COOLna

V rozhovoru k výročí protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v roce 2000 poznamenal Ondřej Slačálek, že jedním ze základních problémů tehdejších pokusů o vytváření nové levicové alternativy k neoliberalismu u nás bylo postavení České republiky v globalizujícím se světě. Nepatřila jednoznačně ani k bohatému globálnímu Severu, ani k chudému globálnímu Jihu. Nebylo tak zcela jasné, jakým příběhem by měli protestující českou veřejnost oslovit.

Jsme zástupci generace asi o desetiletí mladší. Dobře ale známe tento pocit nepatřičnosti. Nesnadný úděl předchozích radikálních hnutí přispěl k tomu, že v době našeho politického formování po roce 2010 u nás do značné míry (o to větší čest výjimkám) chyběla starší generace radikálů a radikálek, která by nám byla schopná předat smysluplnou analýzu toho, kde stojíme, jak jsme se tam dostali a co má v naší specificky české situaci smysl dělat. Především ale chyběly politické organizace a instituce, které by nás zvládly zapojit, udržet a cílevědomě rozvíjet jako novou generaci aktivistek a aktivistů.

Výsledkem pro nás bylo, že jsme si vlastní cestu museli hledat do značné míry sami a poměrně bolestně: metodou pokusu a omylu. Teorie a praxe tak pro nás vždy byly v úzkém vzájemném vztahu. Výhodou této jinak v lecčem náročné cesty se stal návyk být kritičtí nejen ke zkušenostem a závěrům ostatních, ale i k těm vlastním. Po pěti letech společné politické praxe i její teoretické reflexe bychom v tomto duchu chtěli aspoň část z našich závěrů zprostředkovat k posouzení ostatním.

K porozumění vlastnímu postavení a příležitostem i mezím z něj plynoucím je vhodná kritická analýza vlastních biografií. My sami můžeme sloužit jako reprezentanti určitého socio-ekonomického prostředí, generační kohorty a politiky z těchto podmínek vycházející. První politické zkušenosti jsme prožívali v opozici vůči Nečasově vládě, vedené iniciativou ProAlt, koalicí Stop vládě či studentským hnutím Za svobodné vysoké školy. Naše politická iniciace tak mimo jiné čerpala inspiraci z kontextu určité celosvětové vlny odporu proti politice škrtů a narůstajících nerovností po světové finanční krizi, který do značné míry určoval dominantní představu o tom, co to je smysluplný politický aktivismus: pouliční protestní politika, organizovaná v horizontalistickém duchu Occupy Wall Street.

Je také typické, že k levicové politice nás nepřivedla jen vlastní situace a bezprostřední zájmy (jako odpor proti školnému na univerzitách), ale také vědomí širších trhlin v legitimitě celého neoliberálního systému (např. narůstající nerovnosti a ekologická devastace). Ty po roce 2008 radikalizovaly směrem doleva nově i význačné segmenty středních vrstev, k nimž sami patříme. Tento dobový původ naší politizace do značné míry předurčil naše další směřování.

Poté, co se protivládní hnutí rozpadlo, část jeho lídryň a lídrů blízká sociální demokracii zamířila do úřednických pozic v nastupující Sobotkově vládě, část bližší anarchistické tradici se vrátila k radikálnímu aktivismu na politickém okraji. Naše kroky směřovaly do aktivit a iniciativ obvykle řazených do škatulky „aktivismus“.

Zásadní pro nás byla hnutí proti krizi bydlení (sociální centrum Klinika a politický squatting) a klimatické krizi (Klimakempy a blokády těžby uhlí). Politický repertoár naší generace a prostředí alternuje mezi „advokacií“ (činností občanských organizací usilujících o legislativní reformy veřejnou osvětou a lobbingem) a „mobilizováním“ (akcemi radikálnějších kolektivů a hnutí, která symbolickými konfrontacemi „upozorňují na problémy“, a dodávají tak jistou sílu advokačním strategiím, ale málokdy zapojují více než úzkou skupinu přesvědčených).

Jakkoli byl dopad těchto aktivit na politizaci určitého okruhu lidí zásadní, postupem času jsme došli k názoru, že tento okruh je velmi omezený. Podobné akce si málokdy dokázaly získat aktivní podporu většího počtu lidí, a už vůbec ji nezvládají zapojit do procesu změny v jejich každodenním životě. Neumožňují aspirovat na změnu mocenské rovnováhy tam, kde lidé žijí: na pracovištích a v sousedstvích, natožpak v zemi jako celku či ve světě. Samy o sobě tak nemohou vytvořit efektivní protiváhu moci velkého kapitálu a na něj napojených elit.

Hit následujících let v podobě zakládání nových politických stran a hnutí evidentně sám o sobě českou levici nespasí. Elektorální projekty umějí sociální moc lépe reprezentovat než vytvářet. V nepřítomnosti sociální moci, vycházející z každodenních vztahů, a v zakořeněnosti politiky v široké společenské základně zůstávají spíše „radikálními kluby“, které sdružují lidi kolem marginální ideologické identity, ale nejsou schopné je organizovat a mobilizovat kolem sdílených zájmů.