COOLna

Války nevedou jen lidé, ale i zvířata. Třeba v letech 1974 až 1978 se střetly dvě tlupy šimpanzů v tanzanském národním parku Gombe v konfliktu, při kterém byli samci poražené skupiny jeden po druhém vyvražděni.

Napjaté vztahy mezi šimpanzími tlupami nejsou žádnou vzácností a lidoopy to donutilo ke strategickému chování, které už v šestém století před naším letopočtem doporučoval čínský vojevůdce Sun-c’, když v traktátu O umění válečném radil: „Předstihněte nepřítele a obsaďte vyvýšená a osluněná místa. Pak budete moci bojovat s výhodou.“

Pohyb šimpanzí tlupy si příliš nezadá s tím, jak operují průzkumnické jednotky, když se dostanou do kontaktu s nepřítelem.

Tuto v přírodě zcela ojedinělou schopnost odhalil mezinárodní tým vedený Romanem Wittigem z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. Výsledky tříletého detailního sledování dvou tlup šimpanzů z národního parku Tai v Pobřeží slonoviny popsali ve vědeckém časopise PLOS Biology.

Každá tlupa měla třicet až čtyřicet členů a vědci je sledovali osm až dvanáct hodin denně. Celkem tak pokryli chování šimpanzů po dobu 21 000 hodin a pomocí GPS nashromáždili data o pohybu 58 zvířat.

V národním parku Tai vědci studují šimpanze už 45 let. Takhle soustavný a detailní výzkum je ale i tam zcela výjimečný. A právě obrovské množství dat umožnilo Wittigovi a jeho spolupracovníkům odhalit unikátní chování šimpanzů. Z menšího počtu pozorování by nebyla strategie tak jasně patrná.

Teritoria, na něž si obě tlupy činily nárok, se kolem společné hranice překrývala a na tomto území docházelo ke konfliktům. Šimpanzi se této „válečné zóně“ nevyhýbali. Naopak, aby dali jasně najevo svůj územní nárok, podnikali k hranicím svého revíru pravidelné výpravy.

„Těchto hraničních patrol se obvykle zúčastní menší skupinky šimpanzů, kteří se drží pohromadě a chovají se nezvykle tiše. Všichni postupují společně a společně také zastavují k přestávkám. Tak trochu to připomíná situace, kdy se šimpanzi vydají na lov jiných zvířat,“ popisuje chování lidoopů člen výzkumného týmu Sylvain Lemoine z univerzity v Cambridge.

V blízkosti revíru cizí tlupy lezli členové šimpanzí pohraniční hlídky na kopce. Nejvyšší vrcholky se sice nacházejí pouhých 230 metrů nad mořem, ale jsou skalnaté, takže na nich neroste vysoká vegetace. Šimpanzi se tu ocitají nad korunami stromů okolního pralesa.

V bezpečí vlastního území bývají hluční. Na pohraničním kopci ale ztichnou a naslouchají, zda neuslyší hlasy členů cizí tlupy. Předem na dálku zkoumají oblast, kam chtějí z kopce sestoupit a kudy povede jejich další cesta.

„Vrcholky kopců nejsou pro šimpanze místem, odkud by se rozhlíželi do kraje. Je to místo, kde bedlivě naslouchají. Zvuky vydávané cizí tlupou mohou být slyšet i na jeden kilometr, a to dokonce i v husté pralesní vegetaci. Šimpanz, který na vrcholku kopce tiše naslouchá, má ideální podmínky k tomu, aby přítomnost cizí tlupy odhalil,“ říká Lemoine.

Analýzou obrovského množství dat došli Wittig a jeho spolupracovníci k závěru, že výstupy na kopce nejsou výsledkem náhody. Šimpanzi tam nelezou z rozmaru, protože chůze do svahu je pro ně namáhavá. To se projeví při návratu od hranic do bezpečí vlastního revíru, kdy lidoopi vylezou jen na každý čtvrtý kopec, jenž jim stojí v cestě. Při postupu směrem k území nepřátelské tlupy ale šplhají na šest z deseti vrcholků.

Na základě informací o cizí tlupě šimpanzi rozhodnou o dalším postupu. Když jsou rivalové vzdálení 500 metrů, půjde jim hlídka vstříc jen ve 40 procentech případů. Když je od cizí tlupy dělí kilometr, vydá se jí v ústrety každá druhá hlídka. Tři kilometry vzdálená cizí tlupa neodradí od putování do oblasti konfliktů 60 procent hraničních patrol.

Výpravy do sporné zóny, nebo dokonce na území cizí tlupy podnikají šimpanzi tak, aby snížili riziko otevřeného střetu s cizáky. Konflikty s sebou totiž nesou silný stres a bojující tlupy se pak potýkají s jeho následky. Trpí například poklesem plodnosti. I proto se souboje často odehrávají jen vzájemným hlasitým překřikováním na bezpečnou vzdálenost. Agresivní nájezdy na území cizí tlupy podnikají obvykle dvojice či trojice samců a motivem jim může být například únos samice.

Zápasy mezi samci pak nejednou končí zraněním či smrtí. Když se schyluje ke rvačce, dávají útočící šimpanzi jeden druhému najevo svou podporu. V krvi se jim pak zvedají hladiny hormonu oxytocinu, k jehož účinkům patří i upevnění vzájemné náklonnosti. Ne nadarmo se mu říká „hormon lásky“.

Zápasy mezi samci pak nejednou končí zraněním či smrtí. Když se schyluje ke rvačce, dávají útočící šimpanzi jeden druhému najevo svou podporu. V krvi se jim pak zvedají hladiny hormonu oxytocinu, k jehož účinkům patří i upevnění vzájemné náklonnosti. Ne nadarmo se mu říká „hormon lásky“.

„Když se schyluje k otevřenému boji, musíte mít jistotu, že ostatní neprchnou a nenechají vás na holičkách, protože pak by vám šlo o život,“ vysvětluje chování před otevřeným konfliktem Wittig.

Sylvain Lemoine shrnuje závěry studie konstatováním, že taktické vedení násilných konfliktů je považováno za jednu z významných hnacích sil lidské evoluce. Vyžaduje komplexní uvažování, jehož jsou však zjevně schopní i šimpanzi. Pomáhají si tak při obraně nebo i rozšiřování svých revírů a není pochyb o tom, že ti, kdo tuhle strategii zvládli, vycházejí vítězně z přírodního výběru.

„Člověk má využívání reliéfu krajiny pro kontrolu nad určitým územím hluboce zakořeněné. Obdobná válečnická strategie šimpanzů je ukázkou zárodků válčení, jaké asi využívali i pravěcí lovci a sběrači,“ říká Lemoine.