COOLna

V současnosti podle autora Nad propastí: Existenční riziko a budoucnost lidstva čelíme největšímu množství smrtelných rizik v historii lidského rodu: od klimatické změny přes pandemie a hrozbu atomové války až po nekontrolovatelný vývoj umělé inteligence. Hlavní vinou je naše nezodpovědnost a to, že máme v rukou mocné nástroje, s nimiž zatím neumíme s rozmyslem a uvážlivě zacházet. Hlavní riziko nám tedy hrozí od nás samotných, z naší sebedestruktivní činnosti, říká Toby Ord.

V takové situaci by podle Orda bylo nejlepší zásadně zpomalit vědecko-technický vývoj do doby, než lidstvo dostatečně „dospěje“ a „zmoudří“, k čemuž by ale byly potřeba uzavřít mezinárodní dohody mezi všemi nejdůležitějšími hráči, protože jinak by technologický vývoj v méně čestných státech pokračoval. Ale protože má svět k dosažení takových dohod skutečně daleko, musíme zatím alespoň část výdělku z vědeckého pokroku použít kýženým směrem ke snižování rizik: například investovat do opatření, jež zajistí, že dalším technologickým rozvojem nezničíme potenciál lidstva.

Takové snahy a iniciativy už sice existují, ale v nedostatečné míře: „Celkové výdaje na snižování existenčních rizik spojených se vznikem pokročilé umělé inteligence se pohybují v řádu desítek milionů dolarů, zatímco na vývoj pokročilé umělé inteligence jdou miliardy. Lidstvo ročně utratí více za zmrzlinu než za to, abychom zajistili, že technologie, které jsme sami vyvinuli, nás jednou nezničí.“

Dále autor navrhuje vytvořit cosi na způsob „ústavy pro lidstvo“, v níž bude stanoveno, jak nezbytně nutné je zabezpečit naši budoucnost, a tento cíl pak také „financovat a mít k dispozici mechanismy potřebné k jeho prosazení“.

Filozof netvrdí, že to bude jednoduché, ale pevně věří, že tuto zkoušku lidstvo zvládne. „Už jen skutečnost, že tato rizika vycházejí z lidské činnosti, poukazuje na fakt, že lidskou činností je můžeme také odvrátit,“ říká autor, který se i proto do budoucnosti dívá velmi optimisticky.

Při pohledu na jednotlivá století dle Orda vidíme, že perzekucí a nesnášenlivosti ubývá, zatímco osobních svobod a politické rovnosti naopak přibývá. (Ovšem i v těch nejpokrokovějších zemích je třeba urazit ještě obrovský kus cesty, přiznává.) V posledku sní autor o dosažení ideální budoucnosti, v níž se lidé oprostí od „materiálního nedostatku a vnitřních sporů“.

Občas Ord zachází i na osobní rovinu a poněkud se rozněžní. Pomyslete, nabádá čtenáře, na ty části svého života, kdy jste zakusili skutečné štěstí, kdy jste pocítili, jak bohatý a skvělý by život mohl být. „Pro mě to v nedávné době byly dva týdny po narození dcery: sdílel jsem své štěstí s přáteli, prožíval ho s manželkou, své vlastní rodiče jsem poznal v novém světle, cítil jsem pýchu otcovství.

Nebo si vzpomeňte na své nejkrásnější zážitky. Samostatné chvíle, kdy jste byli skutečně naživu, uchváceni úžasem či láskou či krásou. V této životní fázi to pro mě jsou hlavně momenty s dcerou. Jak se jí rozzáří očka, když přijdu do školky, jak se mi vrhá do náručí, jak mě pevně objímá“.

Většina těchto momentů se ovšem až příliš rychle rozplyne. Svět zase otupí, lidé se navrátí k rutině, vzpomínky vyblednou. Přesto nám ale podle Orda takové chvíle vytržení ukazují, že život skýtá i mnohem skvělejší prožitky než ty, které nám běžně nabízí: „Pokud lidstvo přežije, třeba se jednoho dne naučíme vychutnávat život stále plnějšími doušky, oprášit své prožitky od všednosti a začít se v nádheře světa cítit jako doma.“

Takové představy se ovšem zdají spíše jako chimérické: lidé mezi sebou vždycky budou mít nějaké vnitřní spory. A šťastné chvíle naplnění jako takové zažíváme právě jen v kontrastu s obdobími nudy, ztráty či bolesti. Trvalé štěstí je nereálné, a pokud Ord dodává, že „možná k tomu budou potřeba určité zásahy do naší psychiky“, zní to asi pro leckoho spíše děsivě než lákavě.

Ostatně, jak moudře napsal spisovatel Jaroslav Durych: „Jak dlouho jsme viděli svou matku, milenku, dítě či to, co nám bylo na světě nejdražší a nač jsme se dívali celé hodiny? Nepatrný zlomek vteřiny trvalo každé vidění. A sečtou-li se všecky okamžiky nejkrásnějšího vidění celého života, činí tento součet nejvýše deset vteřin za celý život i nejšťastnějších lidí tohoto světa… Ale i ten zlomek vteřiny stojí za to, abychom pro něj táhli desítiletí čekání a stesku.“

Jestli budou lidé za padesát nebo sto let žít ve světě, který se bude podobat Huxleyho krásnému novému světu z románu Konec civilizace, postapokalyptické vizi z Cesty Cormaca McCarthyho nebo něčemu úplně jinému, je krajně nejisté. Určitě to ale nebude bezkonfliktní ráj, kde by se dalo autenticky zakoušet trvalé štěstí.