COOLna

Lyžování se zrodilo z nezbytnosti transportu silně zasněženým terénem, sláva zimního sportu přišla až mnohem později. Mezi prvním párem lyží (nalezeným archeology) a populární sezónní aktivitou dlí rozdíl 7-9 000 let. Dlouhá doba na to, aby se změnilo mnohé. Nejen design lyží a oděv lyžařů, ale také průměrný stav sněhové pokrývky v zimním období. Tu podle všeho nyní silně ovlivňují i klimatické změny, takže zdaleka ne ve všech jindy tradičně zasněžených lokalitách narazí nadšenci moderního lyžování na potřebnou vrstvu sněhu.
Majitelé ski-resortů, provozovatelé sjezdovek a lanovek, kteří jsou na sněhu ekonomicky závislí, si již musí všemožně vypomáhat. Typicky umělým zasněžováním.

Své o tom ví například ve Švýcarsku. Lyžařský resort Zermatt Bergbahnen je pro místní obyvatele i větší část Evropy synonymem pohodové zimní dovolené.

První bílá nadílka se tu obvykle přihlásila v polovině listopadu a do začátku prosince tu měli sněhu víc než dost. Posledních 20 let se už na to ale nedá úplně spoléhat, počasí tu umí být dost nepředvídatelné. Turisté a milovníci lyžování, kteří tu v sezóně umí utratit v přepočtu 1,6 miliardy českých korun za měsíc, se ale nechtějí dívat na blátivé stráně. Těžko jim vysvětlit, že celkový úhrn sněhu ve švýcarských Alpách je nyní o 40 % nižší než v minulém století. A proto se tu uměle zasněžuje. Zermatt má od roku 2002 jeden z nejobsáhlejších arzenálů umělých zasněžovačů v celé Evropě.

O zachování iluze věčně bílé zimy se tu stará 1200 sněžných děl pořízených za víc než 100 milionů dolarů. Mají tu i unikátní Snowmaker, třicetitunovou velkokapacitní mašinu, která vyrobí 1900 tun sněhu každý den sezóny. Háček je v tom, že abyste na jednom hektaru sjezdovky vytvořili čerstvý třiceticentimetrový prašan, budete mimo jiné potřebovat 2 223 900 litrů vody, jen k nakrmení tohoto super-stroje. Je tu pochopitelně oněch 1200 menších děl, které ale nejsou o nic méně žíznivé a v sezóně jedou každý den.

Voda je přitom v zimě překvapivě nedostatkovým zbožím, které musí být k zasněžování svahů čerpáno ze stabilního povrchového zdroje. V horské krajině se tak vytváří nebezpečný sezónní deficit vláhy, byť účet za něj splácí příroda až v horkém létě, když už jsou lyžaři dávno pryč. Problémy se suchem ale mohou nastat už na jaře, protože umělý sníh taje o 2-3 týdny později. Pravděpodobně kvůli své ledovitější konzistenci.

S tím se pojí i jeho nepříjemná funkční vlastnost. Umělý sníh má nižší tření, víc to po něm klouže. Můžete si tedy užít pekelnou jízdu divokým šusem, ale pozor na brždění. Umělý sníh se chová jinak, a po pádu je tvrdý jako beton. Že jízda po umělém sněhu v ničem nepřipomíná klasiku nasněženou z nebe, ostatně zmiňují i sami vrcholoví sportovci. Kteří opatrně připouští, že nynější časové rekordy ve sjezdu a slalomu mají nejspíš jen pramálo společného s k dokonalosti vypilovanou dovedností, jako spíše s odlišnými vlastnostmi sněhového podkladu, na němž to prostě letí rychleji. Určitou komplikaci vidí i v tom, že většina sjezdovek světa je designována svým profilem, zatáčkami a průběhem tratě na obyčejný sníh, a ten uměle dotovaný neúměrně zvyšuje rizika sjezdu. Vypadá to jako obyčejný sníh, ale není to pravý sníh. Je to jen jeho imitace.

Napodobenina, která je dnes vlastní z 60 % všech sjezdovek světa. Ve Státech se z 88 % lyžuje jen na umělém sněhu, v Itálii z 87 %, v Rakousku ze 70 %, ve Španělsku z 60 % a ve Švýcarsku ze 49 %.

Čerpaná povrchová voda pro sněhová děla je bohatá na minerály, po roztátí sněhu funguje trochu jako hnojivo. A nejrůznější přípravky a aditiva, usnadňující dělům sněhotvorbu, pak silně degradují půdu nejen kolem sjezdovek. Voda se ale musí k dělům nějak dostat, a tak ve skrytu podél sjezdovek vznikají v průsecích potrubní systémy. Roury s padesáticentimetrovým průměrem, lemující v diskrétním odstupu lanové dráhy, rozhodně nevypadají jako dílo přírody. V zimě jsou sice k přehlédnutí, ale až sejde sníh, jsou jako pěst na oko. Je tu samozřejmě i provozní hluk, ne nadarmo se strojům na sníh říká děla. Kravál o síle 60-80 decibelů tak vytrvale rozbíjí tichou kulisu zimní divočiny. Že takové procesně umělé zasněžování musí být také dost náročné na energii?

Průměrná spotřeba energie na výrobu jednoho kubíku sněhu může být 0,6 kWh, ale také klidně 2,5 kWh. A v extrému třeba 14 kWh. Záleží na počasí. Když jsou teploty pod nulou a současně je nižší vzdušná vlhkost, dá se provoz sněhových děl považovat za vcelku efektivní. S narůstající teplotou a zvyšující se vzdušnou vlhkostí to je ale horší. Sněhová děla se ale používají právě proto, že podmínky podnebí příhodné nejsou. Tedy na hranicí 2,5 °C v plusu, kdy už je ekonomika provozu sněhotvorby hodná zpochybnění. A často až do limitu 6 °C, kdy už nedává smysl vůbec.

Lyžování se sice zrodilo z nezbytnosti transportu silně zasněženým terénem, ale princip umělé sněhotvorby vychází jen z nutnosti udržení sezónní lidské zábavy. A tahle zábava prostě nikoho nevyjde lacino.

Ekolist