COOLna

Teorie nahrává oblibě Kyklopů právě v kolébce starého Řecka. Hippokratés, nejslavnější lékař starověku, po němž je pojmenována i přísaha současných lékařů, popsal ve svých knihách květinu zvanou kýchavice bílá. Jde o prudce jedovatou rostlinu, která roste i v Česku a u starých Řeků byla využívána také jako léčivá. Jenže její alkaloidy, zejména cyklopamin, mohou způsobit poruchu při vývoji plodu, která se dnes nazývá kyklopie.

Pokud lidé, ale i býložravci – například kozy, přivedou na svět novorozence, má pouze jedno oko. Při kyklopii obvykle chybí nos i ústa, takže jedno velké oko je jedinou součástí obličeje a dítě či mládě brzy umírá.

Další bájnou bytostí, která pravděpodobně vznikla na reálném základě, je vlkodlak – nebo také lykantrop. Člověk měnící se po nocích v běsnícího vlka vraždícího dobytek i lidi. Za mýtus vlkodlaka může podle odborníků nejspíš virus vztekliny. O nemoci měli už v roce 3000 př. n. l. záznamy staří Egypťané, kdy se na freskách dochovala vyobrazení vzteklých lidí a psů. O vzteklině píše řecký Homér v eposu Ilias, v němž vypráví, jak na sebe egyptský bůh Sirius bral podobu šíleného psa, a to v době, kdy rostly počty vzteklých psů a šakalů. Dělo se tak v létě při východu souhvězdí Velkého psa, což v moderním pojetí nápadně připomíná lokální výskyt vztekliny v Egyptě.

Protože psi a lidé žili už tehdy v těsnější blízkosti, nemoc postihovala oba druhy. U zvířat se nejčastější projevovala takzvaná zuřivá forma. V prvním stadiu, které trvá jeden až tři dny, nastupují změny chování jako apatie, deprese a paréza hltanu, což znemožňuje polykat a sliny vytékají zvířeti z tlamy. Ve druhém stadiu se přidává agresivita, nemocné zvíře napadá jiná zvířata či lidi, vrhá se na stěny, ploty a předměty či požírá nepoživatelné věci jako kameny. Silné svědění vede ke škrábání do masa, zvíře šilhá a dochází k paralýze hlasivek. Následně ochrnou končetiny, močový měchýř i konečník, roste teplota a zvíře v bolestech umírá.

U lidí, kterých dodnes ročně onemocní asi 55 tisíc lidí, nejvíc v rozvojových zemích, trvá inkubační doba 10 dnů až výjimečně šest měsíců. Nejdříve nastoupí absence strachu. Následují záchvaty zuřivosti provázené bolestí při použití motorického svalstva. Viditelná je nadměrná produkce slin a křeče, které kroutí tělo do bizarních póz. Nemocný může být podrážděný na jakýkoliv podnět včetně světla či zvuku. Projevuje se i hydrofobie, strach z vody, kdy jediné šplouchnutí či pohled na ni vyvolá prudkou reakci. Důvodem je ochrnutí polykacích svalů, člověk má žízeň, ale představa polknutí vody ho kvůli nemožnosti polykat dovádí k šílenství. Smrt nastává v kómatu za celkové paralýzy.

Osob nakažených virem vztekliny se po mnoho staletí ostatní právem obávali, a jelikož dodnes není na vzteklinu lék, pouze očkování, neuměli se lidé nemoci bránit. Produktem jejich strachu jsou nejen vlkodlaci, ale i upíři. Vzteklina totiž postihuje kromě šelem zejména „letouny“, často netopýry. Například v 16. století popsal mnich Petrus Anglerius v Novém světě případy šílenství španělských vojáků pokousaných právě netopýrem. Lidé nakažení vzteklinou končili ve středověku často na hranicích.

Čarodějnické procesy se podle vědeckých výzkumů shodují s epidemiemi vztekliny, například roku 1271 ve Francii, roku 1500 ve Španělsku nebo 1721 na Balkáně. Dlouhé tisíce let byl v nemoci spatřován ďábelský původ, vždyť u španělského soudu se sériovým vrahem Manuelem Romasantem roku 1863 se stále objevovaly argumenty spojené s lykantropií. První člověk v Evropě byl díky primitivní vakcinaci zachráněn až o 20 let poté.

Které další mytické bytosti mají nejspíš původ v přírodě? Může to být například mořská panna. Když se Kolumbus plavil kolem Haiti, poznamenal si ve svém deníku, že viděl tři mořské panny. Vědci se ale domnívají, že se jednalo o kapustňáky nebo mořské krávy – savce příbuzné slonům.
Mýtus o drakovi může být zase spojen s krokodýly, obrovskými varany či gigantickými lebkami dinosaurů.
Velká chapadla a hlava obří krakatice (lat. Architeuthis dux) mohou být zdrojem mýtu o krakenovi.
Jednorožce zase mohl zrodit pohled na kel narvala či druhy nosorožců z euroasijských stepí, které mohly přežívat ještě před 2000 lety.
Zobákovitá lebka dinosaura protoceratopse mohla být předobrazem pozůstatků gryfa, tvora s hlavou orla a tělem lva.