COOLna

Autor Dvojí slávy anarchismu očekávatelně žádnou revoluční avantgardu dneška nehledá, protože její koncept považuje za zhoubný. To ovšem neznamená, že si vystačí bez široké sociální třídy, která by se mohla stát hybatelem změn. Nachází ji přitom nejen mezi rolníky, ale také v maloburžoazii, čímž podvrací tradiční marxistické učení, které pro tuto třídu nemá dobré slovo a přisuzuje jejím příslušníkům pouze touhu stát se velkokapitalisty. Scott si nicméně všímá toho, že u počátků
socialistického hnutí, včetně toho utopického, byli kromě proletariátu také malí rolníci a drobní řemeslníci. Můžeme dodat, že třída malých podnikatelů, která byla v euroamerickém světě dlouhá desetiletí oporou liberálních a konzervativních stran (u nás především ODS), se dnes čím dál více uchyluje k tzv. progresivní volbě a možná ještě sehraje roli, kterou by
Marx ani v nejmenším neočekával. „Nenaplněné maloburžoazní sny jsou jako troud schopný
zažehnout plamen revoluce,“ píše Scott. Opravdu ale to samé co pro rolníky z Jihu může platit pro malé podnikatele ze Severu? Ať už si
o maloburžoazii myslíme, že je vždy spíše pilířem daného systému, anebo má naopak skrytý revoluční potenciál, je jasné, že v příštích
letech se právě o ni bude soupeřit. A jak souvisí maloburžoazie s autonomií? Podle autora zkrátka tak, že rolníkovi nebo řemeslníkovi poskytuje takovou míru osobní autonomie, které se žádnému zaměstnanci se šéfem za zády nedostává, stejně jako drobný soukromý majetek, jenž je třeba v podobě půdy přirozenou podmínkou i saturací svobodného života.

Když dojde na možnosti řešení svízelných situací současného světa, Scott nutně jen načrtává řešení, ale je jasné, že jeho zájem se upíná k vernakulárnímu přístupu, který
přitom neztotožňuje se zkostnatělou tradicí.

Skutečnost, že tato kritika zaznívá od profesora jedné z prestižních soukromých univerzit břečťanové ligy, je pak možná paradoxní, ale zároveň jí to dodává zkušenostní základ. Nejde tudíž o primitivismus, ale odmítnutí developmentalismu ve většině jeho inkarnací. O volání po záchraně ztracené rozmanitosti, která soustavně čelí „masovému vyhynutí“
lokálních způsobů žití. A kdo za to vymírání alternativ může? Samozřejmě stát, jenže ani to Scotta nevede k jeho odmítnutí, protože je až příliš velký realista na to, aby si nevšiml, že diverzitu dnes na mnoha místech planety bez státu prostě není možné zachránit. Z těchto důvodů také nemluví o zániku státu, ale o jeho krocení.
Součástí knihy je i šedesátistránková studie Boba Kuříka, která nejenže uvádí Dvojí slávu anarchismu do kontextu Scottova antropologického a politologického myšlení, ale také
jako by dotahovala myšlenky, které mají v textu podobu zlomků vytržených z jednotného
rámce. A dělá to tak zajímavě, že i doposud spíše kritického čtenáře ponoukne k zájmu o Scottova stěžejní díla, která se přidržují akademických mantinelů. První do češtiny přeložená kniha anarchistického antropologa tedy
sice záměrně postrádá systematičnost a analytický přístup, nicméně otevírá zapomenuté možnosti, jež tu byly dávno před vznikem státu a jež v některých místech a fenoménech
můžeme ztotožnit i dnes. Nepochybně je přitom důležité, aby si jich vůbec někdo všímal, protože jinak zmizí úplně.