COOLna

Právě v nesnadné době vynikne správný vztah. Věříte, že ho máte?

Správný vztah nelze poznat v příjemných časech. To se na Vás usmívá kdokoli. Jakmile však život ztěžkne, oddělí se ti, kteří usilují jen o svou záchranu, od těch, kterým záleží (vždy jim záleželo) i na Vás. Říká se také: Krysy opouštějí loď jako první.

Muži a ženy mají své historické role. Muži jsou zpravidla od dětství vedeni k úspěchu. Mají zajistit sebe, rodiny, soutěžit, vítězit.

Není to prvek této doby. Osobní selhání nesli muži nelibě už v pravěku. Už tehdy se formovala role ženy. Zatímco muž byl především lovec, žena ke své roli sběračky a matky přibrala roli strážkyni ohně, jeskyně a nakonec i samotného muže, vyčerpaného po boji s divým zvířetem. Bůh to však patrně předpokládal. Když totiž vytvářel Evu, rozhodl, že vzejde z levého žebra Adamova. Aby místo ženy bylo pod mužovou paží, co nejblíže srdci. Tou paží ji má objímat a hájit, tím srdcem pak chápat a milovat.

U mužů bylo vždy historicky větší ego. Muselo být. Muž si musel troufnout na velké fyzické výzvy, které ho přerůstaly. Představme si, že se musel postavit prakticky holýma rukama proti medvědovi, aby rodina měla co jíst. Musel se odvážit do bojů, u nichž nebylo pravděpodobnější vítězství, spíše porážka. Utéct však nesměl. I proto byla žena připravena obsáhnout doma všechny zbývající role. Jako v pozdějších dobách, kdy muži museli do válek a doma zůstala nezaopatřená hospodářství. Ženy se musely chopit pluhů a dřít fyzicky ještě víc. I za muže. To koneckonců vedlo k zavedení volebního práva i pro ženy.

Psychologie říká, že muž je jako litina. Navenek silný, ale vnitřně křehký. Někdy život trochu víc zatlačí, a on rupne. Ne proto, že by neměl dost sil, ale prohraje psychicky. Zatímco žena se jeví křehká zvenčí, ale uvnitř je silná. Musí být. Jde-li k porodu, je odhodlaná čelit neuvěřitelné bolesti daleko za mužským limitem. Muži, kteří zažili simulaci porodu na „trenažéru bolesti“, vydrželi v průměru jen několik sekund. Pokračovat odmítli. Měli rozum. A rozum jim řekl: „Je to jen hra, můžeš to kdykoli ukončit.“ Zatímco ženám rozum v enormní bolesti vypíná. Vnitřně vědí, že to nelze přerušit. Že každou bolestí je nutné projít až do momentu, kdy se narodí nový člověk, nový vztah. Tak to mají i v partnerském vztahu. Ženy vydrží hodně. Dlouho věří. Ale když se protějšek odmítá změnit, přerodit, za určitou mezí ten „porod“ vzdají.

Rozum nemá rád bolest. Rozum se bolesti vyhýbá. Rozum je tedy pro muže, založením racionálnější bytosti, někdy prokletím. Když si uvědomují, že selhávají, trpí. Možná ne navenek, ale uvnitř určitě. Co se odehrává uvnitř hlavy muže, NELZE, zejména po neúspěchu, odhadnout. Mužská hlava je největší bojiště na tomto světě. Dokáže vytvořit hrdinu, ale taky zbabělce.

A všechno začíná pocitem: Jsem na to sám. Nikdo mi nepomůže. Nemusí to být pravda, ale vtlačí-li si to muž do hlavy, pro něj to je pravda. A následky?

Když bylo jednomu chlapci pět let, příbuzný mu řekl, že je nedostatečný. V Luciu Domitiu Ahenobarbovi se rozvinul krutovládce, později známý jako Nero. Tento římský císař a tyran neblaze proslul masivními popravami, a to včetně členů vlastní rodiny. Zabil svou matku, manželku, adoptivního bratra i vychovatelku.

Jiného hocha vytrvale tloukl jeho otec-opilec. Ten večer, než zemřel v krčmě, vmetl do tváře tehdy třináctiletého syna, že bude ženám vždycky pro smích, protože má hypospadii. To je porucha, kdy močová trubice chlapce ústí jinde, než by měla. „Tvé ruce budou vždy pomočené.“ Tu věta hoch nedokázal vytlačit z hlavy. Výsledkem byl špatný prospěch ve škole, jeho fobie z navazování sexuálních vztahů a posedlost mytím rukou. V dospělosti pak poslal na smrt přes padesát milionů lidí. Jmenoval se Adolf Hitler.

Psychologie zná nespočet příběhů, kdy za diktátory, atentátníky i řadovými vztahovými agresory byli ve skutečnosti skryti slaboučcí lidé. Malí, zranění vnitřní kluci. Cítili, že potřebovali násilí k tomu, aby se prosadili. Bez násilí si připadali ohrožení. A tak například šikanovali. Ale nikdy ne sami. Šikanující není nikdy sám, pracuje v přesile. Šikanovanému se nepostaví sám. Sráží ho s podporou za zády. Nebo pod anonymitou davu. Je zbabělec. Protože je ve skutečnosti sám ten malý, slabý, ohrožený. A štve ho, že někdo jiný se tak dosud necítí.

Ano, je to o prohře s vlastním egem, ale i ta prohra má svůj příběh. Dá se jí porozumět, když s takovým mužem detailněji hovoříte. Pochopíte, jaká monstra v sobě uvedl do pohybu. Potažmo: Jaká monstra čekají v mužích na aktivaci. A za všemi stojí ego.

Necítit se na všechno sám a selhávající. To je pro muže důležité. Umožňuje jim to zvládnout ego, tedy zvládnout sebe. Mimochodem, Dioklecián to vyjádřil, když poprvé opravil Nerona. „Toto je skutečná moc,“ pronesl ke svým dvěma synům, když nepřátele odsouzené k popravě OMILOSTNIL. „Mocný člověk dokáže odvolat smrt, ne ji přivolat. Projevit moc neznamená mít příležitost ublížit a muset ji využít, ale naopak mít příležitost ublížit a nemuset ji nevyužít. Skutečně mocný je ten, kdo dovede ovládnout nejen druhé, ale především sebe.“