COOLna

Třeba mi zavolali ze společnosti Philip Morris, jestli bych se chtěl připojit k jejich iniciativě Svět bez kouře. Byl jsem tím překvapený, protože jsem sám nekuřák, a dokonce jsem podepisoval i petice, aby se nekouřilo v hospodách, protože mě štvalo, jak člověk přišel vždycky domů zakouřený. Ať si lidi kouří na zahrádkách a venku, ale když je v podniku padesát lidí a jeden kouří, pak tím obtěžuje všechny ostatní.

Ale právě proto, že je iniciativa Svět bez kouře zaměřená na osvětu o škodlivosti cigaretového kouře, jsem se rozhodl, že se k projektu připojím a pokusím se tuto vizi ztvárnit po svém. Vytvořil jsem k ní takový objekt, trojrozměrný nápis, a jmenuje se to Tady se to může stát. Inspirovaly mě k tomu pouliční nápisy, které bývaly na barácích už za první republiky. Zároveň mě ovlivnily nápisy na tričkách, co lidi nosí, protože k tomu mají nějaký důvod, takže mi to „Tady se to může stát“ přišlo zajímavé: Jdete městem, přečtete si nápis, nevidíte objekt, sochu ani artefakt, a možná si v hlavě řeknete: Hele, co to vlastně je?

Jako že „co asi“ se tady může stát?
Jasně, a mě právě zajímal impulz člověka, který začne přemýšlet, co je za tou větou. Ten nápis totiž nic nepřikazuje, ale jen oznamuje něco, co se může stát brzy, třeba právě tady. Stojí vedle laboratoře Svět bez kouře, v níž se lidé dozvědí, proč je kouření škodlivé. Ve vztahu k cigaretám vyzývá kuřáky k tomu, aby je odložili jednou provždy nebo alespoň udělali změnu a přešli na nějakou bezdýmnou alternativu, která je lepší volbou pro zdraví než klasické cigarety. Je to stejné, jako když se lidi dohodli, že v EU odzvoní spalovacím motorům, protože ani k užívání tabáku už spalování díky vědě a moderním technologiím není potřeba. Za 30 let už o tom nikdo nebude přemýšlet. To je prostě evoluce, že i cigarety se elektrifikovaly. Přišlo mi zajímavé na tenhle podnět reagovat, protože na světě stále existuje více než miliarda kuřáků cigaret, které každý den hoří jako miliarda malých požárů. Takže tohle zadání třeba pro mě bylo jako pro designéra zajímavé.

Ve vaší sbírce jsem viděl, že nápisy z fasád i sbíráte.
No jo, už mám „kola“, „kuřecí speciality“, „nádraží Libeň“ nebo „vetešnictví u Čapka“, což byl můj srdcový podnik, který už bohužel zanikl. Mám i „smíšené zboží“ a další nápisy, o nichž mi lidi různě volají, že jsou k dispozici. Mě ty nápisy zajímají, i když je to jeden z prostorově náročnějších koníčků.

V pražské nákupní galerii Quadrio máte skleněného koně, lva i botu, což jsou prý odkazy na domovní znamení z časů před stanicí metra Národní. Ty předlohy jste dohledával, nebo jste vycházel jen z názvů?
Ano, tam bývaly domy U černého koně, U bílého lva a U bílé boty, které se zbouraly kvůli metru, a postavil se tam takový vestibul, co už je dnes taky zbouraný. Tenkrát jsem udělal takové skici, protože ta domovní znamení mi přišla hezky naivní – města dřív nemívala popisné numerické systémy čísel, takže jste bydlel U tří housliček nebo U zlatého slunce a tam vám taky nosili poštu – a ty objekty jsou na vnitřní fasádě. Znamení jsem hledal v archivu a nějaká se zachovala v dokumentaci, ale jelikož lidi nemají představivost nekonečnou, znamení U černého koně nebo U bílé boty byla snad v každém městě. Takže jsem si udělal rešerši a pak už pracoval jen s vlastní představivostí.

Maxim Velčovský, designér