COOLna

Jak vážný problém je pro Japonsko stárnutí populace, které už po dekády sledujeme?
Problém stárnutí populace (kóreika) je skutečně vážný. Obecně se ví, že Japonsko má nejvyšší podíl seniorů na světě. I v mnoha západních zemích společnost stárne, ale Japonsko se do současné situace dostalo s překvapivou rychlostí.
Dnes je přibližně třicet procent japonské populace starší 65 let a dál to poroste. Se stárnutím souvisí i podprůměrná porodnost (šóšika), takže v důsledku těchto dvou problémů Japonsko prakticky vymírá. V současnosti čítá japonská populace asi 127 milionů lidí, ale do roku 2050 bude Japonců méně než 100 milionů. A tento trend bude pokračovat. Jinými slovy: je to obrovská demografická krize.

A jak to dopadá na ekonomiku?
Výrazně. Se zmíněnými jevy přichází další závažný problém: stále se zužující základna mladých Japonců zřejmě nebude schopna pečovat o neustále rostoucí počet starších lidí. Stárnutí způsobuje i to, že Japonsko má jeden z nejvyšších veřejných dluhů na světě, zatímco zdravotnický a důchodový systém je v důsledku hyperstárnutí vystaven enormnímu tlaku.
Se stárnoucí populací souvisí i problém sebevražd: zhruba třetina všech sebevražd v Japonsku je spáchána lidmi staršími 65 let, což je truchlivý světový rekord. Japonští senioři se údajně rozhodnou sami zemřít ze tří důvodů, jimiž bývají chudoba, samota, nemoc.

Čím to, že se objevují radikální umělecká díla o (sebe)zabíjení důchodců?
Slyšel jsem, že někteří mladí Japonci, kteří žijí ve velkých městech, mají své skryté fantazie, že se „zbaví“ staré generace. Jednak proto, že ta vytváří na mileniály velký pracovní tlak, a jednak proto, že i mladí Japonci musejí odvádět speciální daň za seniory. Přijde jim to nefér, a proto se tento sentiment – vražda důchodce – může odrážet i v uměleckých dílech.
Co se týče sebevraždy, dobrovolný odchod starých Japonců do hor byl součásti předmoderní tradice a tato zvyklost se pod současným tlakem hyperstárnutí může promítat i do uměleckých děl a filmů. Jedním z těch nejznámějších je Balada o Narajamě (1983) režiséra Šóhei Imamury. Film vykresluje vesnici, v níž panuje zvyk odnášet seniory nad 70 let věku na horu, aby tam vyčkali na smrt.

Pociťují Japonci tíseň ze svého „ubývání“?
Umělecká díla vyjadřují třeba údiv nad tím, že Japonci „mizejí z planety“. Smutný fakt, že mnoho starších, izolovaných Japonců žije a zemře osaměle; japonská média to označují jako „osamělou smrt“(kodoku-ši), určitě umění také reflektuje. A další umělecká tvorba odráží (buddhistickou) útrpnost a nesmyslnost života, ve kterém staří, slabí a osamělí lidé cítí, že jsou jenom „překážkou“ (džama) pro ostatní… Proto se i dnes někteří senioři po vzoru tradic dobrovolně odeberou do oněch hor, kde v tichosti skonají.

Studujete japonská média. Jak píší o fenoménu stárnutí státu?
Provládní japonská média vytrvale popisují snahu politiků obnovit porodnost a zvýšit aktivitu starších lidí. Deníky pak zdůrazňují, že již nelze odkládat otázku, jak se postarat o rychle rostoucí počet starších obyvatel. Letos v lednu například média dlouze řešila výrok premiéra Fumia Kišidy, že pokud se ihned nevyřeší problém vysokého stáří a nízké porodnosti, japonská společnost prakticky přestane fungovat.
K tomu do médií občas proniknou skandální výroky předních politiků: třeba současný místopředseda Liberálně demokratické strany Asó Taró roku 2013 údajně utrousil, že náklady na péči o seniory snížíme jen tak, když je „necháme urychleně zemřít“.
Na rozdíl od provládních médií jsou japonské tabloidy (bulvár) mnohem radikálnější: buď ostře kritizují vládu, že starším nepomáhá překonat frustraci a izolaci, anebo rámují seniory jako „parazity na sociálních dávkách“, na něž musí každý Japonec povinně přispívat. Jiné tabloidy si představují zmizení Japonců z mapy světa a předestírají i dystopické scénáře, ve kterých kupříkladu Čína figuruje jako budoucí majitel japonských ostrovů…

Pamatujete i nějaké konkrétní kauzy spjaté se stárnoucí populací?
Před zhruba deseti lety japonská vláda a mainstreamová média zahájily neokonzervativní kampaň, která prosazovala koncept „vlastní zodpovědnosti“ občanů (džiko sekinin). Pro seniory to ovšem znamenalo, že by se měli postarat sami o sebe, místo aby spoléhali na vládu.
Jinými slovy: senioři by nadále neměli být přítěží pro fungování státu. Tento tlak vlády a médií jednak vytvořil stud mezi těmi seniory, kteří potřebují sociální dávky, a jednak spustil určitou nenávist vůči starším a slabým lidem.
V rámci epidemie násilí namířeného proti starším lidem se v médiích objevily i zprávy, že v domově seniorů začal střílet neznámý muž. Tento incident se mimo jiné objevuje ve filmu Čii Hajakawové nazvaném Plan 75, který vznáší do veřejného diskurzu otázku eutanazie a asistované sebevraždy v současném Japonsku. Podle Hajakawové mají mnozí senioři obavy ze stáří, neboť nechtějí být přítěží, jakmile se stanou nesvéprávnými. Zdá se tedy, že téma eutanazie dnes ve spojitosti s japonskou stárnoucí populací silně rezonuje

Igor Pruša, japanolog a analytik 

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.