COOLna

Lásku tak můžeme prožívat každý den, a to ke všemu, co děláme. Záměrně nedávám příklady ze vztahů mezi partnery. Vzpomenete si například na činnost, kterou jste v dětství dělali s láskou? Činnost, ve které jste se dostali snadno do flow a měli chuť se neustále zlepšovat? Kdy naposledy jste se své dětské radosti věnovali?

Ne každý má v životě takové štěstí, že mu radosti z dětství vydrží celý život. Někdo se možná, jako malý kluk, nemohl dočkat každého fotbalového tréninku. Někdo třeba, jako malá holka, dlouho do noci hrál na klavír, maloval, vyšíval, zkrátka a dobře tvořil. A při oné tvorbě měl neomezené množství energie. Jako děti jsme neměly hlad a byly jsme neúnavní. Znáte něco podobného ze svého dospělého života?

Zkuste si zasadit semínko do květináče a pravidelně ho zalévat vodou, která bude plná toxických látek nebo jiných jedů. Budete v takovém případě očekávat, že ze semínka vyroste krásná květina? Předpokládám, že ne. A podobně, jako v případě péče o zasazené semínko, můžeme pohlížet také na péči o vlastní život. Potřebujeme si jen zajistit co nejčistší zdroj energie. Jen tak můžeme vybudovat život, který bude dělat radost nejen nám, ale také dalším lidem.

Moderní společnost je dynamická a pořád se kolem nás děje něco, co nám může naši vodu zanést nečistotou. Ve výsledku ale ani to není špatné, přece i rostlinka v květináči potřebuje občas trochu toho humusu na pohnojení. Proto když se nám občas nedaří udržovat zdroj energie v životě průzračně čistý, nemusíme se na sebe hned zlobit a můžeme to vnímat jen jako trochu toho hnojiva, co nás může na konci dne jen posílit. Problém ovšem je, když si takového hnojiva pouštíme do života až příliš.

Chci tím říct, že jakmile si necháme svůj vnitřní svět nezdravě otrávit a utápíme se v nepříjemných emocích, je téměř nemožné začít ke stejné činnosti, případně ke stejné osobě cítit lásku. A když se nám to dlouhodobě nedaří a nevíme, jak z toho ven, nejčastějším řešením bývá útěk.

Emoce je vždy silnější než myšlenka. Proto když nemůžeme nic vymyslet, tak zvolíme útěk, protože nás ty nepříjemné emoce už příliš vyčerpávají. Proto jdeme raději dělat něco jiného nebo se přestaneme stýkat s lidmi, kteří nám ublížili. V krajních případech to končí například výpovědí v práci nebo se přestaneme věnovat koníčku. Většinou to ale není kvůli náplni samotné práce nebo o koníčku jako takovému. Jen jsme si nechali činnost zprotivit nevhodně se chovajícím trenérem či kolegou. Moje otázka ale zní:

• Je to snad jejich chyba?
• Můžeme to ovlivnit?
• Proč přebíráme odpovědnost za chování, které není naše?

Vím, že někdy není snadné nebrat si osobně chování druhých lidí, když jsou jejich činy a slova namířená vůči nám a když nás vnitřně zraňují.

Časem jsem si ale uvědomil, že dokud budu přebírat odpovědnost za chování, které nemohu ovlivnit a které není moje, tak se stávám snadno zranitelným. Proto jsem se naučil o zdroj mé vnitřní síly pečovat a vždy když se najde někdo nebo něco, co mě rozhodí, tak si pokládám otázku: Co ti ublížilo?

S touto otázkou otevírám vnitřní dialog a hledám zdroj znečištění. Hledám tak důvod, proč najednou cítím vztek nebo zklamání. A když zdroj objevím, hledám cestu k odpuštění. Ne však kvůli lidem, kteří mi možná i zcela nevědomě ublížili, ale hlavně kvůli sobě. Abych přestal přebírat odpovědnost za chování druhých lidí a mohl znovu cítit lásku tak jako dřív. Už slavný olympionik Louis Zamperini kdysi řekl: „Odpuštění je jediným lékem na nenávist…“