Co překvapí ve Velké Británii?

08/11/2023

Co překvapí ve Velké Británii?

Problém je v tom, že naše banka nás na každé platbě v zahraničí obere o cca 3% na směnném kurzu (pro banky je toto obrovský příjem). Každou kavárnu pak ještě obere jejich banka a karetní společnost o další procenta. Platit kartou je tak jedna ze skrytých forem podpory těch největších korporací, tj. transferu peněz od obyčejných lidí směrem k mocenským elitám. Jedná se tak de facto o další skrytou formu zdaňování. Kromě toho, že jsme s každou transakcí chudší, tak ti, kteří vlastní naše data mají informaci o každém našem placení, my tak nevědomky přispíváme k dalšímu posilování nárůstu orwelovské špiclující společnosti.

Představte si, že kartou bylo v Bristolu už možná darovat „drobné na ulici“ na charitu:

… a že karty tu už berou i pouliční umělci a žebráci!

To byla hlavní věc, která mě při mé poslední návštěvě v Británii dostala!

Hned na letišti jsem si všiml, že mluvčí imigrační služby mluvil při hlášeních v letištním rozhlase o nás o lidech jako o zákaznicích. Nemluvil o lidech, občanech, návštěvnících, cestovatelích či turistech. Všichni jsme byli zákazníci. Byla to taková hezká připomínka toho, že naše primární společenská role v moderní konzumní společnosti je právě konzument, zákazník. Naší úlohou je co nejvíc nakupovat a (logicky na to pak) vydělávat a tím (skrytě) posilovat bohatství a moc elit, tj. sebe pak udržovat v mzdovém/dluhovém otroctví.

Ilustrativní je třeba tahle vývěsní tabule (z centra Bristolu), na které stojí: „Proč si vybírat? Kupte si obě.“ Na podobný styl v Česku narazíte například u Foodory.

V pátek a v sobotu večer jsme zažili fascinující proměnu města. Zatímco od od pondělí do čtvrtka se tu každé ráno pokorně dojíždělo do zaměstnání a večer zase rychle šupky-dupky domů, aby si člověk odpočinul, další ráno byl svěží na další den hákování, v pátek a sobotu večer to pak bylo ÚPLNĚ jinak. V bytě hned vedle nás se obě noci konaly hlasité večírky. Když jsme šli požádat o ztišení, zjistil jsem že se tam opíjejí 16ti leté děti. Stejně tak všude jinde ve městě. Jedna gigantická párty. Jako by celé město zachvátila nějaká oslavovací, chlastací horečka, všude rachot, hektolitry alkoholu a jiných drog. Nejzajímavější bylo ráno, kdy člověk musel v epicentrech paření mezi zvratky, kelímky a střepy doslova kličkovat.

Bydleli jsme v širším centru, něco jako pražský Žižkov. Jediný zdroj potravin široko daleko byla místní pobočka supermarketového řetězce Sainsbury (local). Byl to fascinující krám, kde de facto už neprodávali základní potraviny, z kterých by se dalo vařit. 99% nabídky byly předpřipravené, vysoce průmyslově opracované chemo-potraviny, „ready-to-eat“, toxické tzv. ultra-processed foods. Ani ovoce nebo zelenina se tu nedaly koupit jinak než nakrájené v malých plastových krabičkách.

Kousek od nás byla základka. Chvíli mi trvalo než jsem pochopil, že je to škola. Na první pohled to totiž vypadalo jako věznice. Nepřeháním. Když jsem byl na Mírově, bylo to podobné. Podívejte se na ocelovou mříž a všimněte si tabule s nápisem, že mříž se otevírá pouze 2x denně, vždy jen na 15-20 minut. Když k tomu připočtete školní uniformy, jejichž smyslem je posílení con/uni-formity a další metody tradičního školského systému, získáte hned další kousíček do obrazu fungování moderní společnosti.

V centru Bristolu jsme nemohli najít odpadkový koš (prý strach z bombového útoku) a když jsme jeli veřejnou dopravou, neustále jsme musel poslouchat hlášení, která známe dobře ze Spojených států: “If you something, say something, say something“. Tato hlášení upozorňují na to, že na nás číhají teroristi, a je třeba být ve střehu. Mainstreamové PR nám tvrdí, že teroristé prostě jsou a potlačit je je možné pouze násilím. Skutečnost je ale jiná – k teroru se lidé uchylují, ve valné většině případů, v důsledku útlaku, bezmoci – v situacích, kdy už nemají co ztratit. Každým dalším „potlačováním terorismu“, nebezpeční teroru narůstá, neboť tlak vytváří protitlak. A Velká Británie jako světová jednička kolonizace a dnes věrný „nohsled USA“ je spolupodepsaná pod seznamem útlaku, jehož délka bere dech.

Kupovali jsme ve zmiňovaném Sainsbury nějaký „junk food“, včetně láhve vína. Petra, moje manželka, vyndávala jednotlivé balíčky na kasu a když bylo namarkováno, Týna, naše třináctiletá dcera podává pokladnímu peníze. Ten si ale peníze odmítne vzít a místo toho se Týny zeptá: „Can I sem your ID“?, „Můžu vidět tvůj průkaz totožnosti?“. Nakonec to dopadlo tak, že nám pokladní odmítl víno prodat. Vzpomněl jsem si na podobně absurdní zážitky z USA, např. na to, když jsme měli v kočárku plechovku piva a na ulici nás zastavil vyděšený člověk s tím, že nás za to přeci mohou policajti zavřít!! Jak to, že si dovolujeme takovouhle troufalost – nebo další zážitky viz „prso je nebezpečnější než pistole“(Četl jsem, že v jednom nákupním centru policie zatkla a odvezla ženu za to, že na lavičce kojila své dítě. Běhat po ulici s bouchačkou u pasu však nikoho nevzruší. Stačí si vzpomenout, jaké vytržení způsobilo před lety odhalené prso Janet Jackson. A přitom v amerických filmech nevidíte místy nic jiného než bouchačky a krev. Z toho mi vychází, že Amíci se ženského prsa bojí více než pistole. A co teprve penis! To je divné, ne!?)

Chtěli jsme se jet podívat na den do Londýna – až do chvíle, kdy jsme zjistili, že jízdenka pro naší rodinu (2 dospělí, dvě děti) by nás vyšla na 6000 kč (je to jako Praha – Brno – 189 km) + jízdenky na městskou dopravu v Londýně – cca 1000 kč + jídlo, odhadem 10 tisíc Kč. Vybavil se mi rok 1995, kdy jsem byl v Londýně na workshopu, kde nám přednášel expert na britskou veřejnou dopravu. Ten nám vyprávěl nám, co se v Británie dělo v 80. letech za vlády Margaret Thatcherové o tom, jak se původně hustá a relativně funkční síť britské veřejné dopravy zprivatizovala, osekala a zdražila. Vzpomínám si jako dnes na to, jak nám ten člověk kladl na srdce: “Tam, kde ještě máte funkční veřejnou dopravu, nedovolte aby se stalo to, co u nás.” Uběhlo několik let a z Česka se v tomto ohledu stala Británie. (Místo dostupnosti se měřítkem stala efektivita a ziskovost. Veřejný majetek se začal ve velkém rozprodávat, hlavní i vedlejší tratě privatizovat, nevýdělečné omezovat a ve velkém i rušit. Jenomže – jak nás upozornil zmiňovaný expert – každé zrušení nějakého místního spoje ubralo určitý počet cestujících i na hlavní trati. V situaci, kdy se z malého města či z venkova už nedalo dostat (nebo jen obtížně), lidé si začali ve velkém pořizovat automobily. Tak, jak veřejné dopravě ubývali cestující, začala se snižovat efektivita i hlavních tratí a omezování dostupnosti proto pokračovalo i tam. Na druhou stranu rostl počet individuálně vlastněných automobilů. Investice do infrastruktury se z kolejí, zastávek, nástupišť,… přesunuly do stavby dálnic, obchvatů, benzínových čerpacích stanic a další auto-infrastruktury se všemi známými dopady na lidské zdraví, kvalitu života a přírodu. Tak, jak jejich veřejná doprava podlehla politice předepsané Margaret Tchatcherovou, ta naše se stala obětí politiky velkého obdivovatele Tchatcherové, Václava Klause. Mně stačí, abych si vzpomenul například na Japonsko, Malajsii nebo Rusko… Na japonské Okinawě jsme se frekventovaným busem pohodlně dostali v i do těch nejmenších vesniček a řidič se nám při nástupu i výstupu navíc i uklonil. Malajská autobusová nádraží si snadno spletete s letištěm a nejnižší meziměstské autobusové třídě se u nás nevyrovnají ani nejluxusnější autobusy. V Rusku mě – kromě husté sítě veřejné dopravy – fascinovalo především to, že během 20 tisíc km na kolejích jsme nezažili ani 1 minutu zpoždění! A to nepřeháním!)

Čím více je společnost vychýlená do nějakého extrému, tím více narůstá síla, která tlačí pomyslné “kyvadlo” našeho vývoje zpět do opačného extrému, a tak výhledově do rovnovážného středu. Tj. čím více znaků pozdního konzumu, post-kapitalismu, tím více příkladů lokalizace, propojování lidí a budování lidské, respektující, regenerativní společnosti. Bristol je těchto příkladů plný.

Je to jedno z míst, kde donedávna fungovala funkční místní měna, tj. i síť skutečné místní ekonomiky – Bristolská libra (viz samolepka na kavárně, která tuto libru přijímala).

K tématu doporučuji film Worgelský zázrak.

Dalším příkladem protiváhy jednoho extrému je bristolská cyklodoprava. Protože se Británie stala závislou na automobilu a veřejná doprava je pro mnohé nesnesitelně drahá, v mnoha místech vzniká nádherná infrastruktura umožňující i dopravu zdarma, tj. především tu na kole, na koloběžce a/nebo pěšky. Pro nás v Praze může být inspirací, že konkrétně Bristol je velmi kopcovité město – kolo je tam přitom běžným dopravním prostředkem.

Britská společnost je mnohem dál v občanství (nejenom v ovčanství). Obzvlášť ve městech jako je Bristol pak narážíte na různé občanské iniciativy, protesty na každém kroku. Třeba i jenom tak, že si někdo dá transparent na kolo. Obrovská inspirace.

Jak jsem už zmiňoval – obrovský problém Británie (a všech dalších zemí globálního severu) je epidemická osamělost. V Británii je situace už tak špatná, že si tu dokonce zavedli ministerstvo osamělosti. Tohle byla taková pěkná anti-osamělostní iniciativa – společné běhání.