COOLna

Poslanec německé CDU Jens Spahn chce uprchlíky od evropských hranic odehnat „fyzickou silou“ a zřejmě sní i o zdi. Představa, že nás takto ochrání před důsledky klimatické krize, je absurdní. Komentář Christiana Stöckera pro magazín Spiegel.

„Po východu slunce se tu vše stává peklem“, říká Abdullah Husain, který učí na univerzitě v Kuvajtu, v multimediálním článku, který v roce 2022 zveřejnil deník New York Times. Článek, který i dnes neztratil ze své aktuálnosti, je velmi tísnivý, protože ukazuje lidi, kteří již nyní částečně žijí v podmínkách, které brzy zavládnou na mnoha místech této planety. Extrémní vedra, často spojená s vysokou vlhkostí.

V Kuvajtu žijí ti, kteří si to mohou dovolit, převážně v klimatizovaných vnitřních prostorách; bohatí téměř úplně ztratili kontakt s přírodou. Všichni ostatní žijí v podmínkách, které prokazatelně masivně poškozují jejich zdraví. To se týká především milionů zahraničních pracovníků, kteří dělají pro místní obyvatele vše, co oni sami dělat nechtějí.

Části planety budou neobyvatelné
Pro škodlivost vysokých teplot je rozhodující „pocitová teplota„, v angličtině často označovaná jako „index tepla“ nebo „heat index„. Skládá se z naměřené teploty a vlhkosti vzduchu. Index tepla vyšší než 51 stupňů Celsia je považován za „extrémně nebezpečný“ a „pro člověka není po jakoukoli dobu bezpečný“. Takové teploty nejsou prostě jen nepříjemné, ale poškozují i organismus.

Normy pro zdraví nebezpečné teploty byly vyvinuty například pro lidi pracující v kotelnách, říká Lucas Vargas Zeppetello, autor studie na toto téma. „Nebyly považovány za něco, co byste mohli zažít venku. Ale to se právě začíná dít.“

Pokud lidstvo rychle nezmění svůj přístup, nastane v polovině století v některých částech tropů 60 a více dní v roce nesnesitelné horko. Pocitová teplota pak bude 52 stupňů Celsia a více.

V jiných tropických a subtropických oblastech nebude do konce století tak horko, ale stále bude po většinu dní v roce znepokojivé vedro. Očekávají se teploty vyšší než 39 stupňů Celsia. Podle Vargase Zeppetella a jeho kolegů je třeba tyto pocitové teploty „klasifikovat jako ‚nebezpečné’“.

To se dotkne některých z nejhustěji osídlených oblastí současné planety. Patří mezi ně Indie, kde bude podle současných prognóz v roce 2050 žít 1,67 miliardy lidí, a také části Afriky, Jižní Ameriky, jihovýchodní Asie, Střední Ameriky, jihu USA a severu Austrálie. Lidstvo se takovému vývoji nemůže jednoduše „přizpůsobit“.

Autoři studie z léta 2023, publikované v časopise Nature Communications, rovněž varují, že současné extrémní výkyvy počasí, jako jsou vlny veder, sucha a extrémní srážky, by mohly způsobit „synchronní neúrodu“ v nejrůznějších oblastech světa. Toto nebezpečí představuje dosud podceňované „riziko pro globální potravinovou bezpečnost“.

A to nás přivádí k Jensi Spahnovi. Ten v současnosti působí jako jakýsi neoficiální zástupce generálního tajemníka CDU/CSU: vždycky vnese do veřejné debaty dosud nevyslovitelné a sleduje, co se stane. Často jsou to prostě pohádky. Například když kdysi v jednom diskusním pořadu prohlásil, že plynové topení byste si brzy mohli provozovat na vodík vyrobený vlastním fotovoltaickým systémem. A někdy jsou to postoje, které zatím prosazovala jen AfD.

V květnu Spahn v jednom diskusním pořadu vysvětlil, že je třeba se zamyslet nad tím, „zda Úmluva o právním postavení uprchlíků a Evropská úmluva o lidských právech v současné podobě ještě fungují“. S lidskými právy je to tak, že „nefungují“, ale prostě existují. Alespoň dokud lidstvo neupadne do předcivilizačních časů.

V ústavě není uvedeno „Lidská důstojnost je nedotknutelná, ale jen pokud osoba nepřipluje v nafukovacím člunu“, ale pouze první polovina věty. Ani ve Všeobecné deklaraci lidských práv, od jejíhož přijetí uplyne v prosinci příštího roku 75 let, není uveden žádný seznam výjimek.

Spahn své tvrzení minulý týden ještě vygradoval. Prohlásil, že „nelegální migrační pohyby“ musí být zastaveny „fyzickou silou“, pokud to bude nutné. A pak: „Hranice budou dříve či později uzavřeny. Zda za pět nebo patnáct let, to vám nemohu říci. Ale dojde k tomu.“

Spahn už zřejmě sní o „pevnosti Evropa“, u jejíhož hraničních zdí by násilí mohlo být legitimním prostředkem sebeobrany. Budeme tedy střílet po všem, co se hne? Když něco podobného před sedmi lety napsala Beatrix von Storchová z AfD, zvedl se takový poprask, že nejprve vše odvolala a pak vysvětlila, že jí „ujela myš“. Skutečnost, že představitel CDU/CSU nyní v souvislosti s bojem proti nežádoucí migraci hovoří o „fyzickém násilí“, vypovídá mnohé o nesmírné brutalizaci politického diskurzu během pouhých několika let.

Ve skutečnosti se na vnějších hranicích Evropy již dlouho odehrávají nelidské a dystopické scény. Myšlenka „pevnosti Evropa“ je však ve světě, který je popsán výše, nebezpečnou iluzí. Mnoho miliard lidí žije v oblastech, které by se do poloviny století mohly stát neobyvatelnými. Odpovědí na tento scénář může jen stěží být zeď, která tyto miliardy lidí udrží venku, až k tomu dojde. Zdá se však, že právě taková je Spahnova vize budoucnosti, „ať už za pět nebo patnáct let“.

AfD je známá tím, že popírá změnu klimatu způsobenou člověkem. Program klimatické politiky CDU/CSU pod vedením Friedricha Merze se omezuje na vyčkávací přístup, koncepty jako jaderná fúze a přímé zachycování oxidu uhličitého (CO2) ze vzduchu a – viz výše – vyprávění pohádek.

Odpovědi politiky na tyto scénáře musí vypadat zcela odlišně. Na jedné straně migraci nutně potřebujeme, pokud se naše důchodové systémy nemají brzy zhroutit. Na druhé straně se Německo musí konečně stát vedoucí zemí v oblasti ochrany klimatu, a to jak na národní úrovni – čemuž Unie CDU a CSU již 16 let brání – tak na mezinárodní úrovni.

Německo by například mělo udělat vše pro to, aby v mnoha afrických zemích, které nemají jedinou uhelnou elektrárnu, ani žádné nestavěly, ale stavěly solární a větrné elektrárny. Aby byly na prosincové klimatické konferenci COP28 v Dubaji dohodnuty významné mezinárodní cíle v oblasti snižování emisí. Že se peníze na pomoc rozvíjejícím se zemím na přizpůsobení se klimatu, které jsou již léta slibovány, konečně uvolní, místo aby byly stále odročovány. Aby byly konečně zastaveny nové projekty na těžbu ještě většího množství ropy a plynu. Aby bylo dosaženo skutečné mezinárodní spolupráce.

Zeď kolem Evropy by byla noční můrou jako v románu Johna Lanchestera „The Wall“, filmu Davida Wheatleyho „The March“ nebo ve sci-fi filmu „Elysium“ jihoafrického režiséra Neilla Blomkampa.

V posledním jmenovaném se světoví boháči uchýlili z planety zničené klimatickou krizí na zdánlivě rajskou vesmírnou stanici. Žijí v umělém světě, podobně jako kuvajtská, na ropných miliardách vybudované, říše.

Evropa však není vesmírná stanice, nachází se na planetě Zemi. A tuto planetu obýváme všichni společně.

Christian Stöcker, kognitivní psycholog