COOLna

V německém Waldsassenu – v supermarketu Aldi Süd – mezi regály prohýbajícími se zbožím zjistil Fiala to, co jsme všichni věděli už dávno. Že jsme překročili Rubikon luxusu a stali se tichými aristokraty střední Evropy. Moje generace si ještě vzpomíná, jak nenaplnitelně tehdy, na konci osmdesátých let, znělo heslo o dohnání a předehnání Německa. A heleme se, je to tady. Aspoň v másle a kečupu jsme Německo už předehnali.

Ale jasně, že z toho uděláme symbol neúspěchu. Mohli jsme zavzpomínat, jak jsme tam kdysi před výklady žmoulali pašované marky a s tuhnoucím srdcem přepočítávali ceny do korun československých. Mohli jsme zajásat, že je to tady, že teď si zas Germáni nebudou moct dovolit dát pivo u nás. Ale ne, zas je to další důkaz o tom, v jak špatném státě žijeme.

A pro mnohé – jak se zdá z reakcí – i důkaz, jak trapného a slabého premiéra jsme si zvolili. Jenže ani v tomto případě nevidíme pro trávu cestu. A nevidíme, jak důležitou lekci nám Petr Fiala svou poutí do Bavor udělil. I když se vrátil jen s vozíkem plným potravin, bylo to více než jen srovnání cen.

Bylo to přiznání, že i ti na vrcholu jsou stejně bezmocní jako my všichni ostatní. Když totiž přiznal, že ani on s tím nic nedokáže udělat, protože všechna reálná moc je v pařátech supermarketů a koncernů, spadla z něj maska lídra. A zbyl jen člověk stojící mezi regály s vozíkem plným otázek a pár baleními nutelly.

Vlastně mi to připadalo srdcervoucí. Jak už ani nepředstíráme, že tady naši volení zástupci něco řídí. Ale taky hluboce lidské. Protože, ať už je to smutné jakkoli, to bylo po dlouhé době poprvé, kdy jsem se dokázal ztotožnit s některým z politiků. Jezdit s vozíkem po supermarketu a krčit rameny nad cenami, s nimiž nedokážu nic udělat, tomu přece rozumí každý Čech.

Tomáš Baldýnský

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.