COOLna

Kromě chůze po dvou se člověk liší od lidoopů také tím, že žije v párech. Podle některých vědců to spolu souvisí. Po změně klimatu a ústupu pralesů se naši pravěcí předci z řad australopiteků dostali do obtíží při shánění potravy. Zvláště těžké to měly samice pečující o mláďata. Ke kojení potřebovaly zkonzumovat spoustu živin. Při dlouhých přesunech savanou nosily mládě a i to je stálo hodně sil. Východisko ze svízelné situace našly v tom, že věnovaly přízeň výhradně jednomu samci. Ten získal jistotu, že je otcem mláďat své družky, a neváhal pro ně ze všech sil shánět potravu. Nehrozilo mu, že by se pachtil za obživou pro mládě cizího samce. K nošení potravy samici a mláděti potřeboval samec volné přední končetiny. Dokud chodil po čtyřech, moc toho neunesl. Naši zvířecí předci se proto postavili na zadní končetiny – a pobrali toho do uvolněných rukou mnohem víc.

Je tohle to pravé vysvětlení lidské chůze po dvou? To se s jistotou asi nikdy nedozvíme. V této souvislosti je nicméně zajímavé, že naši nejbližší příbuzní šimpanzi se většinou pohybují po čtyřech. Když však mají přenést z místa na místo potravu, které si vysoce cení, berou ji do rukou a kráčí po zadních.