COOLna

„Mnoho půjček bylo poskytnuto po roce 2013 a měly pěti-, šesti- nebo sedmileté období odkladu. Poté se (kvůli globálnímu ekonomickému ochlazení v důsledku pandemie covidu-19) přistoupilo ke dvěma dalším rokům milosti, kdy dlužníci nemuseli splácet,“ řekl Bradley Parks, ředitel AidData.

Ve zmiňovaném roce 2013 čínský prezident Si Ťin-pching zahájil mezinárodní obchodněpolitickou iniciativu One Belt, One Road neboli novou hedvábnou stezku. Ta má do roku 2049 ještě více propojit Čínu se zbytkem světa. Číňané od té doby rozpůjčovali zejména v jihovýchodní Asii, v Latinské Americe a v Africe na výstavbu silnic, letišť, železnic či elektráren tolik peněz, že to z nich podle amerických odborníků z institutu AidData učinilo největší věřitele na světě.

Řada z těchto rozvojových projektů se však nepovedla a některé půjčky navíc měly podle AidData klouzavou úrokovou sazbu, která se postupně zvyšovala. Podle zveřejněné zprávy se úroky některých dlužných států v období od první fáze otevírání nové hedvábné stezky v letech 2014 do roku 2021 až zdvojnásobily. Mnoho zemí tak postupně zjistilo, že dluží mnohem více, než čekalo.

„Peking nyní hraje dosud nepoznanou a nepohodlnou roli největšího oficiálního vymahače dluhů na světě,“ napsali analytici ve svém výzkumu zveřejněném tento týden, který mapoval čínské financování téměř 21 tisíc rozvojových projektů ve více než 150 zemích za poslední dvě desetiletí. „Celkový nesplacený dluh od dlužníků z rozvojové části světa činí nejméně 1,1 bilionu dolarů (přes 25 bilionů korun),“ doplnili experti. S tím, že podle některých odhadů má jít dokonce až o 1,5 bilionu dolarů (34,5 bilionu korun).

Peking se proto podle zprávy AidData začal v posledních letech zaměřovat na poskytování záchranných úvěrů v čínských jüanech – na rozdíl oproti předchozím rozvojovým půjčkám denominovaným v dolarech –, které mají dlužným státům pomoci se splacením prvního dluhu. Půjčky rozvojovým zemím představují zhruba 60 procent čínského úvěrového portfolia. Ale zatímco ještě v roce 2015 tyto úvěry šly z více než 60 procent na rozvojové projekty, již v roce 2021 tento podíl klesl na něco málo přes 30 procent – a bezmála 60 procent už představovaly právě nouzové půjčky.

„Navenek se může zdát, že Čína zachraňuje dlužníky, ale zachraňuje spíš své vlastní banky,“ konstatovali odborníci z AidData s tím, že nouzové záchranné půjčky – poskytované zpravidla čínskou centrální bankou – putují hlavně k největším dlužníkům.

Peking se ovšem nespoléhá jen na záchranné úvěry. Jedním z klíčových opatření na ochranu čínských rozvojových investic v zahraničí má být podle AidData volný přístup k platbám jistiny a úroků prostřednictvím vysávání devizových rezerv dlužných států, „bezpečně“ držených v čínské úschově. Takto zajištěné půjčky činily v roce 2021 hned 72 procent z celkového čínského dluhového portfolia, zatímco v roce 2000 to bylo jen 19 procent.

„Zabavení hotovosti se většinou provádí tajně a mimo bezprostřední dosah domácích kontrolních institucí,“ napsali ve své zprávě experti z AidData.

Afrikanista Jan Záhořík ze Západočeské univerzity v Plzni přitom soudí, že Číňané si řadu rozvojových zemí v podstatě koupili. „Etiopie, ale třeba také Keňa a Zambie jsou dnes natolik zadlužené, že to už asi nikdy nesplatí,“ řekl Záhořík již před časem. Podle deníku The Financial Times mezi čínské dlužníky patří třeba i Argentina, Írán, Pákistán či Srí Lanka. Právě její případ patří mezi ty mediálně nejznámější.

Na první pohled velkolepý projekt na výstavbu přístavu ve městě Hambantota skončil fiaskem. Přístav je dnes prakticky opuštěný, sám na sebe nevydělává a země se i kvůli půjčce více než sedmi miliard dolarů (skoro 150 miliard korun) ocitla loni v bankrotu. Jako kompenzaci za ztrátu musela přístav pronajmout Číně na 99 let, včetně 15 tisíc akrů půdy v jeho okolí.

„Způsob čínského fungování, kdy poskytnou finance bez otázek a zohledňování návratnosti, je na začátku pro obě strany výhodný, nakonec se ale může vymstít,“ řekl analytik Filip Šebok z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), který se zaměřuje na domácí i zahraniční politiku Číny. „Často se mluví o dluhové pasti, kdy Čína úmyslně uvádí státy do závislosti. Vytváří to však i ekonomické a politické problémy pro samotnou Čínu,“ dodal.