COOLna

První je OČISTNÉ. Smývá z člověka palčivé starosti, tíživý stres, zraňující bolest. Toto uzdravující ticho bývá spjato se samotou nebo se skutečnými přáteli. Osvobozuje při něm bytí daleko od negativních lidí, daleko od zdroje trápení. Proto tohle ticho hojí a léčí.

Druhé ticho je opačné – ZRAŇUJÍCÍ. Ubližuje Vám proto, že ho zažíváte přímo u zdroje trápení. Toho člověka například žádáte o odpověď, vyslechnutí, pochopení, někdy i jakoukoli reakci na to, co Vás trápí – ale nazpět nepřichází ani jedno. Často jde o ticho manipulativní, vyděračské, hraje si s Vašimi emocemi.

Poslední ticho, které znám, bývá důsledkem a Vaší finální reakcí. Tomu tichu se říká NIC. Stává se paradoxně tím nejhlasitějším výkřikem, jakého je člověk schopen, a nelze si ho nevšimnout. Překvapivé mlčení totiž ve Vašem hrdle zavládne „zničehonic“ – v moment, kdy prostě začnete mít dost svého vysvětlování, doprošování, obhajování se. Už jste unaveni svým jednostranným snažením bez odpovědi druhého. A tak sami zrcadlíte jeho NIC. Nezbyla Vám totiž už žádná síla, jen na to rezignovat a ze vztahu se odpojit. A to i přesto, že jste celou předchozí dobu o vztah stáli a bojovali. Jenže všechno má své meze.
Protějšek, který proti Vám vede zákopovou válku, tohle zpravidla nedomýšlí. Dojde mu to, až když přijde o vše. Až když už není návratu zpět. Z Vašeho NIC totiž už nevznikne NĚCO. Mez přetekla.

Je to jako s důvěrou. Protějšek si s ní může hrát, narušovat ji a dlouho se zdá, že se s ní nic neděje. Ale to proto, že ještě nebylo dosaženo hraniční meze. Jakmile nádoba přeteče, nejde to vzít zpátky. Tak jako slovo, které partner vyřkl, čin, který spáchal, zkušenost, kterou už nikdy nepůjde z hlavy vymazat. Tohle partner nedomýšlí. A pak se diví.

Tou mezí je obvykle moment, kdy Vám naskočí jednoduchá a logická otázka: K čemu mi je vlastně vztah, když mi protějšek ubližuje, když sabotuje komunikaci, když nespolupracuje? Z čehož plyne: Nebylo by mi lépe samotnému? Anebo s někým jiným, lepším? Proč vlastně v tomto vztahu zůstávám? Není to už spíše moje chyba, nikoli chyba toho druhého?

To je moment, kdy začne NIC. Lhostejnost. Apatičnost. Kdy Vám už je jedno, že se protějšek probudil a začíná snažit. Je POZDĚ. K čemu je květině, která uschla, když ji teprve potom začnou zalévat? Člověk není bezmezný. I jeho snaha a trpělivost mají své meze, tak jako důvěra a láska.

Neexistuje zámek, ke kterému by současně nebyl vyroben klíč. Každý problém má řešení. Ale před dosažením určité meze. Zarezne-li zámek, ani kompatibilní klíč už ho neodemkne. Respektive: Nemá ho už odemknout. Je to totiž dobře, když odemknout už nejde. S každým vztahem, který se zbytečně rozpadne, se lidé učí, že EXISTUJE MEZ, do jejíhož dosažení mají šanci, ale po jejím překročení už ne. A právě proto stojí za to hlídat si tu mez, a DOKUD TO JDE, začít jednat.