COOLna

Když se vám rozpadne vztah ve dvaceti, je to úplně jiné než ztratit lásku ve věku, kdy je nejvyšší čas na založení rodiny. A co teprve, když už společné děti máte, a těžká situace se tedy nedotýká jen vás dvou. Všechno nakonec přebolí, ale je dobré vědět, že v různých fázích života máme nárok na různé pocity.

Rozchod dvou lidí může mít tisíc důvodů. Asi se shodneme, že ať už do života přináší úlevu nebo pocit zoufalství a beznaděje, jde o životní kapitolu, kterou chceme mít co nejrychleji za sebou. Každé takové odloučení je ale jiné a obecná příručka, jak docílit klidu na duši, bohužel neexistuje.

Nezáleží totiž jen na tom, jestli jsme iniciátorem nebo tím, kdo ze vztahu nedobrovolně odchází. Velkou roli hraje i fáze života, ve které se zrovna nacházíme.

Kdyby se mě někdo zeptal, co bych poradila svému dvacetiletému já, asi by to byly věci typu „nedělej si vrásky z rozchodů“.

Určitě bych tehdy udělala líp, kdybych vyrazila zapít žal do podniku plného testosteronu. S vědomím, že kolem mě je přece tolik svobodných bezdětných mužů, takže mám stále kde brát. (Což je něco, co už třeba o deset let později rozhodně neplatí.) Jenže jsem nevěděla, co vím teď, a čas už nevrátím.

Podle životní koučky a párové poradkyně Lucie Mucalové je naprosto správné, že si v tomto věku dovolíme zlobit se na všechny kolem, kdo nás chtějí uchlácholit větou: Jsi mladá a všechno máš před sebou. „Jistě je to dobře míněná rada, ale bolest nezmenší. Vyplakejte se, svěřte se někomu, ke komu cítíte důvěru, možná si na nějaký čas vytvořte potřebnou izolaci, kde budete mít pocit bezpečí, ale nezůstávejte příliš dlouho sama.“

Když se nad tím zamyslím, naše tehdejší proplakané rozchody měly možná přece jen něco do sebe. Třeba nás trošku zocelily a postupně připravily na situace, kdy bude ztráta partnera o dost těžší.

Na posledním srazu se střední jsme s holkami místo veselých historek ze školních lavic řešily čerstvou situaci spolužačky Kláry, která se po osmi letech vztahu rozchází s manželem. Prostě jim to doma už neklapalo. Necítí zradu ani bolest z rozpadu manželství. Nejvíce zdrcující je pro ni fakt, že je ve svých čtyřiatřiceti bezdětná a bude muset hledat nového muže, se kterým rodinu založí. Kromě toho se také musí poohlédnout po lépe placené práci a novém bydlení.

„Začínám prostě od začátku, to je příšerný pocit. Pořád jen počítám, a nejen peníze. Taky třeba to, že když někoho potkám do roka, stejně ho musím nejprve dobře poznat, takže dítě budu mít nejdřív za tři roky. To mi bude třicet sedm, budu stará máma. A to nemluvím o variantě, že taky nikoho potkat nemusím. A co když nebudu moci otěhotnět? Do kolika let můžu jít na umělé oplodnění?“

Hlavu měla Klára plnou otazníků a sužovaly ji strach a nejistota, co ji v příštích letech čeká. Jak ve svém věku může potkat nezadaného muže a najít práci, díky které utáhne všechny výdaje včetně hypotéky. A poskytne jí banka vůbec v dnešní době půjčku?

V těchto situacích Lucie Mucalová radí, abychom si dovolily být zranitelné a mít ze všech těchto otázek strach. „Poté je třeba se zastavit a celé toto zranění a obavy zpracovat, dostat se opět do vnitřního klidu a otevřít se novým možnostem. Mávnutím kouzelného proutku se to neděje, ale je důležité se na tuto cestu vydat, aby vás strach nenaháněl do vztahů, které budou motivovány jen naplněním touhy po dítěti, a přitom byste zapomněla na sebe a své vztahové potřeby.“

Doporučuje také vyhledat pomoc terapeuta, se kterým můžete zapracovat na vlastní sebehodnotě, a hlavně víře, že jednou budete opět spokojená.

Na našem srazu tehdy také zazněly věty: „Kláro, buď ráda, že s ním nemáš děti! To jsou teprve problémy.“

Rozvedená Magda, matka dvou chlapců, souhlasně přikyvovala. Dodnes zažívá velké boje kvůli alimentům, výchově a celkovému rodičovskému fungování. „Nedovedete si představit, jaké to bylo, když jsem kluky posílala k cizí ženské, se kterou mě navíc David podváděl dva roky. A vůbec ten hrozný pocit, že rozpad našeho nevydařeného manželství ublíží nejvíc těm prckům.“

Že se většina myšlenek při rozvodu točí kolem dětí, je podle koučky naprosto pochopitelné. Radí ale, aby ženy nezapomínaly na sebe, své potřeby a bolesti.

„Ptejte se sama sebe, co v tuto chvíli potřebujete, a pokud se na vše cítíte být sama, zmocňuje se vás panika, řekněte si o pomoc. Pravděpodobně budete muset hledat i sílu ke komunikaci s partnerem, jelikož jste rodiči vašich dětí. Pokud se vám to pod vlivem emocí nedaří, vyhledejte službu mediátora, který vám může být nápomocen při vytváření dohody o dalším fungování, co se dětí nebo společných záležitostí týče.“

Zažila jsem už hodně rozchodů, ale nejdrásavější byl ten, při kterém jsem se musela trápit naprosto utajovaně. Nemohla jsem se vyplakat kamarádce na rameni ani vyrazit pro chlácholivé objetí k rodičům. Tím, kdo odcházel z mého života, totiž nebyl můj oficiální partner, nýbrž milenec. Asi chápete, že hroutit jsem se nemohla ani doma.

Jak bych asi svému protějšku vysvětlovala, že mi během cesty v autě tečou slzy, protože zrovna hrají písničku, kterou jsem poslouchala v objetí svého milence pokaždé, když jsme se něžně pomilovali? Nemohla jsem říct ani: „Promiň, potřebuju přijít na jiné myšlenky, takže mě teď dva dny neuvidíš.“ To bych pak možná řešila rozchod na druhou.

Samozřejmě jsem si mnohokrát pomyslela, že mě ten nahoře trestá za to, jaká potvora jsem předchozích šest měsíců byla. „Tyto utajované příběhy mnohdy způsobují hlubokou bolest, kterou je třeba potlačit, jelikož nesmí vyjít na světlo. Těmto ženám většinou doporučuji vyhledat službu psychologa nebo terapeuta, který je vázán mlčenlivostí. Odpadne tak strach, co s kým mohou či nemohou sdílet,“ radí Lucie Mucalová.

„Při terapii lze otevřít bolest, kterou cítíme, uzdravit své zranění, ale také si říci, co onen muž v našem životě znamenal a co nám mimo manželství dával. Co je pro nás ve vztahu důležité, proč to tam nyní chybí a jak vlastně fungovat dále. Jak žít, a ne přežívat,“ dodává koučka.

Pak jsou tu ženy klikařky, které bezstarostně proplouvají partnerským životem dvacet, někdy třicet, mnohdy i více let. Užívají si vnoučat, společného cestování a nic nenasvědčuje tomu, že by nezestárly po boku svého manžela. Bolestná rána přijde ve chvíli, kdy do té doby (alespoň zdánlivě) oddaný muž přijde domů, posadí se na sedačku a vysloví tu příšernou větu: „Zamiloval jsem se, odcházím.“

Záhy navíc vyjde najevo, že žena, jež ulovila srdce tohoto až doposud spolehlivého manžela, otce a často i dědečka, je jeho třicetiletá asistentka. Tyto podvedené ženy se podle koučky mohou prát nejen se zlomeným srdcem, ale i s propadem sebevědomí a uvržením do vnitřního vězení, které je plné rezignace na sebe samu.

„Cestou je znovuobjevování vlastní hodnoty, hledání lásky k sobě samé, dalšího smyslu života. Pokud se vám v hlavě roztáčejí negativní myšlenky, kupříkladu že jste stará, tlustá, k ničemu, může váš život pokračovat smysluplně dále, jen pokud to sama sobě dovolíte a nezůstanete ve svém vlastním žaláři.“

Má pětapadesátiletá příbuzná nezůstala. Neuplynul ani rok, co ji její muž oficiálně vyměnil za mladší kolegyni, a ona se díky seznamovacímu webu bláznivě zamilovala do rozvedeného technika letadel. Nikdy zkrátka není důvod házet flintu do žita!

IDnes Premium