COOLna

Nedotýkej se drátů na zem spadlých. Ženy to myslí dobře. Snaží se pohladit člověka, kterému se něco nedaří. Zranění lidé však často procházejí syndromem SAD (Syndrom of Attacked Dog neboli syndrom napadeného psa). Pes, kterého někdo nakopl, dokáže nejvíc pokousat. Nerozlišuje lidi. Je ve stresu a ten paušalizuje, zevšeobecňuje. SAD je ochrana, spjatá s pudem sebezáchovy. Kdo byl napaden člověkem, není v tu chvíli obezřetný jen vůči danému útočníkovi, ale vůči všem lidem. Příroda to tak má: Vysmekne-li se laň ze spárů tygra, nehledá pomoc z jiného tygra; naopak se jakéhokoli tygra až panicky bojí. Alespoň po určitý čas. Nakopnutý pes je tak schopen pokousat i dítě, které ho přišlo pohladit nebo potěšit žvancem masa. Čím blíže tedy zraněným psům (nebo také spadaným elektrickým drátům vysokého napětí) jste, tím větší zranění riskujete. Proto je dobré dát takovému zlomenému zvířeti čas a klid.
Pokud mi nerozumíš, alespoň mě neodsuzuj. Tak jako muži rádi říkají, že nerozumí ženám, ani ženy nemusejí rozumět mužskému egu.

Nechápou ten typ vnitřní prohry, od kterého muž neumí utéct, a přitom si ho odmítá přiznat; tím se ho nezbavuje a nosí ho dál všude s sebou. Nechápou, proč muž právě tehdy, kdy si vnitřně vyčítá své selhání, není schopen toto selhání komunikovat a svoji vinu přisuzuje někomu jinému. Nechápou, proč je muž schopen právě tu ženu, která mu nejvíce pomáhá a je silná i v jeho slabých chvílích, opustit. Nechápou, co je pro (momentálně) slabého muže být vedle (dlouhodobě) silné ženy. Nechápou, proč je v mužích více Nerona než Diokleciána. Ano, pro ženy je tak snadné se mužům vysmát, ale tím jen dají najevo, jak málo jim rozumí a jak snadno je soudí. Na druhou stranu není pro ženy snadné porozumět, když muž nemluví, když je nevpustí do svého světa. Porozumět muži ale znamená připustit, že právě to vpuštění do světa neúspěchu si muž „nemůže dovolit“. On, ten, kdo měl být vždy hrdina a vítěz…

Pokud mi nedokážeš pomoci, alespoň mi neubližuj. Toto muž nikdy nevysloví, ale cítí to tak. Být tomu napadenému psu nablízku, nenechat ho samotného, ale dopřát mu časoprostor. Nelitujte muže. Oni neradi slyší, že jsou slabí, že selhávají, že potřebují pomoci. A to zejména tehdy, kdy to všechno je pravda a kdy pomoc potřebují. Chápu, že není snadné najít tu mez, kdy Vás muž neosočí, že se mu snažíte pomoci, a současně že se mu nesnažíte pomoci. Muži nejvíc ubližuje vědomí, že si sám pomoci neumí – a i okolí to vidí.

Je to jen nástin důvodů, proč se muži uzavírají do „jeskyně“. Tak jako v pravěku. Potřebují být sami na sebe. Urovnat si myšlenky. Vybavit si hlavního nepřítele. Pochopit, že ho nemají nikde kolem sebe, ale přímo v sobě. Bývá to jejich dotčené ego, strach ze selhání, sebezpochybňování, pocit nedostatečnosti, přesvědčení, že „na rozdíl od jiných právě já prohrávám“.