COOLna

Vzdělávací systém v Německu se již několik desetiletí rozšiřuje. Mladí lidé zůstávají ve vzdělávacím systému stále déle a získávají stále častěji střední a vyšší vzdělání. Navzdory této „vzdělávací expanzi“ je podle vás systém nespravedlivý. Proč tomu tak je?

Děti z vyšších společenských tříd mají mnohem větší šanci dostat se na gymnázium než děti z nižších tříd. Tam nerovnost začíná. Rozhodnutí pro nebo proti gymnáziu se často zdůvodňuje tím, že děti s doporučením na gymnázium budou mít lepší výsledky. A právě zde se to začíná komplikovat.

Protože?

Dobré školní výsledky se měří nejen podle stávajících dovedností ve čtení nebo matematice, ale také podle známek z prezentací nebo třídních testů. Dítě se na ně musí umět dobře připravit. Zejména na základní škole to vyžaduje, aby rodiče dokázali dítě podpořit. Pokud toho rodiče nejsou schopni, mají děti také menší šanci na dosažení dobrých výsledků. Pro učitele je obtížné rozlišit, které faktory výkon dítěte ovlivňují. A přesto na základě výkonu dítěte doporučují další školní stupeň. Bohužel rodiče z vyšších sociálních vrstev se častěji přenesou přes skutečnost, že jejich děti nejsou doporučeny na gymnázium, než rodiče z nižších sociálních vrstev.

Jaké faktory tyto nerovnosti podporují?

Nerovnost začíná již při narození. Například rodiče dětí z vyšších sociálních vrstev svým dětem více čtou a více si s nimi povídají. V důsledku toho si tyto děti rozvíjejí větší slovní zásobu než děti, které vyrůstají v nižších sociálních vrstvách. Další příklad: děti z vyšších sociálních tříd se dříve účastní organizovaných sportovních aktivit nebo hudebního či výtvarného vzdělávání. Náklady na tyto programy však nemusí být hlavním důvodem, proč je děti z nižších sociálních tříd využívají méně. Rozhodující se zdá být spíše to, že rodiče z vyšších sociálních tříd považují tyto programy za důležitější. Tuto nerovnováhu se samozřejmě lze pokusit vyrovnat nabídkou vzdělávacích programů v mateřských školách. V době nedostatku kvalifikované pracovní síly ve školkách a školách je to však obtížné.

Ale není to právě to, čemu by školy měly sloužit?

V nejlepším případě mohou zabránit prohlubování stávajících nerovností. Školy však nejsou však příliš úspěšné, pokud jde o snižování sociálních nerovností. Studie například ukazují, že jazykové dovednosti dětí ze sociálně zvýhodněného a sociálně znevýhodněného prostředí jsou na začátku a na konci školní docházky podobně vzdálené.

Takže je to vina rodičů, že jejich děti nejsou ve škole úspěšné?

Na vině je systém, který vytváří a podporuje nerovnost. Místo toho, abychom z problému spravedlnosti ve vzdělávacím systému obviňovali školy a vzdělávací instituce, měli bychom mluvit o příčinách, které za ním stojí – a těmi jsou nerovnost v příjmech, majetková nerovnost, nerovnost v bydlení, obecně nerovnoměrné rozdělení zdrojů a moci. Nejméně jedno z pěti dětí je ohroženo chudobou. Od škol se očekává, že tyto nerovnosti vyrovnají. V tom mohou pouze selhat. Tyto struktury existují již desítky let. A tak rychle se nezmění.

Jaký vliv má migrace?

Neexistují téměř žádné studie, které by dokazovaly, že děti migrantů mají kvůli svému původu méně příznivé vzdělávací dráhy. Rozhodující je spíše sociální situace: domácnosti dětí migrantů mají k dispozici méně prostředků. Migrace a sociální znevýhodnění často postihují jednu a tutéž osobu.

Každý rok opouští školu téměř 50 000 mladých lidí bez jakékoli kvalifikace, z nichž 50 % pochází ze zvláštních škol. Toto číslo se za posledních deset let téměř nezměnilo. Jak je to možné?

Žijeme v systému, který více pomáhá silnějším než slabším. Za posledních 20 let jsme nedokázali přijít s konceptem, který by to změnil. Místo toho se vše odsouvá na nejnižší úroveň: na jednotlivé školy a učitele. Ti však potřebují správné struktury, aby mohli podporovat ty nejslabší: časové zdroje, kvalifikaci a dostatek personálu. Nic z toho není k dispozici. Nedostatek učitelů například v současné době postihuje negymnaziální školy mnohem více než gymnázia. V důsledku toho se na školách pro sociálně znevýhodněné ruší více hodin a vyučuje tam více učitelů, přicházejících z jiných oborů. Tento stav se v příštích letech ještě zvýší. Přitom by jasné poselství přece mělo znít: podporujeme nejslabší více než nejsilnější. Děti z akademických rodin se ve vzdělávacím systému tak či tak prosadí.

V těchto kruzích je gymnázium považováno za jedinou skutečnou formu školy. Kvalifikace Hauptschule (2. stupeň od 5. do 10. třídy v německém vzdělávacím systému) nebo Realschule (2. stupeň od 5. do 10. třídy v německém vzdělávacím systému) jsou často zesměšňovány.

Gymnázium je v Německu něco jako přírodní zákon. S maturitou máte všechny dveře otevřené: můžete jít na vysokou školu, je méně pravděpodobné, že skončíte bez práce, můžete doufat ve vyšší příjem a větší prestiž. Existují způsoby, jak těchto cílů dosáhnout se vzděláním na Realschule. Mají však překážky a zahrnují okliky. V některých spolkových zemích se školy typu Hauptchule vyvinuly – s nadsázkou řečeno – v sociální zbytkové školy. Ty jsou dnes považovány za nefunkční: jsou do nich odkláněni sociálně znevýhodnění a hůře prospívající žáci, u nichž se předpokládá, že nemají žádné možnosti rozvoje. To mohlo zvýšit tlak na střední vrstvy, že jejich vlastní dítě musí bezpodmínečně navštěvovat gymnázium.

V Německu má 37 % lidí odborné vzdělání nebo maturitu a 48 % má kvalifikaci Realschule nebo Hauptschule. Potřebujeme systém, v němž si každý může udělat maturitu?

Nejde o to, aby každý udělal maturitu a studoval. Jde o to zajistit, aby všechny cesty byly otevřené všem žákům. V Německu tomu tak není. Rozhodnutí, které rodiče učiní na konci základní školy (něm. Grundschule, 1. až 4. třída kromě Berlína a Braniborska, kde je to 1. až 6. třída), je průlomové. Pokud chcete jít na gymnázium i po desátém ročníku, není to tak snadné: například druhý cizí jazyk není povinný na Realschule, na gymnáziích však ano.

Zrušil byste třístupňový školský systém, kde je na výběr Hauptschule, Realschule a Gymnasium?

Tento model existuje striktně pouze v Bavorsku. Nicméně rodiče se musí rozhodnout, na kterou střední školu chtějí své dítě po čtvrté třídě poslat. To, že se u nás děti tak brzy dělí na dobré, průměrné a špatné, činí Německo zcela unikátním. Jiné evropské země to organizují přímo prostřednictvím kurzů, které se liší úrovní podle schopností žáků. To umožňuje škole přizpůsobit se silným a slabým stránkám žáků. Takový systém zohledňuje vývojové fáze dětí a ponechává větší prostor pro individuální vzdělávací cesty.

Budeme mít takový systém v Německu?

To si nemyslím.

Proč takový pesimismus?

Nerovnost jen zřídkakdy zmiňují ti, kterých se týká. A ti, kterých se netýká, se jí obvykle nezabývají s dostatečným odhodláním. Někteří dokonce trvají na tom, aby vše zůstalo při starém. Tvrdí, že takové „standardizované školy“ jsou vzdělávacím socialismem, který vede k tomu, že děti přestávají být podporovány. Náš současný vzdělávací systém prostě slouží k ospravedlnění proklamované meritokracie. A ta zase ospravedlňuje skutečnost, že v Německu existují nerovnosti. Ve skutečnosti strukturovaný školský systém podporuje třídní společnost. A to zase ospravedlňuje skutečnost, že se na gymnáziích nepraktikuje ani inkluze, ani integrace dětí s uprchlickým původem: obě skupiny zpravidla nedosahují odpovídající úrovně výkonu, aby mohly navštěvovat gymnázium. Inkluze a integrace jsou proto úkolem pro negymnaziální školy – zejména tam, kde panuje největší nedostatek učitelů.

Měli bychom se tedy více zaměřit na obecné školy?

Helbig:

Čistě obecný školský systém by podle mého názoru vedl k rozmachu soukromých škol a k dalšímu prohloubení sociální segregace. Koneckonců by pak pro rodiče z vyšších vrstev bylo ještě důležitější než dosud navštěvovat školy, kde je podíl akademických dětí obzvlášť vysoký. Domnívám se, že zejména ve velkých městech by se školský systém ještě více posunul od formálně strukturovaného systému k sociálně strukturovanému systému založenému na původu.

Vzdělávání je v Německu záležitostí spolkových zemí. Vidíte nějaké spolkové země, které to dělají lépe?

Město Hamburk vyvinulo udržitelný model. Tam, kde je dětská chudoba nejvyšší a kde žije sociálně nejslabší klientela, dostávají školy více peněz a učitelů. Hamburk je také jedinou spolkovou zemí, která zavedla právo na celodenní péči. A dále: žádné dítě tam nemusí opakovat třídu. Pokud má dítě problémy, sednou si s ním a jeho rodiči pedagogové a vypracují individuální plán podpory – ten je pak realizován v rámci celodenní péče. V takzvaných okresních školách (Stadtteilschule) pak děti končí po 9., 10. nebo 13. třídě. Domnívám se, že pozitivní vývoj hamburských žáků ve srovnání s jinými spolkovými zeměmi v posledním desetiletí je dán právě touto důslednou podporou sociálně znevýhodněných žáků. Existují i další podobné programy rozvoje škol. Například „Schule macht stark„, školní program pro podporu talentů v Severním Porýní-Vestfálsku nebo perspektivní školy (Perspektivschule) ve Šlesvicku-Holštýnsku. Takto vypadají systémy, které více podporují své nejslabší žáky než ty, kteří jsou již beztak privilegovaní.

Prof. Dr. Marcel Helbig, sociolog vzdělání