COOLna

Na tom, jak se žena stává ženou a muž mužem, se v průběhu života podílí široká škála vlivů a faktorů od biologických daností, společenských očekávání, sociálních struktur až po osobní dispozice. Kromě toho mají podíl na formování ženské a mužské identity také instituce, ve kterých se pohybujeme a skrze něž posilujeme naši genderovou identitu. Ani škola není výjimkou. To, že se s chlapci a dívkami nezachází rovně, vyplývá z celé řady faktorů, z nichž nejzásadnějším jsou v české společnosti stále žijící genderové stereotypy. „V naší společnosti je poměrně silná představa, že primárním pečujícím má být žena a že ona k tomu má lepší vybavení a více k tomu inklinuje,“ líčí psycholožka Smetáčková, která vede katedru psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a specializuje se na genderové otázky.

Takové představy a také fakt, že si pedagogové a pedagožky tyto stereotypy často vůbec neuvědomují, pak ovlivňují způsob, jakým se chovají k žákům a žákyním. „S nejlepším vědomím a svědomím vedou chlapce a dívky k tomu, že jsou rozdílní – že mají jiné schopnosti a měli by se věnovat jiným oblastem,“ doplňuje psycholožka. To má reálný dopad na to, jak děti a mladí lidé přemýšlejí o své budoucnosti, jaké povolání si vybírají nebo jak si představují slaďování rodiny a kariéry.

Příkladem mohou být slabikáře a čítanky se stereotypně zobrazovanými maminkami, které vaří, a tatínky, kteří typicky pracují, nebo zařazení básničky Jiřího Žáčka s textem „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky…“, na kterou upozornil dokumentarista Vít Klusák.

Podle Smetáčkové nejsou jedinci dostatečně podporováni v oblastech, ke kterým mají dispozice. V případě, že se jedná třeba o oblasti genderově neobvyklé, český školní systém je v nich nerozvíjí. Když pak přijde na rozhodování, jak sladit rodinu a zaměstnání, ženy spíše zvolí obor, který jim to lépe umožní, a do oblasti, kde by bylo náročné práci a péči sladit, se rozhodnou vůbec nevstupovat. V důsledku se tak udržuje společnost, ve které se muži spíše soustředí na život pracovní, zatímco ženy na ten soukromý.

To se podle psycholožky výrazně odráží i na podílu žen v nižších vzdělávacích stupních na vysokých školách. Tam je v současné době žen více, ale čím výše ve vysokoškolském vzdělání jdeme, tím žen ubývá. „I když ženy dominují na bakalářském stupni, tak v případě dokončeného doktorského studia se ten poměr obrací,“ doplňuje psycholožka.

Genderové zatížení souvisí i se silně feminizovaným složením pedagogických týmů. Převaha žen ve vzdělávání, která se ještě umocnila po pádu minulého režimu, dnes prostupuje všemi stupni systému. Výrazně k tomu přispívá laická představa, že učitelství není povolání pro muže, protože v něm není vidina kariérního postupu a dlouhodobě je spojováno s nižší mzdou. K tomu se přidává genderově stereotypní vidění, podle kterého mají ženy sklony lépe pečovat o děti. „V učitelství, zvlášť u těch nižších stupňů, se má za to, že jde hlavně o výchovu. O to, že učitelka bude mít ty děti ráda, bude s nimi hezky komunikovat a nemusí u toho mít příliš velké znalosti,“ vykresluje Smetáčková. Tahle představa je ale podle ní mylná: „I vyučující na prvním stupni se musejí rozvíjet. Dobré učitelky mají velké penzum znalostí a na své profesionalitě musejí stále pracovat.“

Důležitou proměnnou je také podíl mužů a žen ve školní hierarchii; v celém resortu je na vedoucích postech větší počet mužů, než by odpovídalo jejich podílu v učitelské populaci. To podle Smetáčkové vysílá signál, že muži primárně do pečovatelských pozic nepatří. A když už v nich figurují, tak v souvislosti s určitými doménami nebo proto, aby tu instituci řídili.

V důsledku stereotypních genderových představ o tom, jaké jsou typicky mužské a ženské předměty, dívky spíše sklouznou k pasivitě v těch předmětech, které vnímají jako mužské – což je typicky fyzika nebo matematika. A spíše budou odrazeny od volby počítačového semináře. Určitý typ segregace se odehrává i v rámci tělesné výchovy. Zatímco dívky jsou vedeny k formování postavy a zdravému životního stylu, chlapci naopak k soutěživosti a podávání maximálních výkonů. Škola jako instituce má tendenci udržovat společenský status quo a tím je v tuto chvíli stále nepochopení koncepce genderu.

Škola totiž s genderovým rozdělením na dva tábory pracuje téměř na všech úrovních – od předmětů až po fyzický prostor školy. Se zvyšujícím se počtem studujících, kteří jsou součástí LGBT+ komunity nebo mají jiné genderové identity, se tak vůbec nepočítá a učitelé tápou, jak jim vyjít vstříc, aby nedošlo k narušení chodu školy. Příkladem může být narůstající počet transgender a nebinárních osob a s tím přicházející problém ohledně rozdělení toalet na muže a ženy. „Je to přitom úsměvné, protože kam budou ti lidé chodit na záchod, je to poslední, co je zajímá. Mnohem důležitější je, jak se k nim lidé ve škole budou stavět a jakou jim dají emocionální podporu,“ říká psycholožka.

Snaha o zlepšení situace a eliminování škodlivých dopadů genderových stereotypů je podle Smetáčkové nejen úkolem škol, ale nás všech. Naplnění potenciálu každého jednotlivce je dobré pro nás všechny a dlouhodobě z něj těží celá společnost. „Ze školy by měli vyjít lidi, kteří rozumějí tomu, že společnost se vyvíjí a oni mohou s ní.“ Možnou změnu nese na bedrech celá škála institucí i jednotlivců. Cílem je ale uvědomit si, že i přestože striktní biologicky podmíněné rozdělení na muže a ženy může být v jistých ohledech jednodušší, přicházíme tím o kvality jednotlivce. Vnímání genderových stereotypů a rozmanitosti je v zájmu celé společnosti. Zavírat před tím oči je zcela kontraproduktivní. A ve vzdělávání obzvlášť.

Heroine

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.