Ta dotace, co jste sehnala, vystačí leda na zaplacení překladu. Za takových okolností tu knihu prostě nemůžeme vydat.“ – „Obory, o které není velký zájem, se nemohou udržet. A o portugalštinu zájem není, bohužel.“ – „Ta kniha, co mi navrhujete, je příliš tlustá.
Nenapsala ta autorka něco zhruba polovičního?“ – „Filologie dnes netáhnou. To víte, studovat něco, čím se člověk neuživí, to si dneska nikdo nemůže dovolit.“ – „Ten text je příliš
exkluzivní, obraťte se prosím na nakladatele s jiným profilem.“ – „Když říkáte sekundární literatura, to myslíte jako knihu?“
A tak pořád kolem dokola. Nejde, nebude, nesmí se, nemáme. Rozhodně, v žádném případě, bez perspektivy, na to můžete vzít jed.
Nezájem, neschůdnost, nemožnost, ochota by byla.
Bohužel, je nám líto, taková jsou pravidla.
Kde to prosím vás žijete?
Jednou z vlastností života v české kotlině a na moravskoslezské krabatině je to, že člověk stále znovu bojuje za věci, které jsou v jiných (nikoli ostatních!) zemích normální. Pro někoho je to důvod zvednout kotvy. Pro jiné tkví naopak právě v tom jistý půvab: člověk se nemusí zabývat soutěžením, dokazováním,
jestli je lepší, nebo horší než někdo druhý.
Může být sám svou měrou, protože o jistou práci se zkrátka nikdo nedere, takže stačí, když ji člověk dělá nejlíp, jak umí. Může se každým drobným vítězstvím obrozovat a čas od času zakusit slastný dotek smyslu. Není
tady nuda. Dokud v tom nejsme sami, dokud to nevzdáváme.
Tereza Horváthová v úvodu k Baedekru nazvala takto smýšlející „stádem vyhladovělých kulturních duší“. Je to označení dost přesné, zejména představíme -li si pod pojmem kultura taky obyčeje a jiné schopnosti a návyky, které člověk získává jako příslušník té které společnosti. Rozmanitost není povinnost, je to dar.
Šárka Grauová
COOLna 
Napsat komentář