COOLna

Závidím Ti mládí. To, že se ještě můžeš vyhnout těm chybným rozhodnutím, které jsem udělal já, a za dvacet let na tom být mnohem lépe než já.

„Za dvacet let zjistíš,“ řekl mi, „žes měl najít více odvahy osvobodit se od názorů druhých a hledat své vlastní sny. Nedat se zmást tím, že Tě lidé od nich budou odrazovat, protože pro ně je důležitější, abys uskutečňoval jejich sny. Budou Ti říkat, že splnění Tvých snů je nemožné. Po dvaceti letech už pochopíš, že většina snů se nenaplní jenom proto, že v ně přestaneš věřit. Všechny sny, po kterých toužíš, protože jsi jich ještě nedosáhl, jsou za hranicí Tvého pohodlí. Žití na gauči tak nejenže sny nesplní, ale učiní člověka časem rozmrzelým, protože změna je život,“ řekl mi.

„Překonávat diskomfort, nejrůznější strachy a negace ze své nebo cizí hlavy je samozřejmě nepohodlné. Nicméně fenomenální zážitky a emoce nabýváš jedině tehdy, když se snažíš jít proti tomu, čeho se bojíš a do čeho se Ti nechce. Překonávání sebe sama posiluje člověka i jeho hrdost. Když Edmund Hillary jako první člověk vystoupal na Mount Everest, řekl: ‚Ta největší hora, kterou jsem musel pokořit, byla ve skutečnosti ve mně.‘ Pochybností a strachu se totiž nikdy nezbavíš, budeš-li se vyhýbat tomu, čeho se bojíš. Chceš-li mít pohodlnější budoucnost, musíš dnes investovat do dočasného nepohodlí. Tak jako chceš-li mít lepší kondici, musíš ji dnes namáhavě budovat.“

Co čteš?“ obrátil mou knihu titulní stranou na světlo. Uznale přikývl. Jako sedmadvacetiletý jsem byl obložen životopisy úspěšných mužů. Věřil jsem, že jednoho dne budu jako oni, a tak jsem o nich četl. Problém byl, že nic jiného jsem pro to nedělal. „Už se stal zázrak?“ usmál se muž. Zavrtěl jsem hlavou. Ne, ještě jsem se úspěšným pořád nestal.

Nevěděl jsem, že pokud chci v životě něčeho dosáhnout, nestačí jen číst, je třeba konat. Vyprávěl jsem mu, že jsem právě viděl film Tajemství a v něm popsané tři mocné procesy: Žádej, věř a přijímej. Ano, autorka říkala, že si stačí rozmyslet, čeho chci dosáhnout, zavřít oči a moc si to přát, a pak už to přijde. Muž se rozesmál. „V těch jejích procesech chybí ten nejdůležitější. Je to: Něco pro to, člověče, taky UDĚLEJ!“

Jenže to jsem nechtěl slyšet. Muset za cílem vykročit je náročné. I proto jsem v každé chvíli věděl, proč nevykračuji. Měl jsem nekonečně důvodů… Ještě není ten správný čas. Ještě nejsem připraven. Ještě nejsem dost dobrý. Ale ten muž mi svou otázkou odpověděl. „Už se stal zázrak?“ Ne.

Muž se uvelebil v sedačce: „Tak dlouho budeš čekat na někoho, kdo Tě zachrání, až zjistíš, že tím hrdinou musíš být Ty sám. Ano, že Ty jsi ten, na koho celou dobu čekáš! Jedině Ty musíš začít podnikat kroky. Jinak budeš celý život hořce sledovat, jak jiní uskutečňují své sny, přemýšlet, kde vzali tolik štěstí nebo odvahy, závidět jim, a přitom nikdo nevyvolá Tvé jméno se slovy: ‚Už jsi na řadě… Teď budeš šťastný Ty!‘ Ne. Ve skutečnosti nikdo Ti neukáže cestu. Nikdo jiný ji totiž nezná. Jen Ty máš v sobě všechny odpovědi. I na tu základní otázku: Kudy je nejlepší jít? Poslouchej své srdce. Vnímej své pocity. Nedělej to, co Tě činí nešťastným, pokračuj v tom, co Tě činí šťastným. A hlavně jdi. První krok je nejtěžší, nejdelší i nejdůležitější, protože je to krok od ničeho k něčemu. Stačí první nejmenší krok. Pak se objeví další kus cesty i další odpovědi.“

„To nedokážu.“ Řekl jsem to, co mě napadlo už mnohokrát. Že to, co chci, nejde dokázat.

„Nehledej důvody, proč něco nejde. Hledej způsoby, jak by to mohlo jít,“ opakoval muž. „Každý, i ten nejmenší krok znamená poznání a zkušenost. I neúspěch je součástí cesty k úspěchu. Všechny výmluvy v Tvé hlavě jsou lež. Uvěříš-li jim, promarníš svůj život sebelimitováním. Všechno, na co pomyslíš a čemu jsi ochoten něco obětovat, můžeš dokázat. Zajímej se o pozitivní rituály, které v Tobě postupně vypracují sebedůvěru. A neboj se velkých cílů. Každý velký cíl lze rozdělit do malých cílů, která přinášejí malá vítězství, ale i s těmi přichází velká radost.“

„Čeho se nejvíc bojíš?“ zeptal se mě.

„Objevit své vlastní rezervy a dopustit se omylů znamená předpoklad nápravy. Na tom stojí proces lidského učení,“ řekl muž. „To, že hned nedostaneš to, po čem toužíš, není důležité. Někdy nedostat od života to, co nejvíc chceš a očekáváš, je to největší požehnání, protože se Ti alespoň mezitím ještě pootevřou dveře k pokoře, skromnosti, vytrvalosti, trpělivosti, tedy k energiím, které upotřebíš vždy v budoucnosti. Neboj se dělat nové chyby. Nabudeš poznání, podstoupíš cenné lekce a získáš životní zkušenosti, které bys jinak minul.“

Muž mě učil s poděkováním přijímat i špatné, neúspěšné dny a události ve svém životě. Říkal, že je to jako s puzzle. Některé dílky možná vypadají podivně, ale bez nich by obraz nebyl celistvý. Dokonce ty nejpodivnější kousky dávají kompletní mozaice smysl a barvu.

„Koho čtete Vy?“ osmělil jsem se.

Muž si zaťukal na čelo. „Nejen čtu, ale hlavně myslím na to, co jsem přečetl. Nyní mám v hlavě myšlenku Mahátmy Gándhího: Žij, jako bys měl zemřít zítra. A uč se, jako bys měl žít navždy.„

„Co to znamená?“

„Že život je opravdu jako kniha, a ti, kteří se přestanou vzdělávat, přečtou z té knihy sotva pár stran. A to je škoda.“

Říkal, jak se mi rozšíří rozhled, když najdu odvahu vyslechnout si i jiné názory a na tytéž věci pohlédnout i z jiných úhlů. Tím mě učil empatii. „Jestliže nerozumíš životu, není to chyba života, ale Tvoje. Nepřestávej hledat cesty, jak mu porozumět – objevuj a uč se. Ptej se a přemýšlej. Poznání Tě provede krásami, o nichž nemáš ani ponětí.“

Ze školy jsem tohle neuměl. Ve škole byla jen jedna pravda. Ta oficiální. Neexistovala diskuse, alternativní názor. Co řekl učitel, bylo svaté. Pokud jsem to viděl jinak, byl jsem v lepším případě vyzván, abych mlčel, v horším případě jsem byl napomenut špatnou známkou. Tím jsem se učil, že na mém názoru nezáleží. Že nemám právo na vlastní myšlenku, je-li odlišná od té oficiální. Že když si myslím něco odlišného, jsem porouchaný a musím hledat způsob, jak pochopit oficiální výklad.

To mě naučilo mlčet před autoritami, měl-li jsem jiný pohled. Dokonce se i bát, aby nevyčetly z mé tváře, že cítím něco jinak. Bylo by zle. Nezapomenu, jak jsem pak zíral na svou pracovní smlouvu, kde bylo uvedeno: „Mzda stanovena dohodou.“ Ale žádná dohoda neproběhla, mzda mi byla prostě určena. A já mlčel. A čím víc jsem mlčel, tím víc jsem stoupal v kariéře. Načež přišel moment, který to změnil. „Dohodneme se tak, že ji vyhodíte, ano?“ Řeč byla o mé nejschopnější kolegyni, která měla tu smůlu, že byla krásná. A můj nadřízený ji chtěl. Ve výtahu. Ona odmítla. To zranilo jeho ego. Chtěl ukázat, že má nad ní moc. Tak mi nařídil ji propustit. Bez jakéhokoli odstupného. „Najít na její práci vadu“, která by ji z právního pohledu nejen připravila o odstupné, ale ještě jí pošpinila životopis natolik, aby jen tak nesehnala novou práci. Aby musela za mým nadřízeným přilézt sama a po kolenou. Až do výtahu…

Tehdy jsem poprvé promluvil. Řekl jsem mu, co si o něm myslím. I o jeho manipulacích. Dal jsem výpověď. A tu kolegyni vzal s sebou.

Na lepší místo. Najít ho nebylo tak těžké. Stačilo, aby tam bylo povoleno mít svůj názor a říct ho, může-li společnosti prospět.

„Proč vlastně stojíš a bojíš se omylů?“ zajímal se muž.

„Protože jsem udělal spoustu chyb, které mě bolí, a nechci zažít další.“

„Bral bys stroj času a možnost opravit to, co jsi pokazil?“

Přikývl jsem. „To by byla škoda. Připravil by ses o veškerou hodnotu nabytých ponaučení a dosažených zmoudření.“

Vyprávěl jsem mu o historce z mých dvaceti let, která mě dovedla až na železniční most a k rozhodnutí skočit.

O své první partnerce, která mě podvedla, a já nenáviděl toho muže, k němuž odešla. Miloval jsem ji a přál si, aby se ke mně vrátila. Než mi došlo, že přece nepotřebuji po svém boku ženu, která mě podvede, ale naopak tu, která mě nepodvede. A tak, když mi později ta dívka měla potřebu napsat: „Jsem tak šťastná! Víc než s Tebou!“, měl jsem upřímně velkou radost. Protože se zvýšila šance, že se ke mně už nebude chtít vrátit.

I muž zažil zklamání z nepodařené první velké lásky. I s ním to zatřáslo. Když jsem mu převyprávěl, jak jsem se z nejhoršího dostal já, zeptal jsem se, co pomohlo pro změnu jemu. Usmál se a řekl anglicky: „You can choose to become BITTER or BETTER!“ Tedy: „Můžeš si vybrat, jestli zahořkneš, nebo se posuneš.“ A hořkost, tak jako já, v životě neměl rád.

Život mi ukázal, že čím hořčejší je minulost, tím sladší může být přítomnost. Stačí jen dát šanci novému vztahu. Čím hořčejší byl ten předchozí, tím víc totiž pak oceníme ten následující, je-li sladší. Ba připadá nám neskonale sladký. Jako postel po namáhavé cestě – i ta, která se ještě ráno zdála tvrdá, je večer už ta nejměkčí.

Aby se člověk vydal za sladkou budoucností, musí pochopit rozdíl mezi slovy prominout a odpustit. Dlouho jsem si myslel, že jde o totéž. Že když neprominu, neodpustím. Že když prominu, odpouštím. Přitom je to přesně naopak.

Prominout znamená pardonovat – přijmout omluvu, vzít viníka na milost, dát mu druhou šanci, pokračovat s ním ve vztahu. Jenže odpustit je opak – přijmout i tu omluvu, která nedorazila, neřešit viníka, natož pokračování ve vztahu s ním. Nemazat jeho chybu, nedávat mu už žádnou šanci, a hlavně nezapomínat na to, co provedl. Navždy si to pamatovat, a tím už nedopustit, aby se stejný člověk po našem boku ještě někdy vyskytl. To znamená PROPUSTIT ze svého života zdroj naší bolesti.

Odpuštěním nezměníme minulost, ale budoucnost. Neodpouštěním netrápíme druhé, ale sebe. Odpouštěním říkáme, že si MY nezasloužíme trpět kvůli jednání druhého člověka. Jak řekl muž: „Prominout znamená trivializovat bolestné zkušenosti. Říct: Ano, stalo se, ale nebylo to tak zlé. Dávám Ti další šanci mi ublížit. Jinak řečeno: Neublížil jsi mi až tolik, abych Ti už další šanci nedal. Zatímco odpustit znamená NEtrivializovat bolestné zkušenosti. Říct: Ano, stalo se a bylo to zlé. Právě proto si uvědomuji, co už ve svém životě NECHCI. Děkuji za zkušenost, stála za to – za moje důležité poznání, kdo jsi a čeho jsi schopen. To je odpuštění – zbavit se toho zlého ve svém životě včetně zlých lidí. A dokázat být vděčný i za to špatné, protože to člověka posune a změní k lepšímu – opatrnějšímu, obezřetnějšímu, zkušenějšímu.“

Odpuštění mě naučilo nedávat druhou šanci stejnému člověku. Nezměnil-li se člověk, není pro mě jeho přítomná verze, která mi ublížila, už užitečná. Nemůže mi dát nic nového, svou lekci mi přece už dal.

Chyba, kterou člověk udělá podruhé, už není chyba, ale rozhodnutí. Jestliže člověk věděl, k čemu daný krok povede, nemůže jít o omyl. Musí jít o úmysl. O úmysl zranit.

Proto jsem přestal dávat nové šance lidem, kteří se nemění. Oni totiž nejsou schopni chybu napravit, ale opakovat.

Když jsem muži popsal svou obavu z odsouzení druhými, muže jsem tím pobavil. „Myslíš si, že Tě všichni lidé kolem Tebe neustále řeší a sledují Tvé chyby. Ach, jak jsi domýšlivý! V životě žádné jiné osoby nejsi zdaleka tak důležitý, jak si myslíš. Všechno, co lidé vypouštějí z úst, nedělají kvůli Tobě, ale kvůli sobě. Hlavně ti, kteří jen pomlouvají, ponižují, ti se potřebují zbavit hořkosti ve svém vlastním životě. Snaží se svůj životní jed vyplivnout ze sebe, a tak ho plivou na ty, kteří zrovna kolem procházejí. Není to osobní. Kdyby šel kolem kdokoli jiný, trefí jeho.“

A pokračoval: „Nikdy si neber osobně to, jestli se k Tobě druzí chovají hezky, nebo nehezky. Nemáš s tím prakticky nic společného. Kdo je v dobrém rozpoložení, ten si ho nechce kazit, a tudíž dokáže tolerovat i někoho špatného. A kdo je ve špatném rozpoložení, ten se ho chce naopak zbavit, a tudíž ho štve kdekdo v dobrém rozpoložení. Nejdůležitější tak není to, co si o Tobě myslí druzí, ale co o sobě soudíš sám.“

Cítil jsem se v jeho společnosti dobře, silně. Vytušil to a položil mi otázku: „Jaké lidi máš vlastně kolem sebe?“

Tehdy jsem poprvé slyšel, že všichni jsme průměrem pěti osob, kterými se nejvíce obklopujeme. Díky knihám, které jsem četl, jsem si přál něco dokázat, ale podpora zvenčí nepřicházela. Myslel jsem, že je to mou chybou, že já nejsem dostatečný, když mě všichni jen odrazují. Ale muž se zeptal: „Budeš-li chtít pizzu, půjdeš do sushi baru?“

Nechápal jsem, proč řeší jídlo. A hlavně proč tak naivně. Italskou specialitu přece nemá smysl hledat v asijském konceptu. Muž nad mou námitkou zajásal: „A proč nepůjdeš do sushi baru? Proto, že víš, že tam pravděpodobně nebudou mít ty nejlepší suroviny na pizzu. Větší pravděpodobnost ochutnání skvělé pizzy je v italské restauraci. Stejně tak podporu na cestě ke svým snům najdeš pravděpodobněji u lidí, kteří už nějakých svých snů dosáhli, než u těch opačných, kteří žádných svých snů nikdy nedosáhli. Ti první neřeknou, že Tvůj sen je neuskutečnitelný.“

Když chceš létat, neptej se slepic, jestli to dokážeš. Tak v Česku vyjadřujeme to, jak moc nás okolí ovlivňuje a definuje. „Kdykoli máš pocit,“ řekl, „že něco nedokážeš, rozhlédni se nejdříve kolem sebe, sečti, kolik lidí Tě podporuje. Pak pochopíš z velké části i sebe a to, do jaké míry si věříš, nebo se bojíš.“

Jan Werich jednou pronesl, že jestli Češi mají nějakou špatnou vlastnost, pak je to jejich nesnášenlivost nadprůměrných lidí. Řekl, že „nesneseme, když někdo má hlavu trochu výš. Takového člověka pak buď mlátíme klackem po zádech, aby se ohnul, nebo mu podrážíme nohy.“

Přiznám se, že i já jsem byl vychován a dlouhou fázi mládí veden k tomu nenávidět každého úspěšnějšího člověka. Vyhovovalo mi to. Cítil jsem, že s nenávistí mi je lépe. Ale pak jsem poznal, že moje vlastní situace se záští, závistí a pomlouváním nezlepšuje. Jen jsem se stále více ocital mezi „stejnými vránami“ – lidmi plnými zahořklosti a žlučovitosti. A tam mi nebylo dobře.

I proto jsem četl o úspěšných lidech. Zajímalo mě, jak se se žlučovitými projevy druhých vyrovnávají. Došlo mi totiž, že vůbec nemají tak snadný život, jak se zpočátku zdálo. Muž ve vlaku mě za to pochválil: „Snažíš se úspěšnými inspirovat. Učit se od nich. Začínáš oceňovat to dobré, nepohrdat tím. A naopak nevytahovat to špatné, neposmívat se tomu. Jinak řečeno: Začínáš být na jejich straně – na straně úspěšných.“ To mě zahřálo. Definitivně jsem po úspěšných lidech přestal házet balvany. Došlo mi, že ve skutečnosti je mám uvázané na svém krku. Naučil jsem se úspěšným lidem fandit. Ne proto, že by to potřebovali oni, ale proto, že jsem to potřeboval já.

Dlouhou dobu jsem se řídil pocitem: Nejdříve musíš myslet na druhé. Pokud myslíš nejdříve na sebe, je to sobectví. Muž ve vlaku mi ale oponoval: „Mít sebe na prvním místě není sobectví. Je to základní předpoklad k tomu, abychom se mohli postarat o druhé. Jestliže pro sebe nemáme dost energie a nemají ji pro nás ani druzí, nedivme se, že nám v životě začne energie chybět a že přestaneme sami sebe mít rádi.“ Načež dodal: „Nikdy nemůžeš druhému dát to, co sám nemáš. I proto, chceš-li dát druhým lásku, péči, pozornost, musíš to všechno mít nejprve sobě. Každá sebeláska ale potřebuje vyvážení. Je-li pro nás normální dávat lásku, péči a pozornost, ještě to neznamená, že to bude normální pro všechny,“ řekl muž. „K sobě si tak musíš najít KOMPATIBILNÍ protějšek, který je svým normálnem nejpodobnějšímu normálnu svému. Jen tak se s vyšší pravděpodobností vyhneš zklamání.“

Ano, my všichni máme sklon soudit druhé podle sebe. Jak bychom je také mohli hodnotit jinak než svým vlastním myšlením. Co je normální pro nás, to si myslíme, že bude normální i pro ně. Proto od nich automaticky očekáváme to, co by na jejich místě bylo normální pro nás. Jenže oni nejsou my. Každý člověk je jiný. A má odlišné myšlení i srdce.

„Ve zdravém, KOMPATIBILNÍM vztahu dáváním lásky nechudneš. Přirozeně se Ti vrací, tak jako všechny její projevy včetně podpory a pomoci. Myslíš-li v první řadě na sebe, abys pak mohl být efektivní v pomoci i druhým, nezklame Tě partner, který uvažuje stejně. Jen je třeba neztrácet čas s nesprávnými partnery, a to z jednoho jednoduchého důvodu.“

A tím je čas.

V sedmadvaceti letech jsem měl moře sil a představivosti. Připadalo mi, že mi patří svět a nikdy nezemřu. Nedocházelo mi, že i když mám velkou část života před sebou, všechno nestihnu. Dnes to vím. Těch dvacet let uteklo jako den. A čím bližší je moje smrt, tím více oceňuji každý okamžik. A tím spíše nemarním čas.

Muž mi už tehdy řekl: „Nedej se, prosím, zmást tím, že jsi mladý. Není čas marnit čas. Dávej do svých snů sto procent své energie. Rozhoduj se v každém okamžiku, co je Tvou prioritou. V životě možná dokážeš jednu velkou věc, ale víc jich pravděpodobně nebude. To nevadí. Raději jednu věc pořádně než spoustu povrchně. Buď v jednom oboru výrazný než ve všech matný.“

Načež dodal to hlavní: „Stanov si cíl, ale nenervuj se tím, když je pořád vzdálený. Za dvacet let už budeš chápat, že cíl není na konci. Cílem je sama správná cesta.“

Řekl to, čemu jsem nerozuměl: „Hlavně žij přítomností.“ Proč, když mi v přítomnosti nebylo dobře? Proč, když jsem si přál vrátit bezstarostnou minulost, nebo naopak skočit do bezstarostné budoucnosti. Hlavně nebýt v přítomnosti plné starostí. Muž poznamenal: „Toulání v minulosti nebo budoucnosti Ti štěstí nepřinese. Štěstí je totiž pocit, který můžeš procítit jen v přítomnosti. Je uzamčeno ve spoustě přítomných drobností, které jsou teď a tady kolem Tebe. Za štěstím nemusíš nikam chodit, jezdit, létat. Štěstí míjíš, pokud nežiješ v přítomnosti. Jestliže jsi zakletý v litování minulosti nebo strachování se o budoucnost, pak Ti nepomůže být ani v Tichomoří – to Tichomoří beztak neuvidíš, když v něm nebudeš duchem přítomný. Štěstí je spjaté především s uvědomováním někdy i naprosto všedních maličkostí.“

Pak mě rozesmál, když řekl: „Když dokážeš vidět to krásné v životě kolem sebe, pak ušetříš spoustu peněz. Zjistíš, že pro štěstí člověka je zapotřebí hlavně správně myslet.“

To s tím souviselo. Své štěstí jsem rád podmiňoval. Že šťastný budu, když (v budoucnosti)… Nebo: Že šťastný jsem už mohl být, kdyby (v minulosti)… Ano, štěstí jsem spojoval s jinými časy, než je teď. I proto jsem se teď šťastný necítil.

A tak muž otevřel okno našeho kupé a se zavřenýma očima labužnicky nasál: „Cítíš?“

Svěží vítr mě ovíval, skoro až lechtal. Jo! Cítil jsem ho TEĎ.

„A co cítíš dál?“

I já jsem aktivoval chřípí svého nosu. Jo! Zase už jsem to měl! Vítr k nám nesl vůni röschti – švýcarské placky, vyrobené z hrubě nastrouhaných brambor a opečené z obou stran. A také käseschnittenu – opékaného sýru na topince. Obojí přicházelo z jídelního vozu.

„Máš chuť?“ uvedl mě do rozpaků. Neměl jsem dost peněz. Lákalo mě to, ale… taky se mi nechtělo. Co příště? Vyčetl mi to z očí.

„Vstávej. Jdeme! A cestou si odpovídej na otázku: Proč si to nevychutnat TEĎ? Stejně jako: Proč pořád vzpomínat na minulost? Nebo proč pořád čekat až na budoucnost? To znamená: Proč si jakékoli své štěstí nevychutnat hned, ale AŽ NĚKDY?“

A když jsem se vzpíral, mrštil mi do očí noviny: „Čti. Pochopíš, proč neodkládat. Co když žádné ZÍTRA nebude? No jen čti. Mnoho mladých lidí, kteří se s nadějí vzbudili do včerejška, nedožili dneška. Tak čti už. Dojde Ti, že život je TEĎ, ne PŘÍŠTĚ. Pojď užívat každý okamžik. Ten příští Ti totiž nikdo nezaručí.“

„Proč se vlastně cítíš nešťastný?“ pravil muž v jídelním voze.

Pokrčil jsem rameny. „Protože všechno nejde tak, jak bych si představoval. Dějí se i události, které jsou špatné, a já je neovlivním. Odcházejí lidé, které jsem měl rád a nestihl jsem se s nimi pořádně rozloučit.“

„Zkrátka nešťastný jsi tehdy, když život jde jinak, než chceš?“

Přikývl jsem.

„A není právě to na životě krásné?“

Udiveně jsem k němu vzhlédl.

„V životě nemůžeš ovlivnit všechno. Ale můžeš toho ovlivnit dost. Neovlivníš, jestli dostaneš ránu pod pás, ale ovlivníš, zda se po ní rozhodneš znovu postavit na nohy. Neovlivníš, jestli Ti někdo přibouchne dveře před nosem, ale ovlivníš, zda se rozhodneš popojít k jiným dveřím. Život nejde podle našich plánů, ale věřím v to, že sám má s námi vždy nějaký plán. Za dvacet let můžeš přijít na to, že je vlastně dobře, když se ve všem neztotožňuje s naším. Jen tak nám totiž umožňuje prožít i to, co možná nechceme, ale ve skutečnosti potřebujeme.“

Se slovy, Události, které neočekáváš, Tě mohou vést k zážitkům, které oceníš, vystoupil z vlaku. Ale v mém životě zůstal…v mé mysli, v mém srdci, v mých vzpomínkách.