanželských).

Jsem o třináct let mladší než ona a tehdy jsem byla zrovna čerstvě vdaná, takže jsem nad těmito podivnými moudry jenom nevěřícně kroutila hlavou. Kamarádka však trvala na svém a na potvrzení své teorie předložila vcelku nevyvratitelný důkaz.

Její manžel není od přírody vyloženě věrný typ a moc rád se občas otočil za nějakou sukní, takže pro něj vymyslela zábavu, aby takříkajíc neměl roupy – stavbu nového domu, přestože v jednom už bydleli. Ten druhý měl údajně sloužit jako sídlo jejich firmy, jíž moje kamarádka pevnou rukou šéfovala už deset let a která dosud přebývala v pronajatých prostorách.

Nicméně v podnikání se jí velmi dařilo. Díky tomu měla dost finančních prostředků na to, aby svému manželovi pořídila tak nákladnou „zálibu“, která svůj účel beze zbytku splnila. Její drahá polovička se prý od té doby místo příležitostných dobrodružství začala věnovat projektové dokumentaci a vyřizování potřebných stavebních povolení.

Na tohle naše povídání jsem si znovu vzpomněla asi po patnácti letech, kdy se mi do ruky dostala kniha Amorův šíp německého sociologa a psychologa Wilfrieda Nellese, která pojednává o zásadních milnících, výzvách a růstu v partnerských vztazích a jejíž jedna kapitola je věnována právě tématu, o němž kdysi moje kamarádka tak zaníceně hovořila.

Jde o to, že v dnešní době se tradiční vztah muž – žena v mnoha ohledech mění. Ti dva na sobě už nejsou tak závislí, jako tomu bylo dřív. Ženy dnes disponují mnohem větší mírou svobody, což je dobře. Je fajn, když žena umí řídit auto, provádět bankovní operace a díky svému vzdělání zastávat stejně zodpovědné pracovní posty jako muž a pobírat za to adekvátní plat.

Je dobře, když na svém partnerovi nevisí a necítí potřebu neustále se mu choulit do náruče, když má své vlastní koníčky a dokáže samostatně něco podnikat, takže společně trávený čas pak není nutností, nýbrž projevem svobodné vůle.

Je úžasné, když je žena natolik vnitřně silná, že v případě potřeby dokáže sama čelit náročným životním situacím, aniž by se bez partnera cítila ztracená, že se dokáže postarat sama o sebe. Vztah, kde mají oba dostatek prostoru, vede ke skutečnému partnerství, jež spočívá ve svobodě. Až potud je vše naprosto v pořádku, ale…

Jak praví známé přísloví: Všeho s mírou! „Vztah je založen na tom, že jeden dává druhému navíc něco, co ten druhý sám nemá. Vztah spočívá také na potřebách, které jsou uspokojovány na základě vzájemné výměny, čímž se život s partnerem stává plnější, sytější, naplněnější než bez něj.

Vztah zaniká, jestliže v něm chybějí potřeby. Když svému partnerovi stále říkám (nahlas nebo potichu): ‚Nepotřebuji to. Umím to také sám,‘ začne se za chvíli ptát: ‚K čemu tu ještě jsem?‘ Ty věty mohou být pravdivé, ale právě tehdy je třeba druhému říci, že i tak je mi s ním lépe než bez něj. Že si jeho přínosu přesto (nebo právě proto) ceníme, i když bychom se ho mohli možná zříci,“ píše ve své knize Wilfried Nelles.

Nejde tedy o to, že bychom jako ženy nedokázaly žít bez svých partnerů, že bychom bez nich materiálně či emočně strádaly, ba dokonce živořily (koneckonců je spousta úspěšných singles), ale spíš o to, že pokud už partnera máme a svůj život jsme s ním spojily patrně z nějakého dobrého důvodu, měly bychom mu dát najevo, že víme, že nám může něco předat, něčím náš vztah obohatit, napomoct nám v růstu, učinit náš život krásnějším. A to je něco, na co občas v koloběhu každodenních povinností zapomínáme.

„Aby muž mohl zaujmout v rodině dobré místo, potřebuje od ženy potvrzení a uznání, že je důležitý, potřebný, že má význam. Jinak se omezí pouze na to, že odevzdá své semeno a jde. Nejlepším uznáním a oceněním pro něj je, když se od něj žena nechá ochraňovat a živit, váží si ho za to a cení si jeho přínosu. Jestliže to dělá, bude pro ni muž spolehlivým partnerem. Jestliže mu signalizuje, že se o sebe postará i sama, vezme ji za slovo. Dříve to nebylo důležité, bylo nabíledni, že muž je zapotřebí. Musel ženu skutečně chránit,“ vysvětluje Nelles.

Když to tak vezmeme kolem a kolem, něco na tom bude. Vzpomínám si, že jsem prvnímu manželovi také velmi často vyčítala, že se mnou a dětmi tráví příliš málo času, že jezdí domů až pozdě večer a o víkendech se kromě rodiny věnuje ještě svým koníčkům.

To, že díky jeho práci můžeme bydlet v krásném domě, o nedělích jezdit na výlety a v létě trávit dovolenou u moře, jsem brala jako samozřejmost. Něco, co jsem nikdy nedokázala nahlas ocenit, poděkovat mu za to, říct mu, jak moc si toho vážím. Nejspíš i to byl jeden z důvodů, že naše manželství nevydrželo.

Nedala jsem svému partnerovi prostor, aby se cítil jako muž. Naopak jsem dělala vše pro to, abych se na něm stala zcela nezávislou, aby viděl, že si dokážu poradit i bez něj. Povedlo se mi to dokonale. A zaplatila jsem za to vysokou cenu.

Dnes už to vím a beru to jako cennou zkušenost, kterou jsem si přinesla do svého druhého manželství. Tento vztah je hodně založen na svobodě a zároveň i bytostném vědomí toho, že díky partnerovi je můj život mnohem bohatší a celistvější. Jako kruh, který se uzavřel…

„Ve vztahu je velkým ohněm touhy a šťavnatosti polarita. Všichni si v sobě neseme mužský i ženský aspekt, ale když známe své nitro, umíme s tím moc hezky pracovat také ve vztahu. Vnášíme do něj magnetické jiskření, které nás oba baví a zároveň inspiruje. Nežijeme spolu jako dva kamarádi, s uhasínající vášní a bez intimity,“ říká Lucie Harnošová, mentorka žen zaměřená na ženskou sexualitu, sebelásku a seberozvoj.

„Takže kde máme začít? S poznáním, pochopením a přijetím sebe samé. A pak si mohu užívat svou křehkou ženskost, proměnlivost nálad i sílu splněných snů, a čím radostněji si užívám svůj život, tím jsem otevřenější a citlivější, jsem naživu. Což poté vnáším i do vztahu a spirála partnerské spokojenosti se může roztáčet nahoru,“ vysvětluje.

Ve snaze dosáhnout spokojeného, naplňujícího vztahu, ve kterém se budeme cítit příjemně a bezpečně, je tedy zapotřebí začít v první řadě u sebe. Což ostatně platí v životě obecně. Spousta žen si stěžuje na to, že ve svém muži nemají dostatečnou oporu, že necítí onu „hřejivou ochranitelskou energii“.

Otázkou však je, co je toho pravou příčinou. Je-li chyba opravdu pouze na druhé straně. „Dáváme muži prostor, svobodu, důvěru, nebo stále čekáme, že nám bude naplňovat naše představy? Dát svobodu a opravdu hluboce si to prožít pro nás může být velmi nepohodlné. Můžeme mít třeba špatné zkušenosti z minulých vztahů, kdy nás chování muže zranilo, a tak si toto zranění neseme dál a bojíme se, kdy zase zůstaneme opuštěné a nešťastné. Ve zralém vztahu k sobě nepřistupujeme z pozice zranění nebo závislostí, ale jako dvě sebevědomé bytosti, které se znovu a znovu rozhodují spolu prožívat čas, protože jim to dává smysl,“ podotýká Lucie Harnošová.

Když o tom teď zpětně přemýšlím, moje kamarádka měla svým způsobem pravdu. Muž se potřebuje cítit jako muž a plnit úkol, který je přínosem pro rodinu, jíž je součástí. Pouze způsob, jakým to realizovala, byl zbytečně komplikovaný a nákladný. Myslím, že by stačilo, kdybychom svým partnerům daly občas najevo, jak moc jsou pro nás důležití a jak nás těší, že s nimi můžeme sdílet svůj život, který je ve dvou přece jen mnohem bohatší a barvitější.

Zdeňka Sekretová