COOLna

Všichni je známe. Buď byla taková naše vlastní matka, tchyně nebo máme podobnou kamarádku. Mučednice. O všechno se postará, všechny obslouží, na sebe zapomíná. Jinak to nedokáže, i když únavou a frustrací padá na ústa. Dělá to pro ostatní, ačkoli oni to vůbec nedoceňují. Matky trpitelky reprodukují zkostnatělé stereotypy a vedené těmi nejlepšími úmysly tím ubližují svým dětem.

Je z toho kolotoče tak unavená, že už to jinak neumí. Dokud se nesesype. Nebo dokud manžel neodejde za jinou ženou, za takovou, která zná i jinou hudbu než soundtrack k Ledovému království. Nebo dokud nezjistí, že jí děti vůbec nejsou vděčné za to, kolik toho pro ně udělala a jak se pro ně obětovala.

Mučednice vychovávají svoje dcery v pocitu, že jejich potřeby jsou méně důležité. V pocitu, že hlavní rolí ženy a matky je posluhovat ostatním. V podivném uspořádání světa, v němž je žena stále diskriminována. Ve vlastním domově a na vlastní přání. Mučednice vychovávají svoje syny v přesvědčení, že ženy jsou otrokyně a domácí i rodinné povinnosti jsou určené a rezervované výhradně pro ně, zatímco skutečného chlapa nejsou hodny. Binec uklidí, oběd uvaří, z večírku přiveze, na babiččiny narozeniny nezapomene, děti obstará.

Nepožádá o pomoc, nic si neusnadní, neutratí za sebe ani halíř a nevěnuje žádný čas sama sobě. Zato doma má naklizeno, z posledních sil uvaří tříchodový oběd, upeče muffiny do školky, v noci ušije kostým na představení. Musí to udělat sama, protože kupované je špatné. Musí, protože cokoli jiného by nebylo dost dobré. Domácí oběd musí být na stole každý den, jinak by se asi rozestoupilo nebe.

V představách těchto mučednic si opravdová matka nikdy nic neusnadní. Opravdová žena ví, co se od ní doma očekává. Věčně unavená, věčně se snaží všem okolo dokázat, že si se vším poradí sama, že každému vyhoví. Podá, přinese, udělá. O Vánocích touží po tom, aby je už měla za sebou, protože je vyřízená po týdnech uklízení a příprav, jenomže by prostě nesnesla, kdyby okna nebyla umytá a na stole chyběla některá z jejích vyhlášených dobrot nebo alespoň deset druhů cukroví. Přitom to všechno často dělá pro rodinu, která to nijak zvlášť neocení a pochutnala by si i na kupovaných zákuscích.

Není to tak, že to nikdo nevidí. Vidí to vaše děti. Ukazujete jim, kdo je ve vašem vnímání žena, manželka, matka. Stejně jako jim ukazujete rodinné tradice, způsob trávení víkendů, učíte je pravidla slušného chování, dáváte jim i cennou životní lekci. A pokud vám tak úplně nevyhovuje život trávený poblíž trouby, dřezu a pračky, 24/7 v pohotovosti, jestli rodina nebude něco potřebovat, pokud takový život sama už žít nechcete, tím méně si přejete, aby ho tak trávily vaše dcery, je potřeba něco změnit. Protože děti to všechno vnímají.

Chcete, aby si váš syn našel fajn manželku? Fajn holky nestojí o muže, kterým se přebalování nebo vstávání k dítěti nezdá dost mužné. Nežijeme v době kamenné. Synové se potřebují naučit, jak si udělat něco k jídlu, vyprat, uklidit a jak být soběstačný i v mnoha dalších ohledech. Ale především se musíte naučit, že vztah je partnerství, nikoli otrokářský systém, ve kterém muž v manželce získává celoživotní služku. Všichni se potřebují naučit vzájemnému respektu.

Chci, aby si mě děti pamatovaly jako silnou ženu. Jako milující matku, která uměla v kuchyni udělat nejen nepořádek, měla vždycky vlídné slovo a… také měla nalakované nehty.

Chci, aby moje děti viděly, že jsem o sebe dbala a byla sama pro sebe opravdu důležitá. Chci, aby viděly, že mě jejich otec bral na rande, že mi říkal, že jsem krásná, a potom mi otevíral dveře do světa, ve kterém jsme oba pečovali o náš vztah.

Chci, aby viděly, že mi manžel někdy nosí do postele kávu a také ví, kde je mop, když se vylije mléko. Chci, aby viděly, že je vděčný za to, co dělám já, a já mu děkuju za to, co dělá on. Chci, aby viděly, že se snažíme jeden druhému vyjít vstříc a respektujeme svoje hranice. Můžu ho nechat o víkendu dospat a on vezme děti na hřiště, když si zase já potřebuju poležet ve vaně.

Chci, aby děti viděly, že moje role ženy a partnerky je stejně důležitá jako role matky. Chci děti naučit partnerství. To, že když muž doma něco dělá, tak „nepomáhá“, ale stará se o domov, který je i jeho. A proto pro něj není problém uklidit, postarat se o děti nebo uvařit. Jeden den ukládá děti on, druhý já. Nejsou přece jenom moje! My oba se po dlouhém dni máme chuť natáhnout na gauč. A uděláme to, když máme hotovo. Není to tak, že on si lehne, zatímco já jedu další směnu. Jak dlouho se dá takhle žít? Opravdu je řád matky trpitelky taková pocta? Vezmete si ho do hrobu, nebo k čemu vám je?

Chci, aby si mě děti jednou pamatovaly, jako ženu, která si uměla užívat života, a ne jako osobu, která neustále luxovala. Je nezbytné naučit naše děti, že matka je taky člověk. Má právo jít ven bez dětí. Chce jít do kina na něco jiného než Tajný život mazlíčků 2. Má kamarádky, se kterými se chce – stejně jako ty, broučku – vídat. Ty jdeš kvůli tomu na hřiště, máma do kavárny. A hotovo.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.