COOLna

Saúdská Arábie na poslední chvíli zrušila návštěvu českého ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely a podobně dopadl i premiér v Africe, kde mu vystavila nepříjemnou stopku Nigérie. Obě země představují významné producenty ropy, přičemž Česká republika akutně potřebuje nahradit dodávky „černého zlata“ z Ruska, na nichž pořád závisí.

Saúdská Arábie je pilířem muslimského světa, v Nigérii tvoří muslimové více než polovinu obyvatel. A byť oficiální komuniké o tom mlčí, Česku se tak údajně jako bumerang vrátila jeho viditelná podpora Izraele. Bezprostředně v podobě hlasování proti rezoluci Valného shromáždění OSN, jež vyzývala k okamžitému humanitárnímu příměří v Pásmu Gazy, ovšem bez přímého odsouzení masakru izraelských civilistů Hamásem ze 7. října. Stejný postoj zaujalo pouze 13 dalších zemí.

Českou pozici ve Spojených národech pak ještě třikrát červeně podtrhla ministryně obrany Jana Černochová svou twitterovou výzvou za vystoupení České republiky z OSN, poněvadž světová organizace podle ní „fandí teroristům“. A médii například proběhly též fotografie z mítinku „Společně pro Izrael“ na pražském Staroměstském náměstí, kde přednesl projev premiér Fiala a jehož se zúčastnila řada ministrů jeho vlády včetně Síkely a Černochové.

U českých politiků se ale určitě nejednalo pouze o nějakou aktuální emoci. Podpora Izraele trvale patří do profilového rejstříku české zahraniční politiky a tvořila vlastně jediné významné téma, na němž se většina současné vládní sestavy shodovala s bývalým prezidentem Milošem Zemanem.

Má opravdu svou dlouhodobou a silnou tradici a oporu též v původu mnoha rodin obývajících současný židovský stát v českých zemích. Izrael je u nás vnímán, jakkoliv jde o zidealizované a zjednodušené vidění, jako jediná demokracie Blízkého východu, jako bašta v podstatě naší, sekulární evropské kultury v kalném muslimském moři, které většina Čechů pokládá za jurský megapark temného středověku a líheň teroristů. I kvůli tomu zaujalo skoro celé domácí politické spektrum včetně Okamurovy SPD k napadení Izraele Hamásem nevídaně jednotný postoj.

Morálně je tudíž, alespoň pro Čechy, vše navýsost jasné, nicméně politika představuje hodně pragmatickou disciplínu a hlavní náplní práce politického činitele má být obhajoba národních (státních) zájmů. Logicky se proto nabízí „kacířská otázka“: Neohrožují vlastně pouze mediálně okázalá gesta českých politiků vůči Izraeli, kam patří i hlasování v OSN (inkriminovaná rezoluce stejně postrádá právní závaznost) zájmy České republiky? Ba dokonce přímo strategické zájmy neboli energetickou bezpečnost? Neznamená zamítnutí Síkelovy a Fialovy cesty potenciální ztráty v řádu miliard korun?

Podstatu problému lze vyjádřit i jinak: Neměli bychom se v zahraniční politice chovat podobně jako Izrael, tedy nekompromisně hájit především vlastní zájmy?

Zejména od ruské agrese vůči Ukrajině z února loňského roku cítila řada českých příznivců Izraele vážné rozpaky kvůli jeho postoji ke konfliktu, kdy pro Ukrajinu nehnul prstem a spíše stranil Rusku. Přitom pro ty, kteří sledují zahraniční politiku detailněji, nešlo o žádné překvapení. Izrael s Ruskem dlouhodobě spolupracoval, poněvadž Moskva pak trochu krotila Teherán a Damašek, což usnadňovalo zajištění izraelské bezpečnosti. V tomto ohledu se tak zájmy České republiky a židovského státu skoro diametrálně rozbíhaly. Ale proč ne, to se státům stává, ostatně, zájmy se zde spíše jen rozbíhaly, leč nekřížily se, a zmíněná potíž se tedy dala přejít mlčením.

Lze však přejít mlčením střet zájmů v podobě – morálně samozřejmě oprávněného – mávání izraelskou vlajkou na Staromáku nebo na sociální sítích a skutečností, že českému premiérovi pak doslova zabouchne dveře před nosem šestý nejlidnatější stát světa, nejlidnatější země Afriky a zhruba patnáctý největší světový producent ropy neboli Nigérie? Či jeho ministru průmyslu a obchodu druhý až třetí největší producent, Saúdská Arábie?

Přes častá vzletná slova politiků o našem dokonce prý až strategickém partnerství s Izraelem platí, že není v NATO, kdežto například Turecko ano. A ekonomická, vojenská či technologická spolupráce s židovským státem sice existuje, ale bohužel nikoliv v nějakých masivních rozměrech.

Přitom Nigérii nedávno Aero Vodochody dodalo několik modernizovaných cvičných proudových letadel L-39 Albatros a exportní potenciál pro český letecký průmysl je tam evidentně značný. Rozhodně pro nejnovější produkt firmy Aero, L-39NG neboli Albatros nové generace. Veřejná diskuse o praktičnosti české zahraniční politiky je tedy evidentně nejen legitimní, ale přímo palčivě nutná.

Josef Mlejnek