COOLna

Autorkou knihy Oblékám se, tedy jsem je Jana Horáková, která vystudovala jednooborovou psychologii na katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde také v současnosti pokračuje prezenční formou doktorského studia zaměřeného na oblast klinické psychologie.

Kniha proto přibližuje některé filozofické a sociologické přístupy (Georg Simmel, Gilles Lipovetsky), ale hlavně se věnuje psychologii módy: od obecnějších koncepcí (John Carl Flügel, Elizabeth B. Hurlocková) po některé konkrétní výzkumy.

Z nich mimo jiné vyplývá, co každý tuší, totiž že ženy nosící oblečení více odhalující jejich tělo jsou hodnoceny jako přístupnější ke schůzce či sexu a mužům trvá kratší dobu, než se je odhodlají oslovit. Anebo třeba to, že „se stoupajícím věkem a výškou ženy klesá výška podpatku“. Ale hlavně: „Kdybychom dali lidem na výběr, aby si vybrali mezi krásným tělem oblečeným do otrhaného šatstva a mezi ošklivým, ale pěkně ustrojeným tělem, většina lidí by okamžitě zvolila druhou variantu.“

Horáková srovnává také různé typologie založené na lidském ošacení, ale i diagnostický a terapeutický potenciál oděvu. Autorka dochází k nijak překvapivému závěru, že oděv skutečně souvisí s osobností člověka: tedy, že „šat má vypovídající hodnotu o jedinci a je ukazatelem lidského rozvoje“. Oděv je podle ní „druhem tělesného myšlení“, určitým komunikačním kanálem, pomáhá nám dosáhnout celistvosti, může nás sytit příjemnými pocity; a móda je pro ni „kolektivní duší společnosti“.

Autorka sama se nesvěřuje, které oblečení osobně preferuje, ale zmiňuje, že kupříkladu slavný psycholog William James, profesor na Harvardově univerzitě, nosil oděv tak neformální, jak to jen dovolovaly okolnosti. Kupříkladu že býval viděn v puntíkovaných kravatách, které v jeho době byly vnímány jako „odchylka od slušného standardu“.

Kvůli svému zájmu o odívání a pluralitnímu názoru na důležitost osobní volby oblečení se prý dokonce stal terčem posměchu od svých současníků, což autorka označuje za „smutné“. Ovšem aby v tom James nebyl úplně sám, Horáková dodává, že i její volba tematiky sociologie a psychologie módy vzbudila u řady jejích spolužáků i současných psychologů údiv, nepochopení a odsouzení jako povrchní a „naprosto neužitečná“.

V oblasti sociologie zůstává Horáková příliš odkázána na Lipovetského, zatímco jiné koncepce opomíjí, takže jména jako Jean Baudrillard nebo Pierre Bourdieu nejsou v knize dokonce ani zmíněna.

Názory alternativně zaměřených osobností typu Rudolf Steiner či Emil Páleš pak přejímá až příliš nekriticky. Kupříkladu tvrzení, že ve starém Římě bylo prostitutkám „přísně zakázáno nosit opasek“, se nezdá jako příliš hodnověrné. Steinerova myšlenka, že vznik opasku souvisí s vědomím toho, jak je člověk v bederní oblasti rozdělen tak jako žádný jiný živočich, zní ovšem zajímavě. Podle Páleše do člověka vstoupil duch, který ho napřímil, takže se horní polovina těla odpoutala od země a část sexuální síly se přeměnila na myšlení. V opasku je tak prý „skryta vznešenost a magická síla“.

Lákavá, ač těžko dokazatelná představa, která by ovšem alespoň u někoho mohla přebít nepříjemný pocit z toho, že pásek zase nemůže dopnout…