COOLna

Na lékařské fakultě se na lidské zdraví pohlíží hodně biologicky. Oddělují mysl od těla, nevidí souvislosti, nevidí interakce. Nevidí, jak vzájemné vztahy ovlivňují tělesné zdraví a ani tomu neučí. A to přesto, že k tomu existuje rozsáhlý výzkum probíhající už mnoho desítek let. Také oddělují jedince od jeho prostředí. Neuvádějí do souvislosti sociální faktory jako je rasa, nerovnosti, ekonomická úroveň a útlak. Všechen ten stres ve společnosti, který jedince ovlivňuje. Naopak tvrdí, že všechno je jen otázkou biologie. Žádná biologie! Trauma je obrovským faktorem všech psychických problémů a většiny chronických fyzických onemocnění, přitom průměrný student nebo studentka medicíny neslyšeli o traumatu jedinou přednášku. Myslím tím opravdu ani jednu! Všechny tyto souvislosti jsem se během své praxe musel naučit vidět. Když jsem je uviděl, uvědomil jsem si, že je přede mnou vidělo mnoho jiných lékařů a lékařek, výzkumníků a výzkumnic, ale nikdo mi o tom neřekl.

Jak definujete trauma ve vztahu k výchově, ve vztahu mezi dítětem a pečujícím? Nemusí to být jen rodiče, může se jednat také o vyučující nebo jiné osoby.

Zpravidla je to individuální. I lidské mládě má určité potřeby. Tyto potřeby nejsou nahodilé, vyvíjejí se, stejně jako jsme se vyvinuli my. Evoluce probíhala miliony let. Děti můžete zranit nebo jim ublížit dvěma způsoby. Třeba tím, že jim děláte špatné věci. Jde například o zneužívání, fyzické, sexuální či emocionální, nebo o to, že spolu jejich rodiče bojují, jsou závislí nebo jsou duševně nemocní. Tyto věci dětem ubližují. Dětem však můžete ublížit také tím, že jim sice nebudete dělat špatné věci, ale zároveň nebudete ani naplňovat jejich potřeby. V moderní společnosti, v globalizovaném kapitalismu jsou potřeby dětí zcela ignorovány. Už třeba víme, že se stres matky v těhotenství projeví na fyziologii mozku dítěte.

A pak je tu samotný porod. Porod má být přirozeným procesem, který pomáhá matce a dítěti navázat pouto. Podívejte se třeba na to, jak se rodí sloni. Víte, co se děje, když matka začne rodit? Všechny ostatní matky často stojí kolem a když malé slůně dopadne na zem, všechny se ho dotýkají svými choboty. Dávají mu tak v ten první okamžik svou lásku. Lidský porod se také vyvíjel v komunitním kontextu. Je pravda, že moderní porodnictví zachránilo mnoho životů? Ano. Ale je také pravda, že jsme porod zbytečně medikalizovali, učinili ho mechanickým. Ve skutečnosti jsme zasáhli do velmi přirozeného procesu, který má sám o sobě vliv na fyziologii dítěte. Vyvinuli jsme se tak, abychom vychovávali děti v komunitě. Rodiče dnes vychovávají děti izolovaně, bez podpory, a k tomu dostávají od odborníků a lékařů různé nesprávné informace. Už například nezdůrazňujeme důležitost kojení. Víte, jak dlouho kojí domorodé matky? I čtyři až pět let, průměrná doba kojení je tři nebo čtyři roky. Dnes je ale ve společnosti velké množství dětí, které nejsou vůbec kojeny, nebo jen pár měsíců. To je obrovský zásah do potřeb dítěte a také do potřeb matky.

Nejdůležitější vliv na vývoj dítěte má zkrátka kvalita vztahů s dospělými, se všemi dospělými pečujícími osobami. Matka, otec, učitel, učitelka ve školce – kdokoli, kdo s dítětem komunikuje. Nechápeme dostatečně význam těchto vztahů. Klademe důraz na to, abychom děti naučili správnému chování, abychom je učili fakta. Ale nevěnujeme pozornost jejich emocionálnímu vývoji, takže nerozumíme jejich potřebám. Je to forma traumatizace, která není nutně způsobena tím, že dětem děláme špatné věci. Občas k vytvoření traumatu stačí, když jim prostě neumožníme naplňovat jejich potřeby. To je trauma, které je zraňuje a ovlivňuje jejich vývoj. Zároveň jde o zásadní problém celé naší společnosti.

Dlouho jste pracoval s lidmi ve čtvrti Downtown Eastside ve Vancouveru, která je specifická množstvím závislých lidí, kteří tu žijí. Jak vypadalo jejich dětství?

Downtown Eastside je oblast s největší hustotou uživatelů drog v Severní Americe. Takové místo nenajdete nikde jinde v Severní Americe a žádné podobné není ani v západní Evropě. V okruhu několika bloků se tu nachází obrovské množství lidí, kteří injekčně užívají drogy, umírají na předávkování, umírají na HIV, umírají z důvodu sebevražd. Třicet procent mých pacientů tu tvořili domorodí lidé, původní obyvatelé Kanady. Ti jinak tvoří pouze pět procent populace. Proč tedy tvoří třicet procent obyvatel Downtown Eastside? Protože představují tu nejtraumatizovanější část populace.

Papež se právě teď v Kanadě omlouvá domorodým obyvatelům za to, co jim církev provedla v internátních školách, kde byly děti sexuálně zneužívány. Odloučené od rodičů, citově zneužívané, bité, hladovějící. Bylo to strašné… Tohle se dělo v katolických internátních školách, provozovaných z pověření státu, celá léta. A papež se za to právě omluvil tím nejhorším možným způsobem. Řekl: „Je mi moc líto, co někteří křesťané udělali vašim lidem.“ Ale to je jako kdyby Angela Merkelová přišla na židovský kongres a řekla: „Moc se omlouvám za to, co někteří Němci udělali židovskému národu.“ Abych to zkrátil, všichni v Downtown Eastside byli traumatizovaní. Neměl jsem jedinou pacientku, která by nebyla v dětství sexuálně zneužita. Všichni muži měli strašlivou minulost. Tohle všechno jsou vysoce traumatizovaní lidé, ta nejtraumatizovanější část kanadské populace.

O závislostech ale nemluvíte jako o problému, který se dotýká pouze závislých na tvrdých drogách. Mluvíte o ní jako o fenoménu, který prostupuje celou naši společnost. Popisujete celé spektrum závislostí. Co pro vás závislost znamená?

Lidé z Downtown Eastside mají ty nejextrémnější návykové vzorce, ale závislost je jakékoliv chování, ve kterém člověk najde dočasné potěšení nebo úlevu a velmi silně po něm zatouží. Záhy začne trpět negativními důsledky takového chování, ale ani navzdory jim se toho už nedokáže vzdát. Nejde jen o drogy jako nikotin, kofein, heroin, kokain a samozřejmě alkohol, může jít také o sex, hazardní hry, pornografii, práci, jídlo, nakupování, internet, mobilní telefony a tak dále. Pokud po tom toužíte, pokud vám to přináší dočasné potěšení nebo úlevu, ale způsobuje to škody ve vašich vztazích, ve vašem duchovním růstu, ve vašem fyzickém a duševním zdraví, ale nemůžete se toho vzdát, tak máte závislost. A z takového pohledu lze v moderní společnosti jako závislé označit většinu lidí.

Také děti se potýkají se závislostmi.

Ano, se závislostí na mobilních telefonech, internetu, hrách, na nezdravém jídle, cukru a podobně. Existují firmy, které tyto věci produkují a v dětech budují závislosti. Zcela záměrně své produkty činí návykovými. A tak se mozek dítěte stává závislým. Dítě se bez toho nedokáže obejít, a to má strašné následky na vývoj jeho mozku.

Potíž bude asi v tom, že i jejich rodiče jsou závislí. Trpí stejnými problémy jako jejich děti, takže není snadné z tohoto kruhu vystoupit. Zároveň děti netrápí jen problémy se závislostmi, ale i ADHD, deprese, sebepoškozování. Jak tomu můžeme zabránit?

Když se podíváte na ADHD nebo sebepoškozování, nejde o žádné záhadné stavy. Na počátku jsou to adaptační procesy. Přeladění se na ADHD, roztěkanost, je obranou proti emoční bolesti nebo stresu. Když je matka ve stresu nebo v depresi, a to i během těhotenství, už to zvyšuje pravděpodobnost, že se u dítěte objeví ADHD. Nebo po těhotenství. Nebo když se vyskytnou potíže v rodině. Nikoliv proto, že by rodiče neměli své děti rádi, ne proto, že by se nesnažili dělat, co je v jejich silách, ale prostě proto, že jsou ve stresu. Když je ve stresu rodič, je ve stresu i dítě.

Když je citlivé dítě ve stresu nebo se s ním vyrovnává, nemůže utéct nebo situaci změnit, a tak se přeladí. Takže to přeladění je program v dětském mozku, nikoli ADHD. Podobné je to u sebepoškozování. Mluvím s lidmi, kteří se řežou. Ptám se jich, co to s nimi dělá. Je to druh závislosti, dočasná úleva, které se nedokážou vzdát. Jedna osoba mi řekla: „Dává mi to bolest, které rozumím, na rozdíl od bolesti, které nerozumím a která je ve mně. Nebo mě to alespoň zbavuje mých myšlenek nebo niterných trápení.“ Když se řežete, uvolňují se tím v mozku chemické látky, které ulevují od bolesti, endorfiny. Je to jako morfium nebo opium. Není tedy otázkou, proč závislost nebo proč bolest, ale co je to za bolest, před kterou se tyto děti nebo dospělí snaží uniknout. Má to co do činění s traumatem, nebo lépe řečeno se stresem.

Souhlasíte tedy s tím, že pro to existují systémové důvody? Jedná se o systémový útlak? Protože jak říkáte, rodiče nechtějí, aby jejich děti trpěly.

Je to reakce na něco. Je to systémové?

Trauma, nemoc a uzdravení v toxické kultuře. Chci tím říct, že celá kultura je toxická. Není to problém vašich rodičů. Právě na to se teď zaměřuji. V Kanadě je desetiprocentní inflace. Taková je povaha kapitalismu, udržuje lidi v ekonomické nejistotě, a to vyvolává stres mezi rodiči. Musí pracovat déle, jsou úzkostliví a tato úzkost a tento stres se přenášejí na děti.

Také nejistota spojená s bydlením.

To vše se přenáší na děti. Když změříte hladinu stresových hormonů u dětí nebo matek, které jsou ekonomicky stresované, mají vyšší hladinu stresových hormonů, což ovlivňuje fyziologii dítěte. Rodiče se snaží, mají své děti rádi, ale vychovávají je v prostředí, které je nepodporuje. Nejen v ekonomickém smyslu. Opět je to stejné jako s tím, co jsem říkal o tom, jak jsme se jako lidé vyvinuli. Když se narodí malá velryba, všechny velrybí matky se sbíhají kolem. Takhle to bylo dříve i s lidskými bytostmi. Nyní ale žijeme ve společnosti, která lidi rozděluje, která je izoluje. Rodiče už nemají potřebnou podporu. I když jsem vyrůstal v Budapešti v padesátých letech, sousedé se znali a všechny děti bydlely vedle sebe. I ostatní rodiče děti nakrmili, když jsme si hráli na ulici, všichni na nás dávali pozor. To je komunita. Na většině míst už je to pryč.

V tomto smyslu by se tedy měl systém změnit, aby vznikla větší podpůrná síť sociálního zabezpečení. V kritické pedagogice a pedagogice utlačovaných se často klade otázka: „Kdo z toho těží? Čí hlasy nejsou slyšet?“ Můžete se v této souvislosti pokusit na tyto otázky odpovědět?

To není příliš složitá otázka. Podívejte se třeba na covid. Během covidové krize mnoho lidí ekonomicky strádalo. Největší světoví miliardáři však výrazně zbohatli. A kdo teď může kupovat noviny a vlastnit mediální společnosti? Kdo dává rozhovory v televizi? Jsou to lidé, kteří mají peníze. Myslíme si, že žijeme ve svobodné společnosti. Na Západě existuje mýtus svobody. Ten typ svobody, kdy několik lidí ovládá zdroje informací. Ale jaká to je svoboda, když je kontrolována představiteli ekonomické moci? Co je to za svobodu, když vybíráte z nabídky stran, mezi nimiž není žádný nebo skoro žádný podstatný rozdíl. To není žádná svoboda, je to iluzorní svoboda. Ano, existuje svoboda slova. Ale není tu svoboda jednání, ovlivňování toho, co se s lidmi děje.

Je zřejmé, že žijeme v době mnohačetných krizí – environmentální, sociální, politické, ekonomické… Jak bychom se v kontextu těchto krizí měli chovat jako rodiče, vyučující a profesionálové v oblasti péče o děti? Na co bychom se měli zaměřit především? O čem bychom s dětmi měli mluvit?

Když se podíváte na vědecké poznatky o vývoji mozku, zjistíte, že vývoj mozku začíná před narozením a pokračuje až do dospělosti. Teď cituji z vědecké práce z Harvardovy univerzity: „Cyklus mozku začíná před narozením, pokračuje do dospělosti a nejdůležitější vliv u dítěte na jeho emocionální vývoj má vztah s pečujícími dospělými. To je vlastně to, co podporuje zdravý vývoj mozku dítěte.“ To je prostě moderní věda o mozku. Tím nejdůležitějším úkolem pro školy není učit děti o Trianonské smlouvě, o tom, kdy se Slovensko oddělilo od Česka, nebo kdy byla bitva u Waterloo. Není podstatné učit se fakta nebo dovednosti, ale podporovat zdravý vývoj mozku. A v tom případě musí škola vytvořit emocionální prostředí, ve kterém je dítě v naprostém bezpečí, je přijímáno a podporováno. Pak se jeho mozek bude rozvíjet a bude se chtít všechna ta fakta naučit, protože bude zvědavé. Problémem však je, že školy se až příliš zabývají tím, jak do dětí nacpat fakta a dovednosti a jak kontrolovat jejich chování. Což je mimo chápání toho, že chování představuje emocionální dynamiku, takže největším úkolem učitelů a učitelek je učit se o tom, jak se děti emocionálně vyvíjejí. Důležité je mít s dětmi takový vztah, kdy tento emocionální vývoj může skutečně probíhat s vírou, že učení bude následovat velmi spontánně.

Jakou roli v tomto kontextu tedy hraje empatie a představivost?

Když mluvíte o představivosti a hře, podívejte se na mozkové obvody dětí, které si hrají. Já jsem kůň a ty jsi bizon. Pro ně je to realita, protože jejich stav mysli je imaginativní. Když se teď podíváte na mláďata všech zvířat – štěňata, lvíčata, medvíďata, slůňata. Co dělají? Hrají si. Hrají si spontánně. Hra je představivost. A to proto, že máme v mozku obvod pro hru, máme v mozku obvod pro hněv, zvědavost, lásku nebo paniku, úzkost, smutek. Používáme také obvod pro hru a ten je pro vývoj mozku nejdůležitější. Měli bychom tedy klást mnohem větší důraz na hru, na fantazii, kreativitu, abychom podpořili zdravý vývoj dětí, který jim pak pomůže učit se také intelektuálně. Pokud se jedná o chytré učení, je založeno na emoční jistotě a ukázalo se, že hra je pro zdravý vývoj mozku velmi důležitá. Mám na mysli imaginární volnou hru, tvořivou hru.

Když si hrajete, znamená to, že máte zajištěny všechny základní potřeby. A pokud máte tvořivou a otevřenou mysl, dokážete si představit také jiné systémy a modely uspořádání, které by umožňovaly harmonicky žít a navazovat vztahy nejen s ostatními lidmi, ale taky s mimolidskými druhy.

Když mluvím o mýtech o normálnosti mám tím na mysli, že jsme uvěřili, že žít způsobem, jakým žijeme, ve společnosti, kterou jsme vytvořili, je normální. Ani si nedokážeme představit něco jiného. Věříme, že to takhle být musí, ale tak to není. Takhle to vždycky nebylo a takhle to taky být navždy nemusí, ale lidé jsou úplně zblblí propagandou. Opravdu věří, že to je norma, že to je jediný způsob, jak může život vypadat.

Ano, ale to je další věc, která chybí. V hlavním vzdělávacím diskurzu to není jen nedostatek představivosti, empatie a otázka role emocí, ale je to také nedostatek systémového a kritického myšlení. Nejsme zvyklí mluvit o tom, že existují jiné kosmologie, jiné způsoby života. Kultury, v nichž se k sobě lidé i další druhy vztahují úplně jinak. Jak jste zmínil, je to otázka propagandy. Nejde jen o to změnit způsoby, jakým vyučující jednají s dětmi, ale jde také o to přinést kritický pohled v kontextu systémového myšlení, které také chybí.

Pokud jde o empatii, to je přirozená lidská vlastnost. Máme na to v mozku také systém stejně jako všechna zvířata. Náš systém je rozvinutější, ale aby se tento systém empatie mohl rozvinout, musí být podporován prostředím. A když s dětmi budete zacházet empaticky, budou se rozvíjet také eticky. Pokud se tento systém (v rodině) vypne, pak je třeba, aby byly školy velmi empatickými, soucitnými a bezpečnými místy, která budou dítě podporovat. Není to tak, že učíme děti empatii. Chovejme se k nim empaticky, a pak se nám v mozku bude rozvíjet okruh empatie.

Ale pokud jde o kritické myšlení. Četla jste někdy Krásný nový svět od Aldouse Huxleyho? V té knize ředitel říká, že jde o to přivést na svět lidi, kteří budou chtít dělat to, co musí dělat. Lidé jsou naprogramováni tak, aby chtěli dělat to, co musí. To je to velké tajemství. Jinými slovy žádné kritické myšlení. Chceme dělat to, co se od nás očekává. Ke kritickému myšlení dochází pouze, když dítě respektuje samo sebe a věnuje pozornost svým niterným prožitkům a naučí se, že je v pořádku, když má svůj vlastní názor na věc a svůj vlastní úhel pohledu. Tehdy se to stane. V naší společnosti se v dětství děje spousta věcí, které dítě učí, že není v pořádku, aby bylo nezávislým kritickým jedincem, protože když bude, nezapadne do rodiny, nezapadne úplně nejlépe do komunity a nezapadne do kultury. Neučíme děti, nedáváme jim možnost rozvíjet jasné nezávislé myšlení, a to souvisí i s emocemi. Děti, které jsou emočně zdravé, dokážou kriticky myslet, protože nejsou závislé na tom, že se musí zavděčit druhým lidem. Takže se nebojí mít odlišné myšlenky. Všechno to spolu souvisí.

My nemáme společnost, která ctí děti, máme společnost, která chce z dětí vymodelovat tvory, kteří budou chtít dělat to, co mají dělat. Respektovat děti a ctít je, to je něco úplně jiného, než programovat je, aby byly „dobrými občany“. A dobří občané nemyslí sami za sebe. Vždycky se divíme tomu, co se stalo za války s Němci, kteří dělali všechny ty hrozné věci, a přitom to byli dobří Němci. Dobré děti vychováváme v podstatě tak, jak byli vychováni dobří Němci. Tak aby nezpochybňovaly autority. Nemají samostatné myšlení, takže můžeme apelovat na jejich nejhorší pudy, na jejich strach, úzkosti, zášť a oni nám vyhoví. Vidíme, že to tak politici dělají všude.

Gabor Maté