COOLna

Často píšete o traumatech lidí jiné než bílé barvy pleti. O útlaku, se kterým se v Severní Americe potýkají a o tom, jak se vyrovnávají s koloniální historií. V Česku máme minority, které také zažívají chudobu a trauma spojené s tím, jak byli více či méně násilně normalizováni do české společnosti. Mám na mysli hlavně Romy, ale také Vietnamce. Řada dětí z důvodu systémového útlaku skončila v dětských domovech, řada dětí skončila ve zvláštních školách, jiné čelí kvůli hlubokému strachu rodičů z neúspěchu domácímu násilí. Chybí nám chuť poslouchat jejich příběhy a dívat se kriticky na naše politiky a jejich praktiky ve vztahu k těmto minoritám. Co byste v tomto kontextu většinové společnosti vzkázal?

Romové ve východní Evropě. Každý rád poslouchá jejich hudbu, ale nikdo se nechce podívat na jejich život a na to, jak s nimi naše společnost zachází. To je chronický problém. Nevím, co bych lidem řekl. Zeptal bych se jich, jestli opravdu vycházejí ze svého srdce. Kdybyste se na ty lidi podívali ze srdce, co byste viděli? Proč se musíme cítit nad někým nadřazení? Říkáme o nich, že kradou a podobné věci, a víte co? Oni to často skutečně dělají, a proč? To je jako ptát se, proč černošské americké děti páchají trestnou činnost. Slýcháme „Podívejte se na černochy, jak páchají všechny ty zločiny.“ Jistěže to dělají. Vždyť to je jediný způsob, jak si v mnoha komunitách mohou pomoci. Jinými slovy, nedívejte se jen na chování, ale i na kontext tohoto chování a podívejte se na naši vlastní odpovědnost za vytváření tohoto kontextu.

V tomto smyslu nejde jen o vztah k druhým, ale také o náš vztah k sobě samým. Na něm je něco špatně.

To je to, na co jsem narážel na začátku. Proč máte potřebu cítit se nad někým nadřazeně? Potřebu cítit se vůči někomu nadřazeně mám jen tehdy, když se sám cítím podvědomě méněcenný nebo nedostatečný. Pak se mohu cítit lépe, když budu nadřazený někomu jinému To je tedy první otázka: jak se cítíme ve vztahu k sobě samým?

Jde o to, že pak musíme lépe porozumět sami sobě, což není snadný cíl. Jak ho můžeme dosáhnout?

Nejde o nový koncept, to říkal už Sókratés. Řekl, že neprozkoumaný život nestojí za to žít. Moje matka se narodila v Košicích. Tehdy se narodila v Maďarsku, ale vyrostla v Československu a pak se stala zase Maďarkou, aniž by se musela kamkoliv stěhovat. A když jsem byl malý, citovala mi Masaryka, který říkal, že myslet bolí. A opravdu, přemýšlet bolí, protože když jsou lidé traumatizovaní, je v nich spousta bolesti. A když se začnou zkoumat, tak ta bolest vyplave na povrch. Lidé tu bolest nechtějí cítit. Je snazší přijmout falešná přesvědčení, stát se závislými, snažit se získat více zboží, být úspěšnější v práci, být úspěšný u opačného pohlaví, nebo u jakéhokoli pohlaví a snažit se získat potvrzení. Aha, oni mě milují! Je snazší pokoušet se to získat zvenčí než se podívat, že to chybělo uvnitř. Jednodušší pro mě, jednodušší pro všechny. Když dojde na sebezkoumání, za chvíli to bolí. Mimochodem v delfském chrámu ve starém Řecku stál nápis „Poznej sám sebe.“.

Se závislostí máte vlastní zkušenost a je to celoživotní boj. Je to tak?

Je to celoživotní záležitost, zejména pokud jde o práci. A hlavně o touhu po uznání a potvrzení zvenčí. Ale proč jsem to potřeboval? Protože jsem velmi brzy dostal zprávu, že si mě nikdo neváží. Takže jsem si pak neustále dokazoval, že mou hodnotou je stát se lékařem a být k dispozici a nikdy neříkat ne.

Není to jen problém kapitalismu, ale také problém patriarchátu.

Ano, patriarchát tu byl dávno před kapitalismem. Je tu už od dob civilizace, tedy asi deset tisíc let. Ale kapitalismus, jako všechno, je tu proto, aby patriarchát fungoval i ve vlastním zájmu, sám si ho nevymyslel. Ale určitě se nyní tak trochu přizpůsobil svým vlastním potřebám.

Na práci, kterou jsem vykonal, mohu být hrdý. Neříkám, že je to hotové. A když říkám práce, kterou jsem vykonal, nemyslím tím to, co jsem vytvořil ve světě, ale práci, kterou jsem vykonal uvnitř. To je dostupné každému. Když mají lidé děti, musí se podívat na tuto jedinou emocionální realitu, aby to opravdu pochopili. Když se na své dítě rozčílím, co se ve mně spouští? Protože to nechci přenášet na dítě, tak to nejdůležitější, co můžu jako rodič udělat, abych to nepředával generačně dál, je udělat svou vlastní práci. Předtím, než si dítě pořídím, ale i tehdy, když už ho mám.

Určitě, ale není to snadné. Sama mám vlastní dítě a vím, že je to těžká práce. Někdy mám strach, že ho špatně ovlivním.

Tak vidíte, problém je tu. Izolace, protože dříve jsme fungovali ve skupině. Starší lidé, prarodiče, strýcové, tety, starší děti – ti všichni se o výchovu dělili. Nikdy jsme neměli být izolovanými rodiči, kteří žijí v bytě s partnerem nebo sami s dítětem či dvěma dětmi. Byli jsme předurčeni k tomu, abychom byli ve skupině, kde jsou další generace. Většina lidí jsou mnohem lepšími prarodiči než rodiči. Proč? Protože získali moudrost. Ta bývala k dispozici. Takže ten strach není osobní, ten strach odráží společenskou realitu odloučení.

I to je možná součást patriarchálního příběhu, protože všechny zajímavé společnosti, v nichž děti vyrůstaly komunitnějším způsobem života, byly spíše matriarchální než patriarchální.

Domorodé obyvatelstvo Kanady bývalo matriarchální. Britové coby kolonizátoři jako jednu z prvních věcí zničili matriarchát. Vydali zákony, které to umožnily. Věděli, co dělají. Protože matriarchát podporoval zdravé nezávislé děti, a to kolonisté nechtěli. Tak sem přišli, zcela záměrně zničili matriarchát a výsledkem je, že domorodá žena v Kanadě má šestkrát vyšší výskyt revmatoidní artritidy než kdokoli jiný. Šestkrát! Dříve revmatoidní artritidu neměly! Takže je to artefakt stresu a útlaku, což je fyziologicky zřejmé.

Závislost je především o útěku před bolestí. Všechny závislosti, ať už jde o hazardní hry, sex, pornografii, nakupování, jídlo, práci, drogy, všechno jsou to formy úniku před bolestí.

Měl jsem přednášku v Jižní Karolíně, v Charlestonu, a byl tam člověk, který se zabývá závislostmi, a dal mi tohle tričko, na kterém je napsáno: „Neptejme se, proč závislost, ale proč bolest?“

Je zajímavé, že lidé v sobě tu hlubší pevnou část plnou lásky, jakousi prvotní dokonalost, kterou všichni sdílíme, nevidí, ale vztahují se k sobě skrze svůj strach a jiné negativní či bolestivé zkušenosti.

Mám pocit, že existuje dobrý důvod, proč ji nevidí. Dokážete vidět sama sebe, svou tvář, aniž byste se dívala do zrcadla?

Nedokážu.

Pokud dospělí nevidí svou vlastní dokonalost, pokud jsou ve stresu, depresi, traumatu, neodráží se ani dokonalost dítěte zpět na dítě. Jak by mohla? Jak by ji dotyčný mohl vidět? Proto přichází terapeut. Protože v ideálním případě se terapeut dokáže nejen vypořádat s problémy a bolestí, ale dokáže také zrcadlit dokonalost.

To by měli dělat i učitelky a učitelé, zrcadlit dětem jejich dokonalost, což je právě ta potíž, že ji většinou nevidí nebo necítí.

Nikdo je to nenaučil, nepracovali na sobě. Ale ti vyučující, kteří to umí, to dělají spontánně. Ne proto, že by je to někdo naučil, ale prostě proto, že takoví jsou. A to jsou pak opravdu skvělí učitelé. Spontánně jsou skvělí učitelé. Nevědí proč, ale dělají to tak, že vidí dítě celé, ne jen jako problém nebo jen jeho chování.

Gabor Maté