COOLna

„U nás i u Schwarzenbergů to jde vždy po mužské linii, toho se držíme. Jen Habsburkové udělali kdysi výjimku s Marií Terezií,“ připomíná kněžna Elisabeth. Následnictví se ale podle ní drží ještě dalších dvou tradicí prověřených podmínek: „Zásadní je být katolík a nerozvedený,“ zdůrazňuje s tím, že katolická víra je pilířem Lobkowiczů. „Víra je něco, co zůstane, co vám nikdo nevezme. Je to vnitřní bohatství,“ shodují se manželé.

Rod Schwarzenbergů patří společně s rodem Lobkowiczů mezi nejvyšší šlechtu v Evropě. Jak moc si jsou tyto dva rody blízké?
Jaroslav Lobkowicz: Historicky byly oba knížecími rody svaté říše římské. Je mezi námi ale určitý rozdíl. Schwarzenbergové přišli do Čech až v 17. století, Lobkowiczové tu byli od začátku. Jsme tedy mnohem starším českým rodem.
Elisabeth Lobkowiczová: V říši ale oba rody hrály stejnou roli.

Uzavíraly se mezi vašimi rody i sňatky? Jak jste propojeni?
JL: Občas ano. Například jeden z předků Josef Maxmilián měl manželku Schwarzenbergovou, tedy to byla praprababička mého otce.

A naopak teta zesnulého knížete Karla Schwarzenberga byla Lobkowiczová.
E.L.: Ano, teta Amalie Schwarzenbergová, rozená Lobkowiczová. Zádušní mši za ni tehdy sloužil manželův bratr, biskup František Václav Lobkowicz. Je uložena v rodinné hrobce Schwarzenbergů na Orlíku, zrovna v té, kde bude i Karel.

Jak dobře jste se Karlem Schwarzenbergem znali? Jak jste ho vnímal?
J.L.: Celkem dobře. Musím říct, že nějaký velký vztah mezi námi nebyl. A to z prostého důvodu: on vyrůstal v Rakousku, já jsem vyrůstal tady. To znamená, že jsme vyrůstali úplně jinak. On jezdil na různé mezinárodní přednášky a účastnil se všeho možného, já jsem byl tady v Plzni zaměstnaný jako opravář televizí. V Plzni mě tedy znal leckdo, dál už ale ne. Utekl jsem z Československa v roce 1968, udělal jsem si vysokou školu, oženil se a musel jsem koukat, abych uživil rodinu. Čili na nějaké mezinárodní věci jsem neměl čas. Musel jsem vydělat peníze, prostě bez práce to nešlo. Takže jsem s Karlem velké kontakty neměl ani v emigraci. To spíš s jeho otcem. Ten nás občas navštívil v Mnichově, byl to báječný muž. Vykládal jsem mu tehdy, jak se Orlík změnil, poté, co postavili přehradu, jak je to tam samá voda. Zamyslel se a povídá: „Tak už to není Orlík, už je to Kachník.“ Měl velký smysl pro humor.

E.L.: A také manželovi sám vytvořil ručně malovaný rodokmen Lobkowiczů. Když zemřel, jeho syn Karel ho pak našel a předal nám ho.

Lidovky.cz: V roce 1989 přišla revoluce a pro vás i Karla Schwarzenberga začala éra politiky.
J.L.: Hned z kraje devadesátých let jsem byl zvolený v Plzni do městského zastupitelstva, ale to jsem se s Karlem Schwarzenbergem ještě moc nevídal. Oba jsme byli v jiných partajích. Mimochodem to, že jsem já vůbec byl zvolený, bylo velkým překvapením. Víte, politika stojí velké peníze a ty jsme neměli. Měli jsme zámek, do jehož opravy jdou všechny peníze. V roce 1998 ale najednou přišlo za lidovce zvolení do parlamentu, to bych nečekal. Ve sněmovně jsem setrval do roku 2006.

V roce 2009 jste ukončil členství u lidovců a vstoupil do TOP 09. Stál za tím právě Karel Schwarzenberg?
J.L.: Když jsem u lidovců skončil, volal mi párkrát Karel, abychom se sešli a abych vstoupil s ním do nové strany TOP 09. Řekl jsem, že si to rozmyslím. Za dva dny volal ještě jednou, a to jsem mu řekl, tedy dobře.

Lidovky.cz: Kromě vás dvou TOP 09 zaujala i dalšího člena šlechtického rodu – Tomáše Czernina.
J.L.: Přesně tak. Tomáš ale není ve sněmovně, je senátor. Spolu s ním jsem si velmi blízký, je to můj synovec od sestry.

Karel Schwarzenberg se vrhl do vysoké politiky takřka hned po sametové revoluci a rovnou zamířil do těch nejvyšších pater a šel dělat hradního kancléře. Jak jste to tehdy vnímal, nebyla tam třeba špetka křivdy, nebo naopak obdiv?
J.L.: Vlastně žádný pocit to ve mně nevyvolávalo. Určitě ne závist. Zkrátka, on měl tu příležitost, my jsme ji neměli. Navíc byl velmi osobní, nápomocný, automaticky se proto dostal hned na začátku na Hrad.

E.L.: Já osobně jsem byla ráda. Víte, on měl tu příležitost, to vychování, ty kontakty, styky, znalosti. Manžel tuto šanci neměl, byl zprvu jen dělník, ačkoli později se z něj stal inženýr. Okolnosti to ale takto prostě chtěly.

Ačkoli jste byl po roce 1968 také v emigraci a oženil jste se s Francouzkou, na své děti jste, na rozdíl od Karla Schwarzenberga, mluvil česky. Svěřil se vám někdy, že by ho trápilo, že jeho potomci češtinou nevládnou?
J.L.: Karel si myslel, že není možné, aby Sovětský svaz padl. A proto si myslel, že jeho děti nebudou češtinou nikdy mluvit. Já nebyl tak zkušený a v politice tehdy zběhlý, šel jsem na to srdcem. Někde v srdci jsem věděl, že to přejde, a že naše děti proto musejí mluvit česky. A tušení srdce se potvrdilo.

Jak jste si k češtině našla cestu vy?
E.L.: Slyšela jsem ji doma. Navíc jsme i chodili každou neděli v Mnichově do českého kostela. Ale gramatiku jsem vůbec neznala. Myslela jsem si, že nemá cenu se ji učit, že to nepotřebuji. Ale pak jsem přišla sem, a to bylo těžké. Chodila jsem do kurzu spolu se svým tehdy čtrnáctiletým synem. Co on zvládl za půl roku, to já za několik let. To víte, v padesáti letech to už nešlo tak rychle.

Na poslední rozloučení s Karlem Schwarzenbergem se sjede veškerá evropská aristokracie. Jsou nějaká pevně daná pravidla takových akcí?
E.L.: Určitě. Například si vzpomínám, jak jsme byli ve Vídni na pohřbu Otty Habsburka. Ve svatoštěpánské katedrále bylo jasně určeno, kde sedí knížata, byl zasedací pořádek, dlouhý pochod Vídní a podobně.

Jak často se rozvětvené evropské aristokratické rody scházejí?
J.L.: Knížata z římské říše se scházejí každý rok. Je to asi dvě stě rodin, mezi nimi tedy i Lobkowiczové a Schwarzenbergové. Probíhá to na různých zámcích po Evropě.

Byli třeba Schwarzenbergové i na vaší svatbě?
E.L.: Nebyli, protože jsme se museli vzít velmi rychle. Šli jsme v Paříži na úřad a vzali se tam. Jen my dva, moji rodiče, manželova teta. Celkem pět lidí. I úředníci se tehdy divili, že nás je tak málo. Můj tchán totiž přišel s chytrým řešením, že když se syn hned v emigraci ožení, důvod jeho odchodu nebude politický, ale osobní. Také musel manžel ještě zaplatit dva tisíce marek, aby neměli jeho rodiče a sourozenci v Čechách potíže. Byli tady prakticky rukojmími.

Mrzí vás dodnes, že se Karel Schwarzenberg nestal prezidentem?
J.L.: On byl skutečně státník. Prostě se tak narodil, měl to v sobě. A že to český lid neviděl? Chybělo pár procent, opravdu málo. To je zkrátka demokracie.

E.L.: A také se o to zasloužil do jisté míry i Miloš Zeman, když vytáhl Benešovy dekrety. Jakmile padlo uprostřed debaty jméno Beneš, to byl konec.

Když už mluvíme o Benešových dekretech, jak se díváte na snahu prezidenta Petra Pavla pomoci Lichtenštejnům prosadit smírné řešení dlouholetých sporů s Českem? Prospělo by to Česku?
E.L.: Myslím, že spíš ano. Nemusí tu být jen oligarchové, Andrej Babiš, Kellnerovi, tedy všichni ti bohatí šlechtici dneška. Ve společnosti už je místo pro někoho, jako jsou třeba Lichtenštejnové, je čas, aby už zase něco přebrali lidé s dlouholetou rodinnou a šlechtickou tradicí a vychováním. Jedině oni svým bohatstvím mohou konkurovat lidem, jako je Babiš. Ten je dnes tak bohatý jako Lobkowiczové v 19. století.

Mimochodem, který rod je mimochodem početnější, Lobkowiczů, nebo Schwarzenbergů?
J.L.: Lobkowiczů je víc. Jen my už máme sedm vnoučat, máme tedy pokračovatele.

Nadále platí, že hlavou rodu může být jedině syn? Ženská linie je nemožná?
E.L.: Ano, vždycky to jde po mužské linii. U nás i u Schwarzenbergů. Jen Habsburkové udělali kdysi výjimku s Marií Terezií. Jinak to ale stále v našich rodech funguje po mužské linii, toho se držíme.

Jak moc ještě dnes platí, že mezi sebou uzavírají sňatky příslušníci mediatizovaného rodu? Tedy takových rodů, jejichž příslušníci se mohou ženit či vdávat s příslušníky vládnoucích rodů.
J.L.: Děje se to, stále se to drží, ale ne stoprocentně.

Manželka vašeho nejstaršího syna Vladimíra je z mediatizovaného rodu?
E.L.: Vůbec ne. Je Francouzka jako já, má sice šlechtické předky, ale otec není ze šlechty.

A z jakého rodu pocházíte vy, paní kněžno?
E.L.: Vyrostla jsem ve Francii, v Paříži, ve šlechtické rodině. Oba moji rodiče pocházeli ze šlechtického rodu, otec ze severu země a matka ze západu. Rod Vienne dle legendy pochází z dob Karla Velikého, fakticky je ale doložen ve 13. století v Burgundsku.

Jaké jsou dnes podmínky pro to stát se vladařem domu lobkowiczkého a pokračovat v otcově tradici?
E.L.: Zásadní je být katolík a nerozvedený.

Dva nerovné sňatky synů někdejšího roudnického vévody přinesly vladařství domu lobkowiczkého do vaší rodiny.
J.L.: Přesně tak. Lobkowiczové se kdysi rozdělili na dvě hlavní větve – mělnickou a roudnickou, což platí dodnes. My jsme součástí té roudnické. Roudnice byla hlavním sídlem rodu až do 30. let 20. století. Jenže tehdy se bratranci mého otce, kteří měli nést nástupnictví, nepodřídili rodinnému pravidlu, že se příští kníže musí oženit s rovnorodou a katolickou ženou. Jeden si místo toho vzal herečku či zpěvačku, všeho se vzdal: rodového majetku i titulu. Jeho mladší bratr Maxmilián si vzal rozvedenou ženu v Anglii, která navíc nebyla ani katolička. Nároků se ale nevzdal a jejich potomci podědili lobkowiczký majetek. Na nás křimické přešel ale rodový titul.

Jak moc ještě dnes šlechtictví zavazuje? Je respekt k tradicím něco, co máte v sobě zabudováno automaticky od dětství?
J.L.: Řekl bych, že to je celkem automatické. U nás to bylo vždy bez diskuse. Nevím, jak je to u ostatních rodin, všechny samozřejmě neznáme a nevíme, co přesně dodržují.
E.L.: Nicméně historicky to vše souvisí s říší římskou. V té byli křesťané, katolíci. To byl standard.

Vaši bratři zasvětili život církvi, jeden z vašich synů též. Náhoda, nebo pokračování rodové tradice?
J.L.: Jen té křimické větve, u ostatních to tak není. A ani historicky to moc nebylo. Třeba Schwarzenbergové měli kardinála, Lobkowiczové ne.
E.L.: Našeho syna, který je knězem v Paříži, inspirovala ke kněžské dráze teta Gabriela, která byla řádovou sestrou, pečovatelkou a po revoluci pak pomáhala připravovat dospělé lidi na pokřtění. A pak samozřejmě dva strýcové, jeden biskup, druhý opat kláštera v Teplé.

Silný akcent na katolictví u vás tedy pokračuje. Daří se to uchovat i v nové generaci, zmínili jste sedm vnoučat. Udrží se to?
J.L.: Doufáme v to, snaha je. Děti našeho třetího syna, který žije ve Frankfurtu, mají náboženství ve škole automaticky. Navíc jsou i výborní ve hře na klavír, jsou velmi muzikální.
E.L.: Víte, víra je něco, co zůstane, co vám nikdo nevezme. Je to vnitřní bohatství, pilíř Lobkowiczů.